Na přelomu tisíciletí jsem vydal titul Žít zakázáno, příběh muže se židovskými kořeny, jenž za 2. světové války prošel třemi koncentračními tábory. Jmenuje se Felix Kolmer a počátkem května mu bude rovných 100 let. Jeho osobní, vědecké i diplomatické zkušenosti jsou vskutku londonovskou oslavou života, která leccos říká i o současném světě. I válce na Ukrajině.

Psal jsem tu útlou knížku zodpovědně, ale i s velkou chutí. Vnímal jsem ji jako svůj příspěvek k dokumentaci orální historie, jako malé sklíčko do vitráže, kterou patříme na záda dějin mizejících do šera nenávratna. Nic podobného přece v 21. století nikdo v Evropě naživo neuvidí…

Avšak mrazivé ráno letošního 24. února roztříštilo ono pomyslné okno z opačné strany a z temnot se vyvalili běsi dostojevců, stalinistů i putinovců. Ruské geny se upamatovaly na brutalitu Vlastenecké války a v dnešním konfliktu na Ukrajině neznají slitování. A co vlastně znají?

V mezní situaci

O míře příčetnosti prezidenta Putina se můžeme jen dohadovat. Avšak mohli bychom vyžadovat vyvození osobní odpovědnosti za masakry a porušování ženevských konvencí od ruského generála, důstojníka či dokonce od posledního vojáčka?

Zajisté mohli, nebo spíše měli, i když termín takového volání k odpovědnosti je zatím v nedohlednu. Ani jeho výsledek nemusí být uspokojivě jednoznačný, přesto máme povinnost tak po ukončení války učinit.

Důkazového materiálu je díky dnešním mediálním technologiím až až. Rovněž odborná i krásná literatura uchovává hrozivě přesné analogie – řečeno s Fjodorem Michajlovičem – stovky a stovky stránek zločinů a trestů.

Fundovaným zdrojem při hledání míry odpovědnosti by mohla být kniha Tzvetana Todorova V mezní situaci (vydala Mladá fronta, Praha 2000). Pojednává převážně o vztazích dozorců a vězňů v koncentračních nebo pracovních táborech, avšak formuluje i některé obecnější psychologické a sociální aspekty totality. Jak napovídá samotný název, překračování mezí bohužel bylo a nadále je nedílnou součástí „smlouvy“ člověka s ďáblem.

S ohledem na rozsah tohoto textu z ní vyberu jen několik všeobecně platných myšlenek.

„Vyžadovat od lidí slepou poslušnost, chtít po nich, aby se pokládali za pouhá kolečka ve stroji, je typickým rysem totalitního systému. Třebaže jejich výpovědi někdy nesouhlasí s tím, jak skutečně jednali, pravdivě obrážejí stav mysli lidí žijících v totalitním režimu.“

Domyslíme-li, že je takto ideologicky zpracovaný voják konfrontován s extrémy války, což jej nevyhnutně vede k rozšíření pojmu nepřítel na vše nepřátelské, dostaneme nástin pohnutek pro genocidu civilistů v Buči a jinde. A Todorov pokračuje:

„Válka od vás totiž vyžaduje přestat myslet a naopak slepě a přesně konat rozkazy vašich nadřízených, včetně těch, které v dobách míru odporují vašim zásadám: válka je místem, kde právo i morálka připouštějí vraždu.“

Vražda na tyranu

V českém kontextu je nám dobře známá maxima z filmu Jiřího Krejčíka, která hlásá: „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.“ To je náš národní příspěvek k pojmu „spravedlivá válka“.

Ano, také Ukrajinci musejí zabíjet, ale byli k tomu donuceni a činí tak z pouhého pudu sebezáchovy. Brání sebe, své rodiny i svou zem. Rozdíl je tedy v motivaci. Tzvetan Todorov k odlišení přístupu píše následující:

„Podřízenost však člověk nemusí jen trpně snášet; může se k ní hrdě znát. Podřídit se zákonům a rozkazům znamená, že člověk splnil svou povinnost; může na to tedy být pyšný a pokládat si za čest, že to udělal; ztotožnit se s potřebami státu (v tomto případě krajními) vám dává pocit čistého svědomí.“

Profesor Kolmer mi vyprávěl, že Mengele a ostatní členové vedení tábora Osvětim-Březinka vystupovali právě tak, jako by jednali podle těch nejlepších mravních zásad a že všichni pouze plní svou povinnost.

Todorov ale připomíná, že tato slepá poslušnost může fungovat i mimo dráty koncentráku, totiž na úrovni celého totalitního státu, kde je vztah dozorce – vězeň nahrazen vztahem aparátčík – občan, často i jeho karikaturou: každý je byť v nepatrné míře tím i oním, poslušně přijímá systém a vnucuje ho druhým.

„Když ve třicátých letech v SSSR jsou obyčejní občané obžalováváni jak na běžícím pásu, jejich sousedé s úžasem zjišťují, že lidé, které pokládali za vzory ctnosti, jsou ve skutečnosti proradní nepřátelé. Neuvěřitelné? Vždyť to stálo v Pravdě: nedalo se o tom tedy pochybovat.

Existují případy, že si přestávají důvěřovat manželé: když je jeden obviněn, druhý věří víc tomu, co tvrdí obžaloba, než svým vlastním smyslům.“

Obloukem devadesáti let jsme se dostali k identické situaci v současném  Rusku, kde deformace pravdy nijak nezaostává za stalinskými časy. Ozvěnou této mediální masáže jsou u nás i jinde dezinformace, Pravdu i Rudé právo nahradily sociální sítě.

Století pana Kolmera

Nejeden racionální člověk propadá pochybnostem o vlastním úsudku, anebo ty pochybnosti o něm spolehlivě sdílejí jiní. Zdá se, že jen Ukrajinci jako celek nemají dilema. Ruský agresor jim tou nejbrutálnější formou oznámil svůj názor: Žít zakázáno!

Ano, znovu je tady vybrán kandidát na zápalnou oběť, národ i jednotlivec, který podle despoty nemá právo žít. Kdo to zakusil nebo právě zakouší, nedá na žádnou propagandu ani fake news. Brání se a vítězí.

Můj stoletý literární hrdina ten problém vyřešil elegantně – nejenže svým úžasným životem popřel všechno to týrání a ponižování, on navíc všechny své tyrany přežil.

Pane profesore Kolmere, k vašemu úctyhodnému jubileu přejeme vše nejlepší a jménem všech, které jste svým příkladem nezdolnosti ovlivnil nebo povzbudil, děkujeme!

Autor je spisovatel, věnuje se i sochařské tvorbě a keramice, učí modelování nevidomé i mentálně postižené.