Nový migrační pakt začne platit za rok. Nabídne i možnost zadržovat migranty v detenčních centrech, což kritizují lidskoprávní organizace. Pozornost členských států EU se upíná k Itálii, která původně detenční centra v Albánii začala nyní využívat jako repatriační.

Migrační pakt je souborem deseti norem, které začnou platit od 12. června 2026, některé pak od července stejného roku. Státy EU se na finální verzi dohodli loni v dubnu po devíti letech jednání.

Nová pravidla mají vést především k efektivnějším kontrolám a rychlejšímu vracení neúspěšných žadatelů o azyl. Průměrná úspěšnost návratové politiky je v současné době v EU pouze dvacet procent.

Komise přijala v květnu rozhodnutí poskytnout další tři miliardy eur na podporu členských států při přípravách na zavedení změn a na přijímání uprchlíků z Ukrajiny. Státy budou moci tuto dodatečnou finanční podporu využívat až do konce roku 2027. Do konce letošního roku ale musí upravit své stávající národní programy, aby mohly tyto dodatečné finanční prostředky přijmout.

Tyto peníze přichází navíc k téměř 11 miliardám eur, které již byly vyčleněny na migraci a správu hranic na období 2025–2027, a ke 450 milionům pro členské státy, které od roku 2022 hostí příjemce dočasné ochrany z Ukrajiny.

Statut dočasné ochrany pro uprchlíky z Ukrajiny byl zaveden 4. března 2022 a prodloužen do 4. března 2026. Komise nyní zkoumá další možnosti, včetně dalšího prodloužení, přechodu k rezidenčnímu pobytu za účelem práce nebo studia a podpory pro ty, co se vrátí na Ukrajinu.

Itálie čeká na rozhodnutí soudu

Podle nových pravidel pro migraci budou moci být žadatelé o azyl po celou dobu řízení umístěni do detence, a to až na šest měsíců (12 týdnů v rámci hraničního řízení plus případně 12 týdnů v rámci řízení o návratu). Lidskoprávní organizace upozorňují, že toto opatření by mohlo být problematické pro zranitelné osoby jako jsou děti nebo oběti traumatu.

Detence by neměla být využívána jako automatické či výchozí opatření uplatňované vůči všem, ale naopak opatření výjimečné, před nímž by měly být zváženy existující alternativy, podotýká organizace Člověk v tísni.

Pozornost řady zemí se přitom upíná právě k možnosti zavedení detenčních či repatriačních center, které by mohly být umístěny případně i v třetí zemi. Průkopníkem v tomto směru je Itálie, která loni v srpnu otevřela dvě návratová centra v Albánii.

Předsedkyně Evropské komise Ursula Von der Leyenová tehdy označila italsko-albánský projekt za „netradiční myšlení“.

„Měli bychom pokračovat ve zkoumání možných cest, pokud jde o myšlenku rozvoje návratových center mimo EU, zejména s ohledem na nový legislativní návrh o navracení. Se zahájením provozu italsko-albánského protokolu budeme moci z této zkušenosti čerpat i praktické poznatky,“ napsala v říjnu ve své odpovědi na výzvu 17 zemí EU včetně ČR, které žádaly Komisi o urychlení změn v návratové politice.

V polovině října loňského roku bylo do albánských center převezeno 16 migrantů z Itálie – deset Bangladéšanů a šest Egypťanů, všichni byli ale na základě rozhodnutí soudu v Římě během týdne vráceni zpět do Itálie.

Soud toto rozhodnutí odůvodnil tím, že žadatelé o azyl nemohou být posláni zpět do svých zemí původu, protože soud nepovažuje tyto země za dostatečně bezpečné. Čtyři z těchto 16 migrantů byli navíc pracovníky střediska odmítnuti jako zranitelní poté, co prošli zdravotními a jinými prohlídkami.

Evropský soudní dvůr (ESD) 4. října loňského roku rozhodl, že země není bezpečná, pokud se jen část jejího území ukáže jako nebezpečná. Italská vláda od té doby přijala opatření, kterým se stanoví seznam 19 bezpečných zemí, aby se překonala právní překážka, která brání uplatňování dohody mezi Římem a Tiranou, a uvedla, že soudy musí rozhodovat spíše na základě dekretu než na základě rozsudku ESD.

„Čekáme na rozsudek Evropského soudního dvora, o kterém jsem přesvědčen, že půjde směrem k potvrzení zadržení a definování seznamu bezpečných zemí,“ řekl tento týden italským médiím náměstek ministra vnitra Nicola Molteni.

Centra v Albánii, na jejichž provoz vyčlenila Itálie téměř miliardu eur na pět let a chtěla takto vyřešit až 36 tisíc žádostí o azyl ročně, tak zela od podzimu prázdnotou.

Sebepoškozování a pokusy o sebevraždu

Letos v dubnu se ale Itálie pokusila najít pro tato centra přeci jen využití. Poslala do Albánie 41 neúspěšných žadatelů o azyl čekajících na deportaci. Byli umístěni do centra v Gjaderu, bývalé vojenské základně obehnané vysokým plotem pod dohledem kamer. Podle italského práva mohou být neúspěšní žadatelé o azyl zadrženi až 18 měsíců, zatímco čekají na deportaci.

Italská europoslankyně Cecilia Stradaová a poslankyně Rachele Scarpaová z opoziční Demokratické strany navštívily Gjader na konci dubna a zjistily, že v centru se nachází už jen 25 z původně 41 uprchlíků.

Jeden z nich se měl vrátit do Itálie ihned, šest bylo posláno zpět poté, co soudy nepotvrdily jejich zadržení, pět bylo shledáno nezpůsobilými k životu v omezeném zařízení kvůli zdravotním problémům nebo riziku sebepoškozování a čtyři byli repatriováni do zemí svého původu, zjistily následně političky.

Podle záznamů bylo dále údajně jen za prvních 13 dnů provozu centra zaznamenáno 35 incidentů, většinou případů sebepoškozování a pokusů o sebevraždu. Podle Stradaové úřady dokonce zastavily distribuci prostěradel poté, co je někteří zadržení použili k pokusu o oběšení.

Europoslankyně Stradaová kritizovala také netransparentnost celého procesu. Podle některých zdrojů byl celkový počet lidí deportovaných do Albánie už více než sto a kapacita centra v Gjaderu měla být naplněna.

Migrantů je zatím skoro o čtvrtinu méně

Podle italského ministerstva vnitra se letos u italských břehů vylodilo do poloviny dubna 11 438 migrantů – méně než 16 090 zaznamenaných ve stejném období loňského roku.

Italská vláda přesto stále doufá, že se vrátí ke svému původnímu plánu detenčních center a čeká na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie a na finální seznam EU tzv. bezpečných třetích zemí.

Podobné plány jako Itálie spřádaly v minulých letech i další evropské země. Velká Británie a Dánsko zkoumaly v minulém roce plány s Rwandou, které se ale nakonec neuskutečnily. Německá vláda jednala s představiteli Uzbekistánu, který sousedí s Afghánistánem, o pomoci při přijímání deportovaných uprchlíků výměnou za příznivá pravidla pro pracovní migranty.

Nizozemský premiér Dick Schoof navrhl jako cílovou zemi pro africké migranty, kterým byl v Evropě odepřen azyl, Ugandu.