KOMENTÁŘ. Pocit podvědomého ohrožení je horší než pojmenování situace. Máme okolo sebe dvě velké války se silnými exponenty jako USA a Rusko. První, agrese Ruska již trvá pátý rok. Držíme a podporujeme Ukrajinu, hostíme válečné uprchlíky, sbíráme peníze a pomoc, dodáváme munici.

Druhá válka, vedená Izraelem a USA, se s prvou stále více propojuje, jak aktivitami Ruska v podpoře Teheránu, tak odlivem pozornosti USA z Ukrajiny a tlakem na další spojence v NATO, aby se připojili k válčení v Íránu a Hormuzském průlivu.

A i když nyní Donald Trump útoky zastavil a prakticky přistoupil na příměří bez podmínek, pociťujeme její dopady již i ve svých peněženkách.

Štěpení NATO

Obě války měly být rychle ukončeny, nejlépe změnou režimu v cílové zemi vojenské operace. V obou případech se zřejmě ani jeden cíl nenaplní. Evropská geopolitika se ovšem jejich vlivem mění velmi citelně.

Americká operace proti Íránu vnitřně štěpí Severoatlantickou alianci. Spojenci se vědomě nehodlají k izraelsko-americké operaci připojit, protože postrádá zacílení, je právně více než problematická, destabilizuje celý Blízký východ a globální ekonomiku, v neposlední řadě represivní režim v Iránu spíše posílí.

Rusko je benefitorem nedomyšlené americké politiky vůči Íránu, nemluvě o tom, že právě ruská satelitní podpora umožnila Peršanům citelné raketové zásahy proti americké základně v Saúdské Arábii.

Ostré Trumpovy výroky na adresu NATO zesilují vnitřní krizi v alianci silným zpochybněním nejen její politické, ale nyní i vojenské soudržnosti. To pochopitelně nemůže uniknout ruské pozornosti, které obnovilo, díky íránskému konfliktu, své ropné příjmy a zdroje k pokračování agrese proti Ukrajině a nepřímo celé Evropě.

Nemluvě o tom, že jej Trump postupně vyprostil z tlaku na ukončení agrese proti Ukrajině a nyní i z významných sankcí na prodej ropy. Rusko je benefitorem nedomyšlené americké politiky vůči Íránu, nemluvě o tom, že právě ruská satelitní podpora umožnila Peršanům citelné raketové zásahy proti americké základně v Saúdské Arábii.

Peking, který Írán vybavil novými technologiemi a režim v Teheránu dlouhodobě podporuje, stejně jako Moskvu v její ukrajinské agresi, může pohodlně sledovat, jak Spojené státy v Íránu vystřílely zásoby nákladné precizní munice za desítky miliard dolarů a bude trvat několik let, než se opět dostanou na úroveň vybavení před zahájením tažení proti Teheránu.

Do jaké míry v tom může Peking vidět okno příležitosti k obsazení Taiwanu, je těžko odhadnout, ale nepochybně bude dále Američany v Pacifiku testovat. Tím spíše, že i Austrálie odmítla Trumpovu žádost o připojení se k válčení proti Persii.

Devět klíčových otázek

Z naší perspektivy má vývoj zásadní vliv na agendy, které se váží k bezpečnosti Česka. Vznikají otázky, které by měly vstoupit do formování obranné a bezpečnostní politiky ČR. A protože se o nich debata veřejně zatím nevede, zkusme si je položit zde, aby debata mohla případně začít:

• Věříme nadále v platnost článku 5 NATO o vzájemné pomoci v případě napadení některého člena. Spoléháme, že budeme-li napadeni, dostaneme pomoc ostatních spojenců, přinejmenším od evropských členů NATO a Kanady? Pokud vezmeme vážně ostré výhrady USA k evropským spojencům v průběhu íránské války i předchozí zpochybnění spojeneckých závazků v souvislosti s výší výdajů na obranu.
• Považujeme za pravděpodobnou ruskou vojenskou operaci proti Evropě v horizontu tří let, jak o ní mluví evropští spojenci a jejich zpravodajské služby? Zejména v podmínkách, kdy Rusko zaznamenává zpochybňující výroky o transatlantické pomoci ze strany USA?
• Považujeme za pravděpodobné, že vláda ČR v případě napadení země vydá rozkaz k zahájení vojenské obrany, bez ohledu na pomoc spojenců? Začneme tentokrát bojovat? Nebo je výhodnější začít se preventivně „sbližovat“ s Ruskem, jak to dělá Maďarsko a Slovensko, a zkusit se napadení vyhnout kooperací s Ruskem, případně rolí zprostředkovatele mezi Západem a Kremlem?
• Považujeme za pravděpodobné, že ČR poskytne plnou vojenskou pomoc při napadení například Polska, Litvy nebo Slovenska? Půjdeme bojovat, pokud o to požádají, i s rizikem plného vstupu do vojenského konfliktu?
• Považujete za možný ruský raketový nebo dronový útok na naše jaderné elektrárny při naší nízké připravenosti na napadení v podobě, kterou dnes vidíme na Ukrajině, kde se Rusko snaží zastrašit i civilní obyvatelstvo a zlomit jeho vůli k obraně?
• V případě zahájení výstavby evropských jaderných sil odvety na bázi rozšíření francouzských a britských jaderných zbraní, má ČR usilovat o vstup do tohoto systému nebo máme zůstat mimo a být bez jaderného krytí?
• Při požadavcích USA na zapojení spojenců do války proti Íránu, má či měla ČR tuto výzvu přijmout v zájmu obnovení amerických garancí podle článku 5 NATO i při riziku pozemní operace s pravděpodobnými ztrátami? Nebo je správné zůstat mimo a akceptovat oslabení spojeneckých garancí ze strany USA a spoléhat na evropské spojence?
• Je budování evropské armády alternativou k slábnoucímu NATO, nebo máme navýšením obranných výdajů a snahou o zlepšení bilaterálních vztahů se spojenci v NATO včetně USA podporovat současný multinárodní model, včetně dominance USA?
• Máme ve své obraně pracovat s variantou možné porážky nebo kapitulace Ukrajiny v podmínkách, kdy USA přednostně řeší situaci v Perském zálivu, soupeření s Čínou, a uvolnily Rusku prodej nafty, čímž Moskva získává značné prostředky na další financování a pokračování své války proti Ukrajině? Nebo máme zvýšit podporu bránící se Ukrajině a zesílit její podporu v zájmu své bezpečnosti? Včetně například předání uskladněných a nepotřebných L-159?

Není mým cílem evokovat odpovědi na naznačené otázky, ale položit je v podmínkách, kdy zřejmě v hlavních osách naší obranné politiky není shoda ani uvnitř dnešní vládní koalice, ve vztazích mezi ministerstvem obrany, generálním štábem, ministerstvem zahraničí, Strakovou akademií a pražským Hradem, natož uvnitř poslanecké sněmovny i vzhledem k senátu.

Jejich odpovědnost za bezpečnost země je ovšem ústavní.

Autor textu je sociolog.