GLOSA. Nikomu, kdo se zajímá o současný vojenský konflikt na Ukrajině, neunikla zpráva o nedělním sestřelení ruského generálmajora Kanamata Botaševa nad Luhanskem. Překvapením není pouze jeho vysoká hodnost, ale také – na pilota stíhačky neobvykle pokročilý- věk 63 let. Kolegové z leteckého vojska dojímavě konstatují, že prý generál ve výslužbě jednoduše nemohl zůstat stranou.

Vzpomněl jsem si přitom na sovětský válečný film ze školních  let. Hlavním hrdinou byl statný senior á la Landovský, jmenoval se ovšem Macharašvili. Volba gruzínského příjmení nepochybně podkuřovala Stalinovi, avšak hlavní poselství filmu bylo hlubší.

Dějová linie je prostá: starý muž se hlásí do armády, aby pomohl sužované vlasti a nalezl na frontě svého syna, o němž nemá dlouhé měsíce žádné zprávy. Sovětští politrukové však s tím mají problém – co si pomyslí svět o Rudé armádě, když zjistí, že do války posílá „starce“. „Starce?!“ rozlítí se ten muž a rozhlédne se kolem: „Má někdo z vás odvahu si to se mnou rozdat?“

Dopadne to podle očekávání – udýchaný, ale vítězný bojar je přijat. Jindy se zas prokáže jako moudrý taťka a citlivý hospodář. Když vidí, jak jeden tankista při manévrování lhostejně drtí pásy svého T-34 dozrávající vinici, okamžitě zasáhne. Vytáhne mladíka z věže jako králíka a podle učení Makarenka ho řádně zpohlavkuje. Velkofilm končí patetickou pointou – otec nalézá svého ztraceného syna na terase hořícího Reichstagu. Zraněný syn mu umírá v náruči, oba však došli naplnění svých tužeb i svého poslání. Na kupoli vlaje rudý prapor vítězství a v srdci diváka hárá jiskra obdivu k hrdinství a vůli všech obětovat se za ideál svobody.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Tolik k filmu, kde na bezchybné vybarvení hrdinství bylo dost času, umělé krve a pyrotechniky. Také s herci a finančními prostředky nebyl tenkrát problém. Dnes budí válečná mise starého letce Botaševa rozpaky. Pilot to byl asi skvělý – řadili jej do té nejvyšší kasty, kde výcvik trvá léta a stojí miliony – odešel však do výslužby už v roce 2013. Není jasné, proč vůbec zasedl ke kniplu Su–25, zda jde o výraz fatálního nedostatku pilotů ruské armády nebo o furiantství starého barda. Nebo snad obojí dohromady.

Smrt válečníka je znovu podávána jako nejvyšší vykoupení. Z pohledu diváka mimo ruský filmový vkus je to smrt tragicky lehkovážná a nota bene zbytečná. Navíc tu, žel, nejde o film.