Byl konec května roku 1983 a do dveří pracovny soudruha prezidenta Gustáva Husáka vstoupili dva emisaři Moskvy. Neptali se, ale oznamovali – v Československu budou rozmístěny sovětské taktické rakety i jaderné hlavice. Zápis ze setkání je výjimečný dokument – v archivu někdejšího prezidenta Husáka uloženém v Národním archivu ho objevil historik Vojenského historického ústavu Prokop Tomek.

„Husákovi řekli, že o tom nemá někomu říkat, dokonce ani lidem z politického vedení země. Ukazuje se na tom i to, že neexistovala žádná mezivládní dohoda, neuzavřel se ani zápis o jednání, nebylo ani jednání na úrovni komunistických stran… Prostě jednoho dne přijeli a řekli, takhle to bude,“ shrnuje v rozhovoru pro HlídacíPes.org (celý rozhovor k tématu vydáme v následujících dnech) historik Prokop Tomek.

Papírová suverenita Československa

Tehdejší československý prezident a generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák přijal prvního zástupce náčelníka generálního štábu Sovětské armády maršála SSSR Sergeje Achromejeva a prvního náměstka ministra zahraničních věcí SSSR Viktora Malceva ve středu 25. května 1983 v 15.00.

Schůzka, z níž existuje jen tento – nedávno objevený – jediný zápis, se uskutečnila na jejich žádost. Předem do Prahy vzkázali, že jejich přílet má zůstat utajen.

Setkání se účastnil už jen vedoucí sekretariátu generálního tajemníka Vratislav Vajnar, který inkriminovaný zápis pořídil.

Mluvil hlavně náměstek Malcev. Vysvětloval mezinárodně politickou situaci, hrozbu narušení jaderné rovnováhy i nutnost tlačit na západní státy.

Sověti reagovali na opatření NATO z roku 1979, kdy se Spojené státy vzhledem k pokračujícímu rozmísťování zdokonalených a výkonnějších sovětských raket RSD-10 Pioněr (v kódu NATO SS-20 Saber) rozhodly rozmístit na území západní Evropy celkem 572 raket středního doletu Pershing II a střel s plochou dráhou letu BGM-109G „Gryphon“.

„Obě strany se navzájem obviňovaly z narušování jaderné rovnováhy. Zčásti to však bylo způsobeno rozdílným chápáním rovnováhy jako takové,“ vysvětluje Prokop Tomek.

Jak zdůrazňuje, záznam ze schůzky zajímavě dokládá způsob tehdejšího sovětského „vyjednávání“: „I pro současnost je to zajímavá ukázka způsobů, jak velmoc prosadí svoje zájmy, když to potřebuje. Ukazuje se, jak to reálně bylo se suverenitou Československa.“

Náměstek Malcev sice zmínil, že „jde o to dohodnout se mezi zainteresovaným státy o tom, jaká konkrétní opatření vojenského charakteru by mohla být realizována“, ale maršál Achromejev pak předestřel jen jedinou možnost: pokud k rozmístění amerických raket dojde, oznámí SSSR zrušení jednostranného moratoria na rozmístění dalších SS-20 v evropské části Sovětského svazu.

To klíčové přišlo ihned poté: „Vedení SSSR považuje za správné vytvořit dodatečnou protiváhu společnou akcí států Varšavské smlouvy. Podle názoru sovětského vedení by bylo zejména vhodné umístit na území ČSSR a NDR operativně taktické rakety s jadernou hlavicí (s doletem kolem 1000 km). (…) Konkrétně se navrhuje, aby na území ČSSR bylo možno umístit 1–2 brigády těchto raket, přičemž každá brigáda má 12–18 odpalovacích zařízení; celkem by se tedy jednalo o 24–36 odpalovacích zařízení.“

Nech si to pro sebe, soudruhu

I když podle Prokopa Tomka naprostou jistotu typu, že zde jaderné hlavice byly, nemáme, indicie jsou i díky nově nalezenému dokumentu silné.

„Původní sovětské plány byly v případě války sem hlavice dopravit pomocí vrtulníků. To byl nešikovný systém a proto vymysleli, že udělají ty pevné sklady, které budou mít ve své péči a ty hlavice budou na místě. Proč by pak ty sklady stavěli? Jen tak? To asi ne,“ podotýká Tomek.

Dokládají to i zapsaná slova maršála Achromejeva. Ten „zdůraznil, že se jedná o speciální jaderné zbraně. Jaderné hlavice k raketám by byly uloženy na speciálních sovětských raketových základnách, které existují na čs. území. Způsob ochrany jaderných hlavic by tedy zůstal stejný, jako je dnes (jak pro sovětské, tak pro čs. Jednotky).“

Sovětský maršál tak nepřímo potvrdil, že v tajných skladech JAVOR na československém území byly už v té době uloženy jaderné hlavice.

Husák podle zápisu na schůzce uznal, že v případě rozmístění amerických raket „budou zřejmě nevyhnutelná i vojenská opatření“ a nakonec otevřeně souhlasil „s tím, aby navrhovaná opatření byla realizována, pokud to situace bude vyžadovat“.

Sovětští emisaři pak požadovali, aby si obsah debaty Husák nechal výhradně pro sebe.

Žádná mezistátní smlouva o umístění jaderných zbraní na území Československa následně uzavřena nebyla a všechny přípravné kroky probíhaly jen na základě sovětského ústního nařízení.

Spolustraníky Husák s plánem seznámil až 21. října 1983. O čtyři dny později o plánované akci opatrně informovala československá média a již o Vánocích roku 1983 dorazila do Libavé 122. raketová brigáda ze SSSR s 24 odpalovacími zařízeními a 39 raketami OTR-22 Temp S.

„Průběh jednání o přelomovém kroku v podobě medializovaného umístění raketových nosičů jaderných hlavic na československém území není nějakou kuriozitou či střípkem historie. Je příkladem praxe sovětsko-československých vztahů,“ konstatuje Prokop Tomek.