KOMENTÁŘ. Můj kamarád Václav nerad řeší investice. Když ale viděl, že náš další společný známý koupil byt pod Petřínem, koupil si byt také – na stejné trase tramvaje, ale až na Bílé hoře. Na bytu ho uchvátilo hlavně to, že v něm původní majitelka chtěla ještě rok bydlet a platit nájem. Myslel si, že to bude bez práce. Rok to fungovalo, ale bez práce to pak nebylo.

Ve srovnání s Petřínem neměl byt samozřejmě tak dobrou polohu, byl až na konečné. Zato byl ale o milion levnější: vyšel na 3,5 milionu bez nutnosti něco v něm dělat. Hezký, zánovní, menší, 36 m2, s parkovacím stáním. Když původní majitelka po roce odešla, začal Václav shánět nájemníka.

Dluh za vodu? „Dělám pět hlav denně.“

Přišla svobodná dáma. Prý kosmetička. Původem z ciziny, na východ od nás. „Dělám pět hlav denně,“ vysvětlovala později vysokou spotřebu vody, která odpovídala tak sedmi plně napuštěným vanám denně.

Platila nájem 13 tisíc měsíčně plus poplatky. Zprvu to šlo, až na občasné stížnosti sousedů, že se u paní nájemnice denně vystřídá docela dost návštěv a někdy poněkud hlučných.

Pak přišel covid a nájemnice se kvůli tomu dostala do finančních problémů. Vzpomněla si, že má kdesi ve skladu profesionální šicí stroje, neb dříve byla také šička. Václav jí je pomohl prodat a z toho pak mohla zaplatit nájem, ale dál to drhlo. „Kosmetička a šička v jednom“ nakonec byt opustila, dluh na nájmu pokryla z kauce. Až později se ukázaly škody na vybavení ve výši 25 tisíc korun, na to už kauce rozhodně nestačila. Mladá dáma se k úhradě neměla.

A jako by to nestačilo, další rok přišlo vyúčtování z domu. Nedoplatek za vodu: nezanedbatelných deset tisíc korun. Nepřekvapí, že ani k zaplacení této sumy se exnájemnice nehlásila. Zaplatil to Václav, dosavadní zkušenost pronajímatele ho ale dosti otrávila.

Draze prodal, draze koupil

Žádné další nájemníky už řešit nechtěl. „Nejsem ubytovna, ani sociální úřad. Končím,“ řekl mi a po dvou letech byt celkem bez potíží prodal za 4,1 milionu korun. Na svou dobu pro prodávajícího za velmi dobré peníze; kupující byl majitel jiného bytu v témže domě, který si na to vzal hypotéku.

Výpočet výnosnosti bytu

Zdroj: vlastní výpočet autora

Václav si pak koupil nedaleko Slap kamennou chalupu se stodolou za 3,2 milionu korun. V době, kdy byly chalupy nejdražší kvůli covidu.

„Draze jsem prodal, draze jsem koupil. To je život. Na chalupě ale trávím parádní chvilky se svým synem, pořád něco kutíme,“ usmívá se.

Do nové střechy, obytného podkroví a nové krytiny na stodole dal zbytek toho, co mu zbylo z prodeje bytu. Své stálé bydlení má zajištěné bez hypotéky a na chalupu se nedívá jako na investici v pravém slova smyslu.

Finance vs. osobní prožitek

Na Bílé hoře se podařilo byt skvěle prodat a zamknout tak zisk. „Jsou to uložené peníze. V okolí se všude staví. Stavební pozemky ubývají. A zde lze stavět rekonstrukcí. Vodu ale do chalupy zatím zavádět nebudu, pumpa a septik venku nám taky stačí,“ usmívá se.

Chalupa ale vyžaduje investice a hlavně dost sil. Není to tedy investice v pravém slova smyslu, je to spotřeba vlastníka.

Ale nabízí se i jiný pohled a jiné kdyby…

Kdyby dal čtyři miliony, na než ho chalupa i s opravami a úpravami vyšla, na termínový vklad, přineslo by mu to 200 tisíc ročně. Ty by mohl buď znovu investovat nebo je třeba procestovat.

Možná se mu jednou chalupu, až nebude mít sílu či chuť se o ni dál starat, podaří prodat za vyšší cenu, než ji koupil, nebo možná také ne.

Určitě ale kapitálový výnos z budoucího prodeje nepokryje čas ani peníze, které do ní majitel vložil a ještě vloží. Sice výhodně prodal byt za ceny na vrcholu, ale zároveň koupil chalupu za ceny, které byly historicky taktéž na vrcholu. Kdyby býval rok počkal, cena chalupy by byla zhruba o třetinu nižší.

Uznávám ale: toto je čistě finanční pohled. Osobní prožitky spojené s chalupou na peníze přepočítat nejde.

Autor je český investor