„V posledních dvaceti letech vidíme zesilující tlak na to problém extremismu bagatelizovat,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org politolog z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Jan Charvát. Vysvětluje se tím, proč hnutí ANO nebo SPD tak snadno procházejí kontakty se stranami v zahraničí se silným extremistickým křídlem nebo to, že Češi při čtení slova „extremismus“ zkrátka ztrácejí pozornost a zájem. Data přitom ukazují, že pravicový extremismus spojený s násilím není virtuální nálepka, ale skutečný a vážný problém.

Ministerstvo vnitra ve svých pravidelných zprávách o extremismu už řadu let tvrdí, že tradiční krajně pravicová scéna v Česku je marginalizovaná, bez mobilizačního potenciálu, dokonce že ji limituje alkoholismus či požívání jiných návykových látek. Máte stejný dojem?

Úplně krátká odpověď je ano. Ale zkusím to rozvést. Specifikum české krajně pravicové scény po roce 1990 spočívá v tom, že se v podstatě začala budovat na zelené louce, což je charakteristické pro celý postkomunistický prostor, ale každý to zvládl trošičku jinak a každý měl trochu jiné vstupní podmínky i výstupy. I na Slovensku byly trochu jiné než u nás.

Obecně řečeno – krajní levice útočí na věci, zatímco krajní pravice na lidi.

V Česku se krajní pravice po roce 1990 formuje na dvou úrovních – na jedné straně je Miroslav Sládek a na straně druhé jsou skinheadi jako subkultura. A zjednodušeně řečeno, tohle už je na Slovensku jinak, protože tam se od začátku formují strany jako Slovenská národní strana, která není úplně to samé jako Sládek, ale v některých momentech k tomu má blízko, a která se vlastně velmi rychle stane stranou vládní.

Takže příčiny české slabé krajně pravicové scény roku 2025 leží třeba už někde v 90. letech?

V roce 1998 Sládek z parlamentu vypadl a v ten moment se subkulturní prostředí rozšiřuje. Prakticky zabere celý prostor krajní pravice. Kolem roku 2000, 2001 vznikne několik v podstatě drobných politických stran nebo pokusů, kterých si všímali i novináři, třeba Národní strana, která ale ve skutečnosti nikdy nebyla důležitá a podstatná.

Tohle se částečně potom mění nástupem Dělnické strany a jejího propojení právě s neonacistickým nebo post-neonacistickým substrátem. To trvá zhruba do roku 2013, kdy se celý subkulturní rozměr úplně rozsype, z nějakých vnitřních důvodů. Když to znovu zjednoduším, šlo o napětí mezi tím, jestli je důležitější politická aktivita, nebo subkultura – tedy nášivky, koncerty, možná rvačky na ulici.

Neznamená to, že by z krajně pravicové scény nutně zmizely její dosavadní neonacistické tváře, ale většina z nich se demobilizuje, a nejsou ochotní a ani schopní jít do jakýchkoliv veřejných aktivit, zakládat nějaké organizace a do čehokoliv vstupovat.

Rok 2013 je taky rokem nástupu Tomia Okamury, tedy jeho prvního politického projektu Úsvit přímé demokracie, který předcházel dnešní SPD.

Myslím, že to není úplně náhoda. Na to, co teď řeknu, nemám data, ale v zásadě myslím, že neonacisté – a navíc ještě v podobě skinheadství, kteří tady na dlouhou dobu od roku 1998 do roku 2013 převzali většinu té krajní pravice, fungovali trochu jako takové očkování. Že si vlastně spousta lidí, která má názory, které dneska může bez problémů projevovat v rámci SPD nebo jakékoli jiné strany, říkala: Romové jsou špatně, migrace je špatně, ale já přece nejsem žádný neonacista. To znamená, že dokud ta opravdu otevřeně nacizující část krajní pravice tvoří její jádro, tak vlastně spoustu lidí reálně odpuzuje, i když se můžou třeba z osmdesáti procent názorově shodovat.

Nejsme rasisti, ale…

Do jaké míry se tedy témata tradiční krajní pravice, dříve zastupované Dělnickou stranou, přenesla do současné české politiky – kdo si je rozebral? Jenom SPD?

Zhruba po roce 2000 vidíme to, čemu se říká mainstreamizace krajní pravice, což je proces, který zjednodušeně řečeno popisuje, že krajní pravice zejména po útocích z 11. září 2001 zjistila, že když nahradí antisemitismus antiislamismem, tak že je to vlastně pro ni mnohem funkčnější. Zjistili, že můžou říkat: my nejsme žádní antisemité, nejsme rasisti, nám nevadí Arabové nebo černoši, nám vadí prostě jenom islám, který shodou okolností většinou vyznávají právě Arabové a černoši, kteří sem přicházejí.

V posledních dvaceti letech vidíme zesilující tlak na to celý problém extremismu bagatelizovat. Prostě říkat, že krajní pravice a extremismus neexistují, že to je mýtus, který tady vytvářejí levicová média a levicoví akademici, a že největší problém máme s levicovým násilím. A přitom máme data, která říkají, že to není pravda.

Tím byli vlastně schopni říct: my tady ty černochy nechceme, ale neříkáme to takhle. A tím se nabídla možnost úplného rebrandu celé krajní pravice, která tohle akceptovala, vzdala se aspoň formálně otevřeného rasismu, respektive překryla ho tím antiislamismem. Už to tedy nebylo o tom, že tu nechceme lidi z cizí rasy, ale nechceme tu prostě „chirurgy z dovozu“, nejsme žádní nacionalisté, ale jsme euroskeptici, nejsme autoritáři, ale jsme pro skutečnou, přímou demokracii a tak dále.

A takhle přemýšlel i Tomio Okamura?

Okamura to přebírá zvenčí, vůbec nenavazuje na nějaké lokální zdroje. On podle mě naprosto přesně pochopil, jak tyhle věci fungují. Vůbec nebude řešit skinheady, neonacisty, asociály, alkoholiky, rváče z ulic, protože budovat tu stranu zespoda z tohohle hnutí je nefunkční. Chce ji budovat vlastně striktně seshora, což se mu daří, dvakrát za sebou. Nejdřív s Úsvitem, který se pokoušel spolupracovat s Blokem proti islámu, což měl být český ekvivalent německého hnutí Pegida. V Čechách to ale nefungovalo.

Co je to Identitární hnutí

Identitáři prosazují takzvaný etnopluralismus jako protiklad multikulturalismu a dále etnicky homogenní státy vytvořené na základě etnicko-kulturních okruhů. V praxi to však často znamená odmítání všeho „cizího“ či degradování různých skupin obyvatelstva na základě jejich náboženství nebo etnického původu. Do identitárního slovníku patří i pojmy jako „Remigrace“ (požadavek masového návratu lidí s migračními kořeny do jejich historických zemí), „Velká výměna obyvatelstva“ (údajná snaha světových elit nahradit například evropské původní obyvatelstvo migranty) nebo „Velký reset“ (údajná snaha elit o změnu světového řádu na takzvaném globalistickém základě). Hlavní tvář evropského identitárního hnutí, Rakušan Martin Sellner, před šesti lety dostal na účet finanční dar od atentátníka Brentona Tarranta, který tehdy v mešitách v novozélandském Christchurchi zavraždil 51 lidí.

Poslanec Úsvitu Černoch jezdil do Německa, jednal tam intenzivně třeba i s dnes poměrně známým politikem AfD Petrem Bystroněm. Jenže to celé zkrachovalo na neschopnosti Bloku proti islámu zvládnout politickou činnost, uměli psát možná na web a byli z dnešního pohledu trochu influenceři. Ale nevěděli, jak politika funguje. Takže to se složilo a Okamura zůstal v podstatě sám. Druhou fází té zmíněné mainstreamizace krajní pravice je ale to, že se i etablované pravicové strany začnou posouvat víc doprava a říkají: tady je vlastně spousta témat, která nezvedáme. A to je vznik Trikolóry Václava Klause mladšího v roce 2019.

Dá se SPD označit za krajní pravici? V západoevropských médiích je tohle označení pro Okamurovo hnutí běžné. Sedí to?

On spojil několik věcí dohromady, to znamená ten základní substrát nacionalismu, přímé demokracie, antimigrace a v podstatě nepřiznaný rasismus, díky čemuž to všichni na Západě automaticky řadí do krajní pravice. Já tomu rozumím, ale zároveň narážíme na to, že ekonomicky jeho program není ani čistě pravicový, ani čistě levicový. Obsahuje řadu různých prvků, mezi kterými by se jako spojující moment dal možná označit „welfare šovinismus“, jak se to označuje v zahraničí. To znamená: chceme sociální jistoty, ale jenom pro členy našeho národa, protože se předpokládá, že většinou oslovuje tu nižší sociální vrstvu, které musí nabídnout ekonomicky spíš levicový nebo řekněme subvencující program.

Pokud jde o tu terminologii, v češtině nemáme německý pojem „rechtspopulismus“, tedy doslova pravicový populismus ovšem s jasným podtextem krajní pravice, respektive pravicového extremismu. Přesně do téhle kategorie spadá třeba rakouská strana Svobodných, která je zakládajícím partnerem hnutí ANO v evropské frakci Patrioti pro Evropu. Dělá to z hnutí ANO krajní pravici?

To by myslím z akademického pohledu neobstálo. Podle mě se hnutí ANO nejdřív obrátilo na nespokojené voliče ODS, pak na nespokojené voliče sociální demokracie. Tam bylo úspěšné, takže se proměnilo na projekt, který pro řadu lidí vlastně nahrazuje tu sociální demokracii, a teď mu zbývají pouze lidé právě kolem SPD.

V Česku vlastně nemáme tradici krajní pravice, která není neonacistická, takže tohle není na co nasazovat. Někteří lidé, kteří jsou otevřeně rasističtí, by tu k identitářům měli zřejmě blízko, ale v českém prostředí jde podle mě o věc, která je dnes mrtvá.

Babiš úplně stejně jako Okamura velmi dobře vnímá nálady ve společnosti a prostě jede tu linii, která rezonuje v té části společnosti, kterou on je schopen oslovit. Takže najednou dělá výpady proti Green Dealu, přestože ho podepisoval, má výpady kvůli covidu, přestože to bylo za jeho vlády, má výpady samozřejmě proti migraci. A to jsou všechno věci, které ho rétoricky posouvají ke krajní pravici. Ovšem mnohem víc lavíruje a zkrátka nemá takový přístup jako Okamura.

Extremismus? Nezájem

Strany se silným extremistickým křídlem jako rakouští Svobodní nebo německá AfD, které jsou partnery českého ANO, respektive SPD, čelí ve svých zemích dlouhodobě ostrému mediálnímu pokrytí, Alternativa pro Německo také zájmu kontrarozvědky, a každý jejich exces směrem k propagaci neonacismu nebo rasistické výroky a podobně jsou předmětem veřejné debaty. V Česku ale tenhle extremistický rozměr zahraničních partnerů Babiše a Okamury veřejnosti zjevně nevadí. Čím si to vysvětlujete?

To bychom se dostali zpátky k debatě o extremismu jako takovém. V posledních dvaceti letech vidíme zesilující tlak na to celý problém extremismu bagatelizovat. Prostě říkat, že krajní pravice a extremismus neexistují, že to je mýtus, který tady vytvářejí levicová média a levicoví akademici, a že největší problém máme s levicovým násilím. A přitom máme data, která říkají, že to není pravda. Tohle je věc, která v Česku rezonuje dlouho a myslím si, že je to částečně proto, že my jsme nikdy nedokázali extremismus pořádně definovat.

My jsme převzali ten německý přístup „Extremismustheorie″, ale přitom jsme nevzali ten aparát, který si oni k tomu vytvořili, ať to byly zakázané symboly nebo další konkrétní prvky. Vlastně to u nás vždycky stálo na rozhodování soudních znalců, kteří rozhodovali různě, to znamená, že za podobné věci mohlo být na různých místech v Česku různé rozhodnutí soudu. To nijak pozitivně nepřispívalo a zároveň s tím postupně zesílil tlak na to říct, že vlastně extremismus vůbec neexistuje, že to je nesmysl.

Takže třeba právě upozorňování na extremismus uvnitř partnerských stran Babiše s Okamurou v Česku naráží na nějaký skleněný strop u veřejnosti?

Ano, nebo na nějaké předporozumění typu „Extremismus? Přestávám číst a vlastně mě to nezajímá“.

Má Česko dnes nebo řekněme v posledních deseti patnácti letech problém s levicovým extremismem?

Úplně zjednodušeně řečeno – nemá. Jak jsem říkal, data, která máme z ciziny, ukazují velmi jednoznačně, že v případě smrtelných útoků připadá osmdesát procent na krajní pravici, dvacet procent na krajní levici, když se budeme bavit o Spojených státech. Když se budeme bavit o Česku, tak v závislosti na metrice, jakou použijeme, máme mezi dvaceti a třiceti lidmi, který přišli o život v důsledku útoků krajní pravice, a vlastně jen jednoho člověka z důvodu krajní levice. To byl navíc ještě člověk z krajní pravice, který toho na krajní levici napadl a soud to uznal jako nutnou sebeobranu.

Něco jiného jsou masové demonstrace a pouliční rvačky s policií. To je věc, kterou, zejména v minulosti, u nás krajní levice dělala – například Street party nebo zasedání Mezinárodního měnového fondu, ale to se bavíme o době do roku 2000. Ilustruje to ale odlišný přístup krajní levice a krajní pravice. Obecně řečeno – krajní levice útočí na věci, zatímco krajní pravice na lidi.

Most k násilí

Proč se v Česku tak málo prosazuje Identitární hnutí (viz infobox výše) nebo obecně takzvaná „nová pravice“, kterým se naopak velmi dobře daří jen o kousek dál v Rakousku nebo na východě Německa – a které tamní tajné služby považují za extremistické organizace?

Myslím, že problém české Generace Identity byl v tom, že pro klasické skinheady to bylo moc intelektuální a na „normální“ lidi to naopak bylo moc subkulturní a rasistické. Netrefili se do toho, kde je ta škvíra, kterou by mohli projít. V Česku vlastně nemáme tradici krajní pravice, která není neonacistická, takže tohle není na co nasazovat. Někteří lidé, kteří jsou otevřeně rasističtí, by tu k identitářům měli zřejmě blízko, ale v českém prostředí jde podle mě o věc, která je dnes mrtvá. Identitární hnutí, ať už ve Francii nebo Rakousku, nabízelo nějaký přerod z toho ryze subkulturního prostředí do politického aktivismu, a přitom zachovávalo některé prvky spojené s agresivitou, a měl to být mix, který bude fungovat. Ale u nás se ten mix nepovedl.

V českých médiích se o identitárním hnutí příliš nepíše, a když už, tak pod souhrnnou nálepkou „extremisté“. Hlavní tvář identitářů, Rakušan Martin Sellner, vystoupil loni na uzavřené konferenci v Praze. V Německu nebo Rakousku by taková akce vyvolala pozdvižení a zřejmě demonstrace, v Praze prošla bez povšimnutí. Jak by novináři měli o identitářích psát, když z pohledu velké části veřejnosti „nic špatného nedělají“ a na demonstracích vystupují hlavně proti migraci, což je dnes už politický mainstream?

Myslím, že „nová pravice“ je nebezpečná v tom smyslu, že je mostem mezi otevřeným neonacismem a etablovanou politikou, to znamená – pro běžného českého čtenáře – mostem k násilí. Jeden z problémů české Generace Identity a podobných skupin byl, že se daly ukázat starší fotografie jejich vůdců, jak někde stojí se zdviženou rukou. A ve chvíli, kdy se takhle odkazujete k Německu, k historickému nacismu, tak je to, jak jsem říkal, pro spoustu Čechů – i těch, kteří by jinak možná souhlasili – prostě odpuzující. Dnes už tyhle fotky u mladých tváří identitárního hnutí chybí, pořád je tam ale ta primární linka – je to most k násilí.