European Parliament on Foter.com, zdroj

Jací lidé, takový prezident. Platilo to pro Masaryka, komunistické hradní loutky i pro Zemana

Napsal/a František Štambera 28. října 2018

„Pastýř“ Masaryk, „státní prezident“ Hácha, „plebejec“ Zeman. V každé době od roku 1918 seděl na Hradě přesně ten člověk, jakého jsme si zasloužili. Nebyl tu prezident, který neodpovídal době a stavu společnosti. Republika slaví 100 let a HlídacíPes.org přináší přehled všech dosavadních hlav státu v zrcadle doby, ve které svůj úřad vykonávaly.

Funkce prezidenta je nyní ukotvená v ústavě. Ovšem vznikla ještě v dobách, kdy Československo dělalo své první krůčky bez opory ústavy. Celý systém vládnutí a delegace moci se rodil téměř za pochodu s tím, jak se Československo probouzelo v život.

Ačkoliv nyní je systém definovaný a byla zažita určitá tradice v pojetí prezidentské funkce, stále se objevují debaty o tom, jak by měl prezident působit, jakým způsobem reprezentovat zemi.

TGM – pastýř a monstrance

Text je ukázkou z loňské exkluzivní publikace HlídacíPes.org ZE-MAN.

Tomáš G. Masaryk přibyl do republiky s dojetím a zajisté s pocitem obrovské satisfakce za energii vynaloženou na vydobytí samostatnosti. Domácí politici měli velmi rozličné představy o tom, jak by měl prezident vystupovat uvnitř i vně politiky. Pochyby, kdo by měl stanout na této pozici, však neexistovaly.

Na scéně se pohybovalo mnoho silných hráčů nalevo i napravo, kteří samozřejmě chtěli zůstat silní i nadále. Ústava, a v ní obsažené uspořádání politického prostoru, se nakonec inspirovala spíše ve Francii než ve Spojených státech. Prezident měl být spíš reprezentační figurou. Tedy monstrancí, po které volal Antonín Švehla. Ušlechtilou okrasou, která se předvádí lidem o svátcích a za níž se táhnou procesí.

Podobně se vyjádřil i Karel Kramář, když vítal TGM při jeho příjezdu do republiky. Tehdy „Pastýře“ (jak mu kdysi říkal) zaklínal, aby v nové republice zůstal nad oblaky, nevstupoval moc do všední politiky, což by znamenalo, že dříve nebo později bude v rámci politického boje poházen blátem. Ústava nakonec prezidenta skutečně nad ta oblaka usadila, ovšem Masaryk nebyl z těch, kteří by vydrželi nad nimi jen tak nezúčastněně shlížet dolů.

Ta jeho přezdívka „tatíček“ je skutečně přiléhavá, neboť o československou politiku pečoval takřka otcovsky a občas poměrně tvrdou rukou. Rád diskutoval nad složením vlád a Švehla se později svěřoval, že jména ministrů musel navrhovat tak, aby jejich seznam padnul do noty Masarykovi, ten by jej totiž jinak nepodepsal.

Smolný korunní princ

Nejbližším spolupracovníkem a politickým souputníkem prvního prezidenta ČSR byl nade vší pochybnost Edvard Beneš. Stranického života se však příliš aktivně neúčastnil a svoji činnost rozvíjel především v politice zahraniční, kde byla jeho pověst poměrně vysoká. Koneckonců s vítěznými mocnostmi 1. světové války vyjednal pro Československo naprosto maximální hranice.

Zcela po právu ho tedy lze označit za jednoho z architektů Československé republiky. On sám nebyl na politické scéně přespříliš milován. Jelikož byl Masaryk pro odpůrce kvůli své popularitě (a zákonu na ochranu republiky) nedotknutelný, sloužil Beneš jako pes, do kterého si rádi kopli, když jeho pánovi úder zasadit nemohli. Veřejností byl ale vnímán jako Masarykův spolupracovník a zároveň učedník a garant toho, že Československo bude dál žít z Masarykových ideálů i po jeho odchodu.

I Beneš si však mohl připsat řadu zásluh. Byl známou figurou i ve Společnosti národů, stvořil Malou dohodu, vyjednal řadu spojeneckých a obchodních smluv, které měly garantovat republice bezpečí a prosperitu. Na první pohled skvělý životopis pro aspiranta na prezidentský úřad, není-liž pravda? Ono by to zřejmě zůstalo připomínaným faktem, kdyby se celý ten systém spojeneckých smluv nezbortil v Mnichově a nepobořil následně celé Československo.

A celá tahle katastrofa byla spojena právě s jeho jménem… Od hněvu uchránil sám sebe odchodem do emigrace, kde pak vytvořil exilovou vládu, s níž řídil odboj. Po návratu z do vlasti byl vítán jako prezident osvoboditel. Ze začátku vládnul tvrdou rukou. Zúčtoval s politickými odpůrci z doby první i druhé republiky, vydal dekrety o znárodňování a oslaben nemocí otevřel cestu komunistům k převzetí moci. Věru nesnadné je hodnotit Edvarda Beneše.

Státní prezident Hácha

Navýsost těžké je i vynášet soudy nad Emilem Háchou. Měl být loutkou. Nebyl zvolen, byl vyvolen. Byl vybrán, aby nepopuzoval. A pro toto měl velmi příhodný životopis. Byl mužem práva, působil jako předseda Nejvyššího správního soudu. Do prezidentského úřadu byl tedy dosazen jako neutrální osoba s vyvinutým smyslem pro spravedlnost, která nebude dráždit ani Němce, ani Čechy.

Onen cit pro spravedlnost však nemohl navenek příliš uplatňovat. Po vzniku protektorátu se ocitnul zcela pod německým tlakem, podobně však musel vnímat i tlak od těch Čechů, kteří okupaci nepřijali. Kupila se dilemata, která musel řešit, a neštěstí, kterým musel přihlížet nebo se pod ně sem tam podepisovat. Jen v málokterých by bylo možno najít střípek spravedlnosti.

 

 

Není tedy divu, že konec války ho zastihl již jako zcela fyzicky i psychicky zničeného muže. Sám podle všeho ale vnímal svoje prezidentování jako poslání, které musel někdo vykonávat, a oběť, kterou někdo musel přinést. A je spravedlivé konstatovat, že na jeho místě mohla být osoba, která by projevovala mnohem více aktivismu ve věci budování nové nacistické Evropy.

Podle vzoru Stalin

První dělnický prezident Klement Gottwald byl dalším velmi osobitým zjevem v plejádě našich prezidentů. Zemitý a přesto vcelku inteligentní člověk, nicméně jeho nejvýraznějšími rysy byla oddanost (věci komunismu) a poslušnost (kremelské „Věrchušce“).

On ani jeho rudí následovníci na Hradě už nezůstávali nad oblaky. Drželi si své stranické funkce. Gottwald nevstupoval jen do bahna každodenní politiky, ale namočil se i do potoků krve a slz, které spustilo nastolování totality. Přesto počty členů KSČ utěšeně rostly, straně se dařilo likvidovat politickou opozici i třídní nepřátele, zestátňovat majetky, ostrakizovat celé skupiny občanů, další mučit a žalářovat. A Gottwald byl tím, kdo tyhle stalinské vymoženosti uváděl do Československa…

Po jeho smrti usedl do prezidentského křesla Antonín Zápotocký. Zcela přirozeně přebíral Gottwaldovu roli i na jednáních KSČ. Za první republiky působil v odborovém hnutí, výrazně na sebe upozornil během velké mostecké stávky. Na Gottwaldovu éru mělo navázat období věnované péči o zvyšování životní úrovně pracujících – a odborový předák byl na první pohled pro tento cíl vhodnou postavou. Tuto svojí „image“ ale notně poškodil zavedením měnové reformy 1953, která mnohé pracující ožebračila, a například v Plzni došlo k ne právě poklidným demonstracím.

Novotný – ke všemu ochotný

Vítr se ale trochu obracel i v Moskvě a Zápotocký se znelíbil v Moskvě, kam musel přijet čelit zdrcující kritice. Ve straně však díky tomu vylétla hvězda Antonína Novotného. Novotný byl pozoruhodně schopný byrokrat a pracovitý funkcionář. A především si dobře vybral, když se na rozdíl od Zápotockého přiklonil k Chruščovovi. V nástupnictví na prezidentské křeslo tak díky tomu přeskočil Viliama Širokého, který byl zarytým stalinistou.

Novotný započal řadu věcí měnit v souladu s novým kurzem, který znamenal odpoutání se od stalinismu. Neochoten odporovat, postupoval však zcela v intencích Moskvy. Díky tomu se začalo říkat: „Antonín Novotný – ke všemu ochotný“.

Prezidentování Novotného se přelévá i do „zlatých“ šedesátých let. On s ovšem s tlakem na liberalizaci příliš nesouzněl, byť jí nakonec umožnit musel. Strana i naše hospodářství procházely krizí a potřebovaly poněkud prokrvit. Už si to uvědomovali i lidé na ÚV KSČ. Liberalizace ale postupovala dále… a to zdvihlo i mocné obočí Leonida Brežněva. Ten také vyslal tanky k bratrské pomoci, aby „normalizovaly“ Československo. Ty ale přijely až po Novotného konci na Hradě.

Voják na Hradě

Ve funkci prezidenta jej nahradil Ludvík Svoboda. Zkušený válečník, zocelený ve dvou světových válkách. Osobně mimořádně statečný člověk vojáckého vystupování a s patřičnou dávkou charismatu. Takový člověk v představách většiny tehdejší lidi sebevědomé a demokratizací osvěžené republice slušel. I on však byl prý liberalizací zneklidněn a tvrdil, že je nutné narovnat vztahy se Sověty.

Svoboda ve svých tehdejších vystoupeních odsuzoval invazi. Tlačil, aby domácí „politická krize“ byla řešeně klidně, sebevědomě a především ústavně, přestože na stole ležel návrh na vytvoření dělnicko-rolnické vlády v čele s ním. Na schůzce to ale tváří tvář vládě odmítl: „Uvědomte si svou situaci, svoji zodpovědnost vůči národu. Znovu říkám, národ by nás musel poplivat, národ by do nás musel kopat, národ by nás musel vyvrhnout, kdybychom na nějaké takové řešení přistoupili.“

Po tomto odletěl do Moskvy a vrátil se jako pomocník těch, kteří republiku okupovali. S jeho přispěním došlo k legalizaci pobytu sovětské armády a na jeho tlak byl stažen protest ČSSR vůči okupaci na půdě OSN. A začalo se s utahováním šroubů eufemisticky nazývaným „normalizace“.

Husák nebyl vždy strnulý

Po zdravotních komplikacích, které sužovaly Ludvíka Svobodu, nastoupil Gustáv Husák. Zastánce normalizace, ale i důležitá postava Slovenského národního povstání, současně bývalý vězeň komunistického režimu. Oběť represí, které v 50. letech pomáhal nastartovat.

Jestli nám jako prezident připadá strnulý, pak celá jeho předchozí kariéra mluví o opaku. Ve své cestě vzhůru prokázal svůj výrazný politický talent i pořádnou dávku bezohlednosti a ctižádosti. Těžko bychom však hledali v Husákových názorech nějakou konzistentnost. V jednu chvíli hřímal proti tak těsnému uzavření hranic a za pár měsíců na aktivu Lidových milicí mluvil o tom, že hranice nemůžou být nějaké korzo.

Stejný obrat provedl v roce 1968, kdy se vzdor svým dřívějším názorům stal mužem číslo jedna na Slovensku a později v celém Československu, aktivním normalizátorem se vším, co k tomu patří – tj. cenzurou, politickou likvidací opozice i s policejními represemi.

Souběžně s prezidentskou funkcí si ovšem také ponechal stranické funkce, což byla věc, za kterou Antonína Novotného plamenně kritizoval. Po nástupu Michaila Gorbačova provedl další obrat, když se přihlásil k programu perestrojky. Husák si uvědomoval změnu dynamiky, ale na tu už nebyl schopen reagovat režim, který pod jeho vedením za léta normalizace zkostnatěl.

Prezident disident

Husák jako symbol nenáviděné normalizace musel být po sametové revoluci odstraněn, ostatně to byl jeden z primárních požadavků Občanského fóra. OF prosazovalo na prezidenta Václava Havla, přestože se objevili i jiní kandidáti z řad reformních komunistů. Tím nejvážnějším byl Alexander Dubček, jehož osoba představovala téměř ideálního prezidenta pro překlenutí té doby přechodu od komunistické totality k rodící se demokracii.

Havel se snažil budit zdání, že svou kandidaturou přináší osobní oběť, a že nemá politické ambice. Že to bylo jen zdání, ukazuje spojenectví s komunistickým předsedou Čalfou, který se zaručil, že Havel bude komunistickým parlamentem zvolen. Za těchto okolností zřejmě nebylo reálné razantně zúčtovat s komunistickou stranou… Havel se stal takovým polobohem s aurou podobnou té, s jakou do republiky přibyl po 28. říjnu 1918 Masaryk.

Dokonce se uvažovalo, že by mu Federální shromáždění umožnilo vládnout pomocí prezidentských dekretů, což by znamenalo posun od parlamentního systému k tomu prezidentskému. Nakonec to nebylo třeba. Silou jeho vlastní autority spolu s většinou OF v parlamentu šla spousta akcí podniknout hladce. Jen projektu federace se příliš nedařilo, Havlovi začali přes hlavu přerůstat někteří velcí hráči.

Profesor a plebejec

Jedním z těch nejvýznačnějších hráčů byl Václav Klaus, jenž nakonec dorostl i do prezidentského křesla. Aby také ne, byl nepřehlédnutelnou postavou české politiky, nic menšího ho čekat ani nemohlo. Z historického hlediska je těžké jeho funkční období hodnotit bez výraznějšího časového odstupu.

Snad jen jedno je třeba říct: Václav Klaus zůstal Václavem Klausem, jakého voliči znali. V tomto ohledu nezklamal. Úřad vykonával podle svého naturelu, avšak zodpovědně. Nebýt rozsáhlé amnestie, která nadělala trochu zlé krve, a nekonečných tanečků kolem Lisabonské smlouvy, patrně by byl hodnocen příznivěji.

Prozatím posledním prezidentem, kterým byl tento kus Země obdařen, se stal Miloš Zeman. A stalo se tak vůbec poprvé ve všeobecném hlasování. Se svým předchůdcem tvoří vlastně dvě strany jedné mince. Jsou dlouholetí političní oponenti s podobnými rysy. Oba mají své zaryté odpůrce i příznivce.

Postrádá Klausovu uhlazenost a jakési „profesorství“, avšak to sloužilo v konfrontační volební kampani ku Zemanově prospěchu. Své charakteristické zbraně neodložil ani ve funkci prezidenta. Nadále se neleká konfrontací, naopak je vyhledává a polarizuje společnost.

Je to jen na nás

Zemanovi bývá vytýkáno, že se nechová jako správný prezident. Otázka ale stojí; jak by se měl chovat ideální prezident? Když si promítneme tu galerii postav osobností na místě prezidentů, nelze mezi nimi najít andělskou bytost, která by do svého úřadování nepromítla to dobré i špatné ze svého charakteru.

Těžko najít osobnost, která by dokonale zapřela sama sebe, neprojevila slabosti, dokázala popřít svůj světonázor uhnětený vlastními prožitky, vzděláním i prostředím, z něhož vykročila. Do tohoto úřadu si vybíráme člověka ze svého středu.

Čím lepší, vzdělanější a upřímnější společnost bude, tím lepší budou kandidáti.


Autor je historik, působil v oddělení novodobých českých dějin Národního muzea (Historického muzea). Text vznikl ve druhé půlce prvního funkčního období M. Zemana.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

18 komentářů

  1. Tondach napsal:

    Zeman je ten největší průšvih ze všech československých i českých prezidentů ….

    • skeptik napsal:

      Neřekl bych, že je tím průšvihem úplně největším, ale je tím z řady průšvihů zatím posledním. Obávám se, že nás další velké průšvihy ještě čekají. Co říkáte takovému Okamurovi nebo Václavu Klausovi mladšímu? To budou teprve monstr průšvihy.

      • Tondach napsal:

        Proboha nestrašte! I když národ je myšlením už úplně mimo realitu (slušně řečeno)…

    • Occama napsal:

      A proč ? Skvěle reprezentuje čechy … chlastá, hulí jednu od druhý a mluví jak dlaždič ….. Co jako chce narod alkoholiků který nikdy nic nedelají umí jen držkovat u piva ?

  2. Petr Kaminsky napsal:

    1) Takze nezbyva nez pockat 50 let, az vymre generace, ktera zazila socik a ze stesku po tehdejsich pomerech bude do nebes vynaset (byvale) komunisty? 2) Uz se tesim na pristi prezidentske volby. Mezi politiky totiz neni zadna tak vyrazna postava, takze to vlastne bude loterie. 3) Modlim se, aby to bylo driv nez za 4 roky. 4) Trochu mam obavy z toho, jak moc ovlivnuji volby (a jejich vysledky) penize, PR a marketing. Je mozne, ze pristim prezidentem bude Babis. A to bychom si nezaslouzili.

    • Tondach napsal:

      Babiš tím prezidentem bude! Národ je už úplně zdegenerovaný ….

    • Occama napsal:

      Nezasloužili ? Víte proč se zavedlo EET ? PRotože češi kradou jako o závod (to že obdodbu EET maji snad uplne všude na západ od nás nechme stranou) Tak jak by jsme si to nezasloužili …. Antibabišáci tvrdí jakej je to zloděj takže po zemanovi je to idealní kandidát ….

  3. bolek.vala napsal:

    Z bývalého Československa stojí za zamyšlení, proč se komunistickému režimu, který neměl ekonomické ani jiné experty, podařilo vybudovat společnost bez velkých sociálních problémů, zavést bezhotovostní lékařskou péči, slušný vzdělávací systém, universální penzijní systém, vybudovat solidní zemědělství a v mnoha směrech konkurenceschopný průmysl a nakonec předat nezadluženou republiku do rukou „expertů“, kteří věděli, jak na to jít.

    Po dalších třiceti letech máme republiku rozprodanou či rozkradenou, sociální problémy se vrátily a zasahují kolem deseti procent populace a republika má velký dluh. Jistě, musíme brát v úvahu, že i náš vývoj silně ovlivnily geopolitické hrátky mocností. V zemi, která potlačuje vlastní historii a odsunuje chudé směrem k vesničkám pro lůzu, novým Letům a skutečným koncentrákům, není co oslavovat.

    • ČERT napsal:

      Je také třeba ale vidět, že i když komunistické Československo v prvních dekádách své existence skutečně mohlo být nebo bylo ve finále ekonomicky úspěšné (ale pak začalo v globálních srovnáních zaostávat), byl tady asi též rozhodující nějaký dobrý základ, nějaké know-how – a tady musíme vidět už situaci konkrétně tedy v českých zemích za První republiky, ale ještě spíše vývoj ještě v o dost hlubší minulosti, přinejmenším v průmyslových revolucích 19.století… To, že komunistický systém zrovna tedy v případě Československa (a zase bych vyzdvihl hlavně ty české země) přispěl k nějakému zvýšení materiální, příp. kulturní úrovně, když tedy vezmeme v potaz celkovou dynamiku 20.století, nebo jen jeho druhé poloviny…(???) To už spíš může tedy platit v případě některých jiných zemí, včetně SSSR (někteří poukazují např. na tzv. stalinskou industrializaci Ruska, i když bych zdůraznil, že už ani třeba okolo roku 1914 to carské Rusko zas AŽ TAK zaostalé nebylo).
      Tedy ta moje poznámka se úplně v první řadě hlavně vztahuje k tomu, když píšete konkrétně o konkurenceschopném průmyslu apod. V každém případě, pozice Československa v globálním srovnání někdy kolem roku 1948 byla rozhodně lepší než kolem roku 1989… Jistě, možná můžeme přemýšlet, co tady všechno může hrát roli.
      A jistě taky… Ta situace a vývoj po roce 1989, to už je zase jiná kapitola…

      • Oskar (hanák z hané) napsal:

        Jsem přesvědčen, že současná ČR by západní protikomunistické hospodářské embargo nevydržela ani rok, ale komunistické Československo to vydrželo 41 let a to bez mezinárodního zadlužení (které je dnes v řádu bilionu korun); bez nezaměstnanosti, bez bezdomovců a sociálně vyloučených lokalit; bez 10% obyvatel na hranici chudoby, jež nemají ani na školní stravování pro své děti; bez důchodců, co musí volit – buď koupit lék nebo jídlo; bez 900.000 exekucí na občany; bez doživotního zadlužení mladých rodin kvůli hypotékám na bydlení, a tak dále, a tak dále …
        Komunisté udělali mnoho zlých skutků a chyb, ale i za tím stáli konkretní lidé, stejně jako za chybami a zlými skutky polistopadové éry.
        Poznámka: Čím by novináři (vystudovaní z části za komunistů) zdůvodňovali dnešní naše vlastní průsery (demokratické) , kdyby nebylo komunistické minulosti? Snad třistaletým útlakem pod Habsburky, nebo šestiletou německou okupací?

        • ČERT napsal:

          Ano, tak v první řadě jsem chtěl ale říct, že ten určitý ekonomický (ale do značné míry asi i ten sociální, ono se to obvykle tak nějak s sebou „veze“) úspěch komunistického Československa byl ve velké míře podmíněn už nějakým předchozím vývojem (trochu odbočím, ale také to spolu může zčásti souviset, pokud vím, tak přece i někteří marxisté/komunističtí intelektuálové lamentovali nad tím, že socialismus/komunismus zvítězil v roce 1917 v relativně zaostalém Rusku, že by bylo vhodnější, kdyby zvítězil v nějaké průmyslově vyspělejší zemi, třeba v Německu nebo Velké Británii)…
          Jak píšete, že komunistické Československo vydrželo nějaké embargo, tak přece jsme v tom zdaleka nebyli sami. Vzniklo tady RVHP, specifický světový blok, který přece s tím Západem hospodářsky soutěžil… Ale že se ten komunistický blok, s tím systémem centrálně plánované ekonomiky, ukázal být nakonec hospodářsky neúspěšný oproti Západu, to je snad objektivně uznávaný fakt…
          A jak píšete o těch sociálních problémech, tak chápu… Je fakt, že komunisté u nás vytvořili téměř rovnostářskou společnost a nelze říci, že by lidé vyloženě strádali… Také nechápu ty liberální buržousty, kteří by asi i z konceptu lidských práv nejraději vytěsnili práva sociálního druhu (jako by si osobovali právo všechno sežrat sami). Můžou tady být různá dilemata.

  4. petrph napsal:

    Bohužel, není to tak přesná relace „Jací lidé, takový prezident“, přesnější formulované by to bylo „..vždycky tu byl prezident který odpovídal režimu který tu byl“..A tím se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu „obsazení funkce prezidenta vždycky odpovídalo způsobu volby platné v té době.. Čímž se dostaneme k dosti smutnému závěru že Zeman je náš první prezident který byl svobodně zvolen vším lidem…A není to o tom že by si „dolní lidé“ zvolili špatně, leč o dosti hlubokém rozdělení společnosti, ostatně stejně jako jinde na Západě .

    • scallop napsal:

      Pri prime volbe ma narod takoveho prezidenta, ktereho si zaslouzi. A cesky narod si zaslouzi prezidenta, ktery umi lhat a píxxvat lepe nez kterykoliv jiny prezident v Evrope.

      Je to samozrejme tak, ze dolni ci jini lide mohou zvolit spatne – v demokracie nemuze delsi dobu existovat bez odpovednosti volicu za svuj hlas. Jestlize obcane tuto odpovednost nejsou schopni nest, nasledkem je rok 1946 – podobne to bude i v budoucnosti. Prave Vy ukazujete obcany, kteri tuto odpovednost nest nedokazou.

      Prvni republika a polistopadove obdobi byli elitareske etapy vyvoje ceskeho naroda. To uz je pryc a vetsina lidi takove elity odmitla. Vysledek vidime – lide ve svem boji proti mafianskym devadesatym letum nakonec tyto mafianske praktiky zlegitimizovali.

      Soucasna etapa vyvoje ceskeho naroda ukazuje nejuprimneji, jaky narod to je.

      • petrph napsal:

        Za prvé, já nevím jak se chovají cizí prezidenti v případě neoficiálních projevů – zda jim občas „neuteče“ nějaké vulgární slovo, Třeba proto, že západní média /aspoň ta kvalitnější/ nejsou tak vulgární, aby to po něm musela hned opakovat a sdělovat národu, jako ta naše. Protože – když už se tak pořád opakuje „politická korektnost“ – i ta by je měla vést k tomu aby toto taktně zamlčela. Takže – opravdu nevím, nemohu srovnávat.

        A za druhé, když už si myslíte že národ zvolil zvolil špatně, tak tím popíráte principy demokracie. Protože – ta je postavená právě na tom, že místo lidí vládnou jimi zvolení zástupci. ***Pokud chcete nějaký systém, kde by úzká skupina elitářů radila nějakému „nebem seslanému vůdci „, tak to asi bude nějaký naprosto jiný režim :))
        *** Jo abych nezapomněl, už to tu opakuji mnohokrát, demokracie není jen o prezidentovi vládě a koaliční většině v parlamentu. Těch institucí které by tu měly hájit vyšší hodnoty) tu je (i jen státem placených) mnohem víc- a jestli ty nedělají svou práci dobře, nelze čekat, že to bude dělat někdo za ně.. Už to co zde nedávno říkali nejvyšší zástupci justice je spíš k pláči..

  5. Marketa napsal:

    Ciste podle nadpisu “ jaci lide, takovy prezident“. A jak by jste touto stupnicí ohodnotili USA? :- )).

    • skeptik napsal:

      Kdyby o prezidentovi USA rozhodoval počet hlasů od voličů, jako je tomu u nás, a ne počet „volitelů“, Donal Trump by se prezidentem USA nestal. Hillary Clintonová dostala o 3 milióny hlasů více než Donald Trump. Bohužel, takový je americký volební systém.

  6. Váš@email napsal:

    Takže já to vidím tak že za Havla se kradlo nejvíce a kamarádil s největším tunelem OKD. A podle něj byla jen blbá nálada.

    • skeptik napsal:

      Kdybyste se o devadesátá léta opravdu zajímal, tak byte zjistil, že se kradlo nejvíce ne za Havla, ale za Klause a že kvůli těmto krádežím byli Havel s Klausem na ostří nože. První, co V. Klaus po vítězství ODS ve volbách v roce 1992 učinil, bylo, že nechal odebrat V. Havlovi téměř všechny kompetence, aby mu v jeho činnosti (v podpoře a krytí krádeží) nepřekážel. Pláčete tedy sice hezky, ale na úplně špatném hrobě. Nebo jste tehdy žil v úplně státě.

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama