KOMENTÁŘ. Vstávali ve čtyři ráno, dřeli šestnáct hodin denně a mají za sebou nepočítaně probdělých nocí. Vybudovali úspěšnou firmu. Stavební, obchodní, počítačovou… Teď ale mají firmu předat dětem.

Nechci paušalizovat, ale většinou to bývá v této rovině: Nebaví je vůbec ten či onen obor podnikání, někteří opovrhují tím, jak se táta a máma podle nich jen slepě oháněli, jsou zvyklí na komfort a pěkné školy, chtějí povznést celý svět někam výše, ale zároveň lpí na volném čase.

To znamená práce od do a ani o minutu déle a postoj „nemusím-můžu“. Ani nemají chuť si více vydělat. A někomu zavolat a domluvit se napřímo? Děs, raději se vypisovat zprávami.

První dřou, druzí budují, třetí se vezou

Mezigenerační výměna. Často se naplňuje scénář: první generace třela bídu a tvrdě dřela na základní potřeby rodiny, druhá dřela a vybudovala „statek“ a třetí si užívá a na konci bývá zase nic.

V lepším případě statek předá férovému správci, kterému na chodu podniku záleží více než vlastníkovi.

Příběh „kovboje Viktora“

Můj známý Viktor v sedmnácti odešel od rodičů a pronajal si pumpu. Devadesátky. „Bylo to divoký,“ vzpomíná. Pak koupil za pár peněz skomírající firmičku na interiéry.

Za pětadvacet let vybudoval firmu s padesáti lidmi, která si vybírá jen ty lepší zakázky. Vstává ve čtyři; jak říká, aby stihl fakturovat. Má se velmi dobře a peníze si užívá. Auta, dovolené… Ale přiměřeně.

Práci a záchranu před pádem na dno zde našel ve firmě jeho bratr. Viktorovi ale kde kdo z rodiny vyčítá, že je emočně plochý. Možná.

Špatně se oženil, manželku rozmazlil drahými kabelkami. Dvě děti. Po letech se draze rozvedl, ale má klid. Z dcery má radost. Vystudovala, je zdravotní sestra a nemá se špatně. Jak přiznává, moc pozornosti jí nevěnoval.

„Jsou čtyři, tak čau“

Naopak se viděl v synovi, že z něho bude profesionální fotbalista. Drahý tým, drazí trenéři. Střední dělal kluk z povinnosti, a když mu bylo sedmnáct, ukázalo se, že fotbal vlastně taky. Odešel z profi týmu do okresního přeboru a za půl roku skončil úplně.

Nakonec ho zaměstnal táta ve firmě, ale předat mu ji? Kdepak. Kluk pracuje v plánování zakázek už bez chyb, kolegové ho chválí, což Viktor bere s rezervou.

Kluk ale nikdy neudělá nic navíc, ani když to situace vyžaduje. „Tati, ve smlouvě mám do čtyř, tak padla a čau.“

Roznáší kafe a sní o ferrari

Tak přesně tohle řeší i řada českých zakladatelů velkých společností. Potomků mají dost, ale někteří si chtějí dokázat, že to dokážou samy, bez velkého otce a matky, jiní žijí jako poustevníci, další se jen baví.

Dříve se „řemeslo“ předávalo z generace na generaci, to už dnes až na výjimky neplatí.

Proto mě těší, když mi děti pomůžou s prací na sjezdovce v Perninku. Dcera je instruktorkou v naší lyžařské školičce, syn s termoskou kávy obchází návštěvníky. Ptal jsem se ho na motiv: chce si vydělat na červené ferrari. Jasně, roznášením kafe to neklapne, ale tou termoskou to začíná.

Jedeme vyklízet, dostaneš lízátko

Můj známý takto bral svého syna na vyklízení do komerčního areálu v Ústí nad Orlicí, který jsme dávali dohromady po předchozím vlastníkovi. Slíbil mu jen nějaké drobné.

Přivydělat si už na pile nechce nikdo

Můj kamarád Vláďa jezdil kupovat na pilu palivové dřevo. Před deseti lety bylo na pile 12 zaměstnanců. Když požádal majitele firmy, zda by mu dřevo doma naskládali, na práci o víkendu se hlásili téměř všichni a mohlo se vybírat. Po covidu pracovalo na pile deset lidí a našli se dva, co si chtěli přivydělat. A když teď v na podzim Vláďa zajel na pilu, z devíti lidí se nenašel nikdo, kdo by mu chtěl doma dřevo vyrovnat a přivydělat si.

Kluk nehnul ani brvou, ani když mu táta řekl, že v sobotu vstávají ve tři ráno. Když po čtrnácti hodinách zimy, tahání nepořádků a likvidace nábytku do kontejnerů skončili, dostal kluk odměnu, jaká se platí běžně za vyklízení.

Dnes studuje průmyslovku, chodí každý týden na brigádu do obchodu s nápoji a jako kroužek si zvolil kovárnu. Dobrý start, i když podmínky má děsivé kvůli velmi špatným vztahům v rodině, kde mezi dospělými vládne nenávist.

Školu má na háku, ale cestu si najde

Já jsem hlavně spokojený, že mé děti nesedí jen u mobilu a dělají něco prospěšného. Nevím, zda jednou budou chtít pokračovat v mé společnosti. Dcera chce být učitelkou, vypadá to, že má ve čtrnácti jasno.

Syn ještě neví, školu má na háku, známky ho tolik neberou. Nemusí být premiant, jedničkáři v budoucnu většinou pracují pro trojkaře.

Ani jeho nebudu tlačit do něčeho, co chci já. Baví ho programování, najde si svou cestu.

Na smrtelné posteli je už pozdě

Přesto už teď je dobré v potomcích nenásilně a postupně pěstovat povědomí o tom, že by mohli převzít jednou loď, a že není to jen tak.

„Řešit předání firmy na smrtelné posteli nebo po smrti je už pozdě a zřejmě způsobí komplikace,“ konstatuje Zdenek Mikuláš z poradenské skupiny Talers. Připomíná medializované případy firem Tescoma nebo Karsit.

Jednou z velkých firem, kde mezigenerační výměna proběhla dobře, je společnost SIKO KOUPELNY & KUCHYNĚ. Připravovali se na to ale dlouho.

„S maminkou a sourozenci jsme si postupně vyjasnili role a nastavili jasný plán přechodu. Díky tomu jsem mohl navázat na její vizi, ale přitom přinést i vlastní pohled,“ říká ředitel společnosti SIKO KOUPELNY & KUCHYNĚ Tomáš Vala.

Autor je podnikatel a investor, stálý spolupracovník HlídacíPes.org