Jakou máme demokracii – parlamentní, nebo prezidentskou? Musíme si vybrat
Často slýcháme tvrzení, že Česká republika je parlamentní demokracií, nikoli prezidentskou republikou, a proto prezident nesmí odmítnout navrženého ministra. To jsou hned dvě teze, které je třeba otestovat, jednak zda je pravda, že Česká republika je parlamentní demokracií, jednak zda platí, že pro parlamentní demokracii je typické, že prezident či hlava státu musí jmenovat ministry podle výběru premiéra.
Předně je nutné si uvědomit, že pojmy parlamentní, prezidentský, poloprezidentský a kancléřský systém nejsou pojmy právní, ale politologické. Tyto akademické pojmy se cestou zobecnění snaží nalézt společné znaky typické pro různá státní zřízení s cílem umožnit třídění jednotlivých ústav do skupin, aby se o nich snáz psaly učebnice. Jejich prostřednictvím ale nelze jednotlivé ústavy vykládat, protože neexistuje žádný závazný popis toho, co si máme pod těmito pojmy přesně představit, a ani ústavy samotné je nepoužívají. Např. v české Ústavě se o základním charakteru našeho státu dočteme, že:
– „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana“ (čl. 1 odst. 1);
– „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ (čl. 2 odst. 1);
– „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ (čl. 5); a že
– „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.“ (čl. 6);
Ale nedočteme se v ní, že Česká republika je parlamentní demokracií; ostatně, všechny citované zásady mohou a mají fungovat v jakékoli demokratické zemi, bez ohledu na to, zda má parlamentní či prezidentský systém nebo něco mezi tím. Proto nelze tvrdit, že by se naše Ústava sama k některému z ústavních systémů hlásila a nepřímo tak vyžadovala být vykládána v jeho kontextu. Lze se pouze pokusit, prostřednictvím analýzy ústavou nastolených vztahů mezi orgány moci zákonodárné a výkonné, naši Ústavu některému ze systémů podřadit.
MAPA ČESKÉ JUSTICE – nová exkluzivní publikace HlídacíPes.org
Vztahy a vazby v českém soudnictví. Pro odborníky i laickou veřejnost
Pojďme si tedy nyní stručně charakterizovat základní akademicky uznávané ústavní systémy vlády, a následně s nimi porovnejme český ústavní systém. (i)
Parlamentní systém vlády
Jeho mateřskou zemí je Spojené království. Aniž bychom zabíhali do detailů, britský systém vlády se do začátku 18. století vyvinul zhruba tak, že zde na jedné straně stál král jako nositel výkonné moci a na druhé straně Parlament jako nositel zákonodárné moci. Parlament (primárně rozhodující hlavně o daních a tedy příjmech Koruny …) zákony vytvářel a král je vykonával, zpravidla prostřednictvím svých služebníků – ministrů. Tak byla přirozenou cestou zajištěna dělba moci. K tomuto modelu se později ještě vrátíme.
S postupným nástupem osvícenství začalo být přibližně od poloviny 18. století stále více vnímáno jako neúnosné, aby výkonnou mocí disponoval někdo, kdo nebyl nikým zvolen, svůj mandát zdědil a odvozuje jej pouze od Boha, a kdo se cítí pouze Bohu a nikoli lidu odpovědný – král. Proto začal být uplatňován požadavek, aby královi ministři byli členy Parlamentu a museli mít důvěru jeho Dolní sněmovny, tedy té, která je odpovědna lidu. (ii)
Právník Pavel Hasenkopf píše pro HlídacíPes.org sérii textů, které analyzují situaci kolem odmínutí prezidenta Miloše Zemana jmenovat premiérem navrženého ministra zahraničí.
ČTĚTE TAKÉ:
Může prezident odmítnout premiérovi ministra? Vždy směl. A dnes už i může
Tím vzniká systém, kde král zůstává neodpovědný, ale výkonnou moc jeho jménem provádějí osoby, které jsou odpovědny parlamentu, jehož členové jsou zase odpovědni svým voličům – lidu; a protože ministři až na výjimky jsou sami členy Dolní sněmovny, jsou ve své roli poslanců svým voličům přímo odpovědni i oni. A prostřednictvím vlády, která se tak fakticky stává výborem parlamentu, Dolní sněmovna nepřímo kontroluje i krále. Na krále tak zbyla jen role zákulisního rádce a veřejného arbitra, jehož úkolem je pomáhat vytvářet stabilní vlády; do této role se však díky existenci většinového volebního systému a existenci politických stran dostává jen sporadicky – v praxi se totiž ještě nikdy nestalo, aby v Dolní sněmovně neexistovala politická většina schopná vygenerovat vládu.
Tímto způsobem tedy byla dělba moci, prakticky existující mezi nikým nevoleným a jen Bohu odpovědným králem, volenou Dolní sněmovnou a dědičnou šlechtou zasedající v Horní sněmovně obětována, aby mohla být bezbolestně potlačena dědičná moc – tak vznikl parlamentní systém vlády – je pro něj typické, že v něm dělba moci prakticky neexistuje.
Tento systém postupně převzala celá řada dalších zemí. Pokud šlo o republiky, ty často pouze nahradily dědičného monarchu parlamentem volenou hlavou státu a po americkém vzoru ji pojmenovaly prezident republiky. Protože ale prezidenti nebyli dědiční, ale byli voleni, byť zpravidla (a záměrně) jen nepřímo, mohla být jejich role političtější – stali se arbitry politického dění, moderátory vzniku vlád; tam, kde byl zaveden poměrný volební systém, který spolehlivě vede k častým politickým krizím, se tato prezidentská role stala o to výraznější.
V parlamentním systému vlády je středobodem státní moci parlament, na kterém je exekutiva existenčně plně závislá – dělba moci je potlačena a formalizována. Podstata parlamentního modelu vlády spočívá v tom, že:
1. vládu určuje hlava státu (prezident či panovník),
2. vláda je povinna podat demisi, ztratí-li důvěru parlamentu, (iii) a
3. v případě vládní krize má hlava státu volbu mezi jmenováním nové vlády a rozpuštěním parlamentu.
Dílčí modifikace se týkají toho:
a) zda má na složení své vlády vliv premiér (nemusí mít vliv žádný, může členy navrhovat, může členy vlády fakticky určovat už bez prezidenta) a za jakých okolností může hlava státu vládu či člena vlády odvolat (zpravidla jde o proceduru zrcadlově obrácenou vůči jmenovací proceduře); tato omezení představují výjimku z obecného pravidla, že jmenování a odvolání premiéra a členů vlády je pravomocí hlavy státu;
b) zda je vláda povinna o důvěru parlament požádat a získat ji výslovně, tj. zda systém dovoluje tzv. úřednickou vládu (úřednická vláda sice získala svůj slangový název podle toho, že se zpravidla skládá z vysokých vládních úředníků – nepolitiků, ale její podstata spočívá v tom, že tato vláda o důvěru nežádá; předpokládá se, že důvěru má, protože jí parlament nevyslovil nedůvěru – kdyby tak učinil, musela by i úřednická vláda podat okamžitě demisi; režim úřednické vlády se využívá jako přechodný stav v dobách politických krizí, typicky před předčasnými parlamentními volbami);
c) zda členové vlády musí, smějí či nesmějí být členy parlamentu,
d) zda hlava státu smí rozpustit parlament, resp. jeho dolní komoru kdykoli, nebo je tato možnost nějak omezena či dokonce vyloučena, popř. podmíněna návrhem vlády,
e) nakolik se prezident smí či musí sám podílet na činnosti exekutivy (může být od ní být zcela oddělen a stát nad ní, může vládě předsedat fakticky, může vládě předsedat formálně (viz níže pasáž o nástupu poloprezidentského systému ve Francii), může mít právo účasti, jeho rozhodnutí anebo jejich část může podléhat kontrasignaci, apod.).
Prezidentský systém vlády
Zatímco parlamentní systém, aby mohl potlačit dědičnou moc panovníků, potlačil princip dělby moci, podstatou prezidentského systému je naopak důsledné oddělení moci zákonodárné od výkonné – dělba moci je pro tento systém určující a mnohem důležitější, než prezident, podle kterého se tento systém jmenuje. Jako prezidentský začal být tento systém označován pravděpodobně proto, že v monarchii, má-li být demokratická, je neuplatnitelný. (iv)
Související články
Může prezident odmítnout premiérovi ministra? Vždy směl. A dnes už i může
Aleš Rozehnal: Zeman má právo nejmenovat ministra navrženého premiérem, u Pocheho ale chybí přesvědčivý důvod
A konečně, zrovna tehdy byl v módě koncept dělby moci – Montesquieův klasický spis „O duchu zákonů“, který uvedl dělbu moci z praxe i do teorie, poprvé vyšel v roce 1745. Porovnáme-li anglický nepsaný model vlády z počátku 18. století s prezidentským systémem zavedeným Ústavou USA na konci tohoto století, zjistíme, že se opravdu zásadně liší jen tím, že v anglickém modelu byl ztělesněním výkonné moci nikým nevolený král a v americkém systému je jím volený prezident. (vi) Zatímco v Anglii do počátku 18. století vykrystalizovala dělba moci bezděky a přirozenou cestou, aby byla stejně bezděky obětována potlačení královské moci a nahrazena za tím účelem parlamentním systémem vlády, USA na konci 18. století nic nebránilo se k dělbě moci vrátit, a to již programově a na teoretických základech.
S návratem k dělbě moci (vii) odpadl důvod konstruovat kabinet jako samostatné, parlamentu odpovědné těleso, fakticky parlamentní výbor – USA nepotřebovaly výkonný kabinet s dvojí legitimitou, jednak formální odvozovanou od nikým nevoleného a nikomu neodpovědného krále, jednak faktickou odvozovanou skrze parlament a parlamentní volby od lidu; USA nepotřebovaly dvojí exekutivu. S tím, že odpadl důvod vyčleňovat v rámci exekutivy „kabinet“ jako samostatné těleso a na toto těleso přenášet odpovědnost, kterou nemůže vůči svým poddaným nést král, odpadl i důvod pro všechna ta opatření, kterými parlamentní systém plnil svůj úkol, totiž zachovat monarchii, ale z moci králů učinit pouhou formalitu:
– nejenže odpadl důvod požadovat, aby (prezidentovi) ministři byli členy parlamentu, ale dělba moci se naopak stala důvodem takovou kumulaci funkcí výslovně zakázat,
– nejenže odpadl důvod požadovat, aby vláda byla odpovědna parlamentu, ale kvůli dělbě moci se takový vztah stal dokonce nežádoucím,
– s tím odpadl i důvod pro jakékoli předčasné volby, a proto mohl být nastolen pevně časově ohraničený parlamentní i exekutivní mandát,
– odpadl důvod pro všechny „vychytávky“, jejichž jediným účelem je kontrolovat, popř. dokonce řídit hlavu státu (typicky kontrasignace),
– obecně odpadl důvod v Ústavě řešit, kdo je komu odpovědný, slovo „odpovědnost“ se v Ústavě USA vůbec nevyskytuje – prezident i kongresmani skládají přísahu a logicky se má za to, že pokud někdo přísahá, pak je i odpovědný za to, že přísahu dodrží; odpovědnost je něco samozřejmého, něco, co není třeba explicitně do ústavy zapisovat; naopak excesem, vybočením z normálního stavu, je pouze neodpovědnost králů (viii) (byli a jsou odpovědni Bohu, nikoli svým poddaným, ostatně proto jsou to poddaní a ne občané), popř. prezidentů v parlamentním systému, a proto je tato neodpovědnost explicitně zmiňována.
Ve výsledku tak americký prezident i Kongres jsou voleni na pevně dané období (ix) a je výslovně vyloučena kumulace vládních a parlamentních funkcí. Výkonnou moc ztělesňuje prezident a nikdo jiný, ministři jsou pouze prezidentovi úředníci, jím jmenovaní, jím kdykoli odvolatelní a jemu odpovědní. (x) Někteří z nich musí projít schvalovací procedurou v Kongresu, jejím účelem však není eliminovat lidi nevhodné z politických důvodů, ale lidi z hledika svých schopností anebo morálky nekompetentní úřad zastávat. Obdobně je konstruována opačná procedura, tzv. impeachment, tj. velmi složitá a výjimečná procedura, jejímž smyslem je zbavit stát nikoli nepohodlného politika, ale zločince, typicky velezrádce, v prezidentském nebo jiném vysokém exekutivním úřadu.
Povšimněme si ještě jednoho zdánlivého detailu: na rozdíl od českého, slovenského, ruského či francouzského prezidenta není americký prezident volen přímo lidem, ale je volen nepřímo, tzv. voliteli, kteří jsou voleni lidem jednotlivých států pouze za tímto jediným účelem a pro každou prezidentskou volbu zvlášť. Přestože tento systém, vzniklý v důsledku federativního uspořádání USA, v praxi simuluje přímou volbu, (xi) dokresluje klíčový fakt, že pro prezidentský systém je charakteristické a klíčové to, že moc zákonodárná a moc výkonná vznikají nezávisle na sobě, nikoli to, jak a kým jsou ustanovovány. (xii)
Jestliže kritériem pro třídění ústavních systémů jednotlivých států na parlamentní a prezidentské je vzájemná nezávislost vzniku exekutivy a legislatury, nezbývá než učinit závěr, že každý systém je buď parlamentní, nebo prezidentský – neexistuje nic mezi tím. Protože však vliv parlamentu na vznik a existenci vlád může mít a má různou míru a formu, existuje celá řada modifikací parlamentního systému.
Akademickou „škatulku“ si vysloužily minimálně dva z nich, a to systém kancléřský a systém poloprezidentský. Těm se budeme věnovat v další části.
Poznámky:
i Pojmy parlamentní, prezidentský, poloprezidentský či kancléřský systém vesměs pojmenovávají typické vztahy, resp. dělbu moci mezi zákonodárnou a výkonnou mocí, popř. hlavou státu, a míru vlivu lidu jako celku a jako „nejvyššího orgánu“ dané země, nic však nevypovídají o charakteru soudů dané země. Podobně nemá vliv na určení charakteru ústavního systému dané země jeho federální uspořádání; proto nás zde budou zajímat pouze vztahy mezi lidem, mocí výkonnou a mocí zákonodárnou, a to vztahy existenčního, kreačního charakteru, tj. kdo koho jmenuje, odvolává či bez čí důvěry se neobejde a komu je odpovědný.
ii Horní sněmovna je politicky nežádoucí z obdobných důvodů, jako král; např. Winston Churchill se stal v roce 1940 premiérem též proto, že na tuto funkci tehdy preferovaný lord Halifax byl členem Horní, nikoli Dolní sněmovny.
iii V případě dvoukomorového parlamentu se zpravidla rozumí ta jeho část, která se považuje za dolní komoru, obdobu britské Dolní sněmovny.
iv Teoreticky si však lze představit i „premiérskou monarchii“. Vypadala by tak, že hlava vlády by byla volena v přímých volbách na pevně časově určené období (stejně jako prezident USA) a vláda by nebyla existenčně závislá na parlamentní důvěře (stejně jako prezident USA). Tento systém ale nikde neexistuje a pravděpodobně ani neexistoval, pravděpodobně proto, že na panovníka by pak nezbyla už vůbec žádná pravomoc – protože arbitra plnícího roli prezidentů v parlamentních republikách tento systém vůbec nepotřebuje, musel by panovník nejen stát nad všemi třemi složkami moci, ale i část každé moci vykonávat podle vlastního uvážení, a proti tomu by se pravděpodobně zvedl silný odpor daný bezděčným, ale o to silnějším odporem moderního člověka k nahodilostem všeho druhu, a tedy i k nahodile určeným držitelům moci.
v Původní znění Ústavy USA: https://www.archives.gov/founding-docs/constitution-transcript
vi Spousta dalších rozdílů je dána tím, že USA jsou federací; kdyby jí nebyly, nepotřebovaly by např. Senát jakožto komoru, kde má všech 50 států rovný počet zástupců bez ohledu na svou velikost a počet obyvatel, ale jako parlament by jim stačila Sněmovna reprezentantů, kde má každý stát počet kongresmanů svému počtu obyvatel úměrný. Tyto rozdíly jsou ale nepodstatné pro určení charakteru vládního systému.
vii Pod Montesquieuovým vlivem byla nově z exekutivy a legislatury vydělena i moc soudní a poprvé v historii vznikla klasická mocenská triáda.
viii Byli a jsou odpovědni Bohu, nikoli svým poddaným, ostatně proto jsou to poddaní a ne občané.
ix I pokud výjimečně skončí volební období prezidenta (či kongresmana) předčasně v důsledku jeho smrti, rezignace nebo impeachmentu, předurčený nebo zvolený náhradník pouze dokončí volební období svého předchůdce, a nezačíná mu běžet nové, jeho vlastní.
x V USA neexistuje vláda jako kolektivní, hlasováním rozhodující orgán; existují pouze ministerstva a ministři (jejich existenci předepisují příslušné zákony).
xi Teoreticky volitelé zpravidla nejsou zavázáni hlasovat pro určitého kandidáta, ale předpokládá se, že Republikán bude hlasovat pro republikánského a Demokrat pro demokratického kandidáta (pravidla se stát od státu liší). Pokud by tento systém měl být nahrazen přímou volbou, volitelé by se vypustili a prezident by se určil rovnou podle toho, kdo získal nejvíce hlasů států (státy mají různý počet hlasů, reprezentovaných různým počtem volitelů, v závislosti, ale nikoli úměrně na počtu svých obyvatel).
xii Teoreticky si lze představit i nepřímé volby parlamentu (až do roku 1979 takto byli voleni poslanci Evropského parlamentu).
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 KčPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
Čtěte též
Bez Ruska se v Česku pořád natankovat nedá. Závislost na Putinovi má skončit příští rok
Rok, ve kterém Tomio Okamura zmizel ze zpráv o českém extremismu
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
13 komentářů
Podle mne pan Házenkopf vnáší do našeho právního státu jen zmatek hraničící s anarchii. Ustava je jednoduchý právní rámec a né hříčka pro něčí fantazii. Kdyby měl pan právník pravdu, tak by ani paní v pokladně na nádraží nemohla prodávat jízdenky. Přitom má na rozdíl od prezidenta aspoň nějakou zodpovědnost.
A teď si představte, že by třeba mohl být někdy Ústavním soudcem (třeba jmenovaný prezidentem V. Klasem mladším). Dělá se mi z té představy mdlo ..
Demokracie nepotřebuje přívlastky. Pokud je potřebuje, pak to není demokracie. Rozdíl mezi demokracií a demokracií s přívlastkem je stejný jako rozdíl mezi domem a veřejným domem.
Vážený pane doktora Hasenkopfe, díky za tento text. A dovolte i námitky ( z nichž poznáte, že jsem svým politickým přesvědčením konzervativec a monarchista):
1 – Král přeci není žádná nahodilost, moderní monarchie umějí řešit slabost nebo selhání panovníka, viz kupř.Olomouc 1848.
2 – „Bezděčný odpor proti “ nahodile určeným držitelům moci“ pramení z (mylného) přesvědčení současného voliče, že všemu rozumí nejlépe. Což v Česku vedlo až k tzv. přímé volbě prezidenta se známými neblahými důsledky. Představa našich extrémistů a jejich dalších referend je děsivá.
3 – Panovník je odpovědný Bohu a ne svému lidu toto tvrzení v podstatě neplatí takto zjednodušeně od časů královny Marie Terezie.
A na závěr: vážený pane doktore, moc by se nejen mě líbila úvaha z vašeho pera na téma „Moderní monarchie jako řešení politických krizí republikánského uspořádání státu“. Předem díky. Jan Bárta
K 3 – lidově se říká “ po všem hovno, jen po včelách med. Proč, protože mají královnu.
K 3 – lidově se říká “ po všem hovno, jen po včelách med. Proč, protože mají královnu. Nebo lépe „po Krónerovsku“ : „Po všetkém hovno, enem po včelách med, lebo majú královňu“.
Není podstatné, co si o sobě myslíme, ale co si o nás myslí ostatní svět. TGM
Když už je tady toho tolik věnováno tomu ústavnímu vývoji USA, možná by se dalo doplnit, že ty se ve svém úplném počátku zformovaly jako konfederace těch původních 13-ti států (předtím britských kolonií, s vlastními guvernéry a parlamenty- kongresy), pod správou původně tzv. Kontinentálního Kongresu, i když už tehdy k nim patřila i západněji položená území, která nepatřila k žádnému z těch 13-ti států (nové federální státy tam byly založeny až později) a nacházela se pod přímou vládou Kongresu. Ta Ústava USA vznikla až v roce 1787 a první president, generál G. Washington, byl zvolen až v roce 1789 – tedy více než 10 let poté, co USA jako nezávislý stát/soustátí již fakticky existovaly. Tak jistě, on to také byl důležitý krok k nějaké konsolidaci, protože tu původní konfederaci bychom možná mohli označit jako provizorium, které by třeba ani dlouho nevydrželo…
A co je také důležité (možná to zabránilo i tomu, aby se president USA mohl změnit třeba až v diktátora), to je zvyk, že presidenti už od dob G. Washingtona byli voleni maximálně na dvě čtyřletá období. Ve 20.století tohle porušil F. D. Roosevelt (u nás známý asi hlavně v souvislosti s druhou světovou válkou), který se nechal zvolit 4x. V každém případě, do Ústavy USA tohle jako dodatek (tzn. max. dvě 4-letá období jako ústavně daná norma) přibylo teprve v roce 1952…
Diky za clanek, je to napsano velmi prehledne a srozumitelne i pro cloveka, ktery neni z oboru, tesim se na pokracovani. Jiste zmateni, zda mame ciste parlamentni nebo poloprezidentsky system neprameni podle meho nazoru ani tak z nestastne prime volby, ale spise z aktualni politicke situace, kdy silny prezident se streta s (dalsim) slabym premierem.
Zdrojovani vcetne odkazu na „We The People…“ mi udelalo vylozene radost.
Bylo by to úplně jedno, jakou míme demokracii, kdyby prezident Zeman nebyl takovej nějakej divnej ….
Jen takové drobné upřesnění k tomu poslednímu tvrzení z toho, co jsem uvedl výše… Ten dodatek o maximálně dvojím zvolení presidentem tam přibyl už v roce 1951, ale v roce 1952, se zvolením Eisenhowera, prakticky vstoupil v efekt. Detail v celkovém kontextu…
jakou??? aby vznikl co největší chaos a bordel ve státní správě,aby se normálním občanům co nejvíc blbě vedlo
Amerika je k porovnivání právního pořádku, počínaje ústavou, jaksi nevhodná. Nemá za sebou vývoj, který mají státy Evropy. Systém, který USA v rámci práva praktikují, je modifikací anglosaského práva. Zcela logicky. Náš právní systém je v principu odlišným. Ta odlišnost je třeba vidět na smrti čecha v Anglii, kdy ti, co jej utloukli, byli porotním soudem osvobozeni. A tím to končí. Porota rozhodla. Žádné odvolání neexistuje, žádné vyšší soudy nebo něco jako náš Ústavní soud prostě přes rozhodnutí porotců jít nemohou. Česko má za sebou staletí vývoje, který USA chybí. Pokud chceme aplikovat demokracii, pak nezbývá než jít po Evropském vývoji. A ten už ani náhodou není takovým, aby autorovi svědčil. Ba právě naopak.