Když se odborníci postavili proti stavbě Obří boudy, okresní činitelé je vyslechli, ale rozhodli po svém – vydali pokyn k navezení materiálu. Ten leží podél Jantarové stezky dodnes. Nejen tato příhoda podle Jana Vaňka ilustruje přístup tehdejšího režimu k ekologii.

Svou přírodovědeckou kariéru u Správy KRNAP entomolog Jan Vaněk odstartoval v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí. Dodnes vzpomíná na jeho tristní stav z počátku 70. let.

„Zatékalo do něj tak, že například v knihovně vyrůstaly z knih a tiskovin plodnice dřevomorky. Byl jsem osobně svědkem toho, jak se pak knihy rozpadaly, protože jí byly doslova sežrané. Tohle všechno svědčí o tom, jakým způsobem tehdejší režim byl schopen ‚postarat se‘ o tyto památky.“

Špína z Polska a NDR

Nejen muzea v tehdejším komunistickém režimu hrála tzv. druhé housle. Ani ochrana přírody nebyla dostatečně silným argumentem například proti novým výstavbám v nejvíce chráněných oblastech.

Ostatně ti, kteří o těchto záležitostech rozhodovali, nerespektovali doporučení odborníků a přírodovědců. Jan Vaněk k tomu říká:

„Naše záporná stanoviska byla rozhodně projednávána, ale právo rozhodovat měla státní správa.“

Ekologickou katastrofu zapříčiněnou emisemi a její dopady především na lesy v ČSSR ve druhé polovině 70. let líčí Jaromír Gebas, dlouholetý odborný pracovník Správy KRNAP:

„Drtily nás tím, že nám všechno usychalo před očima. Ale hlavně i tím, že zdroje znečištění nepocházely od nás, ale z proudů z Polska a NDR. Z našeho území šlo na Krkonoše asi 20 % znečištění.“

Ve stejném duchu se o tehdejší situaci vyjadřoval i Jan Vaněk, který mimo jiné upozorňoval na nečinnost tehdejšího státního aparátu: „Vše se odbývalo tím, že se nad tím mávlo rukou a řeklo se, že jde o výškový fenomén a že tam nedochází k žádnému emisnímu zatížení.“ Ekologická pohroma nabírala na síle, lesy umíraly a ti, kteří se o přírodu starali, to všechno mohli pouze pozorovat… Jakékoli vyjednávání se sousedními státy totiž neměli v rukou ochránci přírody, ale tehdejší vládní činitelé.

Jan Vaněk při natáčení pro Paměť národa v roce 2025. Zdroj: Post Bellum, se souhlasem Paměť národa

Státní hranice naši spolupráci (ne)zastavila

Velmi úzkou kooperaci Správa KRNAP navázala se sousední polskou správou národního parku:

„Měli jsme dokonce společné hlídky i služby,“ říká Jaromír Gebas. Na naše východní sousedy vzpomíná v dobrém i Jan Vaněk:

„S polskou stranou jsme měli dobré vztahy. Jako entomolog jsem dlouhá léta spolupracoval s jedním polským entomologem. Pracovali jsme i na společné naučné stezce, ale kvůli polským událostem jsme ji nestihli realizovat.“

Právě masové stávky a protesty z roku 1970 odehrávající se ve Štětíně a dalších pobaltských městech zapříčinily přerušení kontaktu obou správ národních parků. „Hranice se na několik let uzavřela. Dlužno poznamenat, že polský režim s námi nekomunikoval,“ vzpomíná Jan Vaněk.

Recyklace? Zahrabávali odpadky za boudy

Jedním z nejpalčivějších problémů Krkonoš byla jejich velice vysoká návštěvnost: „Do Krkonoš tenkrát přicházelo osm milionů až deset milionů lidí za rok, nebo tedy přesně řečeno přepočítáme-li návštěvnost na počet pobytových dnů. Nebylo to tak, že by se tu najednou ocitlo 10 milionů lidí, ale byly to jejich pobytové dny,“ popsal Jan Vaněk.

Takový počet turistů vyprodukuje neuvěřitelné množství odpadu, který se nejednou objevoval i v chráněných zónách krkonošského parku:

„Pamatuji si, že pod Petrovou boudou na hranici lesa a enklávy plavaly nudle. To bylo neúnosné. Doslova se tam vypouštěly zbytky,“ dodává Jan Vaněk. (Enkláva je zde místo, kde souvislý horský les přechází do louky, mýtiny nebo sídelní části kolem boudy, pozn. editora.)

Odpady neměly podle Jaromíra Gebase na svědomí jen turisté, ale i místní boudaři a lidé zakládající tzv. černé skládky. „Po roce 1995 jsme začali likvidovat nezákonné, divoké skládky. U vrcholových bud jsou dodnes přikryté, v tom stavu, jak se tam tehdy ‚hospodařilo‘,“ říká.

Sametová revoluce rozvázala ruce

Pád komunistického režimu přinesl důležité změny i v oblasti ekologie. Vzniklo ministerstvo životního prostředí, lesy KRNAP se vyčlenily ze správy státních lesů a nové zákony zvýšily pravomoci správám národních parků. K tomu Jan Vaněk říká:

„Mohli jsme začít uplatňovat trochu jinou politiku, protože jsme už měli právo rozhodovat ve věcech ochrany přírody přímo jako státněsprávní orgán.“

Změny režimů v Česku a Polsku rovněž otevřely cestu ke znovuobnovení spolupráce. „Oba státy si začaly mezi sebou vyměňovat názory nejen na problematiku lesnictví, ale i ochrany přírody. Dělení národních parků a ochranných pásem na sebe začalo navazovat,“ říká Jan Vaněk.

Krkonoše ztrácejí svou podobu

I po roce 1989 nejen ochránci přírody, ale i místní obyvatelé Krkonoš bojují s novými problémy.

„Nikdo si to nechce připustit, ale mění se architektura, a končí veškeré historie starých původních objektů.“

„Tomu KRNAP nezabránil, ba naopak s jeho souhlasem se to staví. Mění se skladba lidí, těch místních ubylo. Ve Špindlu nejsou žádné služby, dokonce už ani doktor. Dřív tam byla opravna obuvi, krejčí, obchoďák… všechno,“ líčí nejen architektonickou proměnu Krkonoš po pádu komunistického režimu Jaromír Gebas.

Autorka textu Tereza Křiklanová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.