Brali se po bitvě u Dukelského průsmyku. Dvacet kilometrů od něj ve městě Svidník. Tenkrát se tam prý vzalo hodně lidí. „Jak byli rádi, že tu Duklu přežili, tak měli svatbu rovnou kousek od bojiště, v prvním slovenském městečku, které osvobodili od Němců,“ říká Jan Kundera o začátku vztahu svých prarodičů. Babička Helena Motrincová i dědeček Ivan Bisaha byli členy 1. československého armádního sboru generála Ludvíka Svobody, který se formoval na území Sovětského svazu v letech 1942–1944. Oba se tam dostali z gulagu. Několikaletý pobyt v sovětských pracovních táborech jejich životy poznamenal navždy.

Heleně Motrincové bylo jednadvacet, když společně se dvěma kamarádkami utekla do Sovětského svazu. Byly v té době jedněmi ze zhruba osmi tisíc lidí z Podkarpatí s podobnými plány a osudy. Podle vyprávění jejího vnuka byla důvodem naivní představa, že se v SSSR budou mít lépe.

„Babička pocházela z malinké vesničky Pidhorod u Mukačeva na Podkarpatské Rusi. Byla pohrobek, nejmladší z pěti dětí. Když se narodila, otec už nežil,“ vypráví Jan Kundera o rodinném zázemí Heleny, která se rozhodla do Sovětského svazu odejít, aniž by to doma oznámila.

Podkarpatskou Rus zabrali po vytvoření Slovenského štátu Maďaři a Helenka se domnívala, že si v Rusku najde práci.

„Babička utekla tajně. Vyskočila v noci oknem a s kamarádkami přešly hranici 7. června 1940 ve skupině sedmi lidí. Byla prostě mladá a podlehla nějaké propagandě, že v SSSR je to skvělé. Jak se tam ale dostala, zatkli jí pohraničníci za nelegální přechod,“ vypráví Kundera. Podle něj pak Helena Motrincová strávila nějaký čas ve sběrném táboře, kde šila vatelínové rukavice a čekala na soud.

Ze spisu NKVD, který z ukrajinských archivů SBU získala organizace Gulag.cz, vyplývá, že Helena Motrincová byla odsouzena 27. září 1940 za nelegální přechod hranic ke třem letům v pracovně-nápravném táboře. Poslána byla do táborového komplexu Karlag u Karagandy v Kazachstánu. Foto: rodinný archiv Jana Kundery, se svolením

Ze spisu NKVD, který z ukrajinských archivů SBU získala organizace Gulag.cz, vyplývá, že byla odsouzena 27. září 1940 za nelegální přechod hranic ke třem letům v pracovně-nápravném táboře. Poslána byla do táborového komplexu Karlag u Karagandy v Kazachstánu, kde se těžilo uhlí a zakládaly sovchozy ve stepi s přidruženou zemědělskou výrobou.

„Babička o zážitcích z gulagu vyprávěla málo, ale říkala, že pracovaly v úmorných vedrech na bavlníkových plantážích a neměly co jíst. Z vyprávění si pamatuji, že tam prý byla sýpka a vězenkyně do ní chodily krást zrníčka. Střídaly se v hlídkách. Jedna šla do sýpky pro zrní a pokud se blížil dozorce, druhá zapískala. Takže přežívaly na zrní,“ říká Helenin vnuk.

Na cestě ke „štěstí“

Ke třem letům gulagu byl téměř ve stejnou dobu odsouzen i budoucí dědeček Jana Kundery, Ivan Bisaha. Do Sovětského svazu překročil hranici podobně jako Helena, v červnu 1940 se stejně starým 19letým kamarádem Ivanem Šafarem.

Ke třem letům gulagu byl odsouzen i Ivan Bisaha. Do Sovětského svazu překročil hranici v červnu 1940 s 19letým kamarádem Ivanem Šafarem. Od útěku si slibovali práci a lepší životní podmínky. Bisahu odsoudili 4. října 1940 a odeslali ho do nápravně-pracovního tábora Uchtižemlag nedaleko města Uchta. Foto: rodinný archiv Jana Kundery, se svolením

Od útěku si slibovali práci a lepší životní podmínky. Bisahu odsoudili 4. října 1940 a odeslali ho do nápravně-pracovního tábora Uchtižemlag nedaleko města Uchta, které se nachází na severu evropské části Ruska v republice Komi. Vězni tam převážně těžili ropu, plyn, asfalt a rádium.

„Dědeček měl čtyři sourozence a nebyl jediný, kdo z rodiny utekl do Sovětského svazu. Jeho tři mladší bratři zahynuli v dolech někde na Donbase. Děda naštěstí přežil, jakkoliv to v Uchtižemlagu neměli lehké,“ popisuje Jan Kundera.

Podle něj o pobytu v gulagu ani jeden z prarodičů téměř nemluvil. Občas, když za nimi ale po konci války přijížděli na návštěvu bývalí spoluvězni, zaslechly děti střípky z jejich konverzací.

„Vzpomínám si, že babička měla kamarádku, kterou v gulagu opakovaně znásilnili. Na jejím duševním stavu se to pak hodně odrazilo. Táhlo se to s ní celý život. V podstatě do jeho konce na tom byla psychicky špatně,“ popisuje Kundera peklo, kterým si vězenkyně v gulagu procházely. Trpěly nesnesitelnými vedry, hladem a absencí zdravotní péče.

Helena prý měla v lágru tři kamarádky, a protože noci bývaly na rozdíl od dní chladné, vymyslely si dívky „zahřívací systém“. „Jedna ležela uprostřed a dvě krajní ji svými těly hřály. Další noc si prohodily pozice. Takže vždy jednou za tři dny se jedna v klidu a teple vyspala.“

To, že se Helena nakonec z gulagu dokáže dostat na svobodu, jí podle Jana Kundery vyvěštila jedna ze spoluvězenkyň. „V táboře prý byla žena, která uměla vykládat sny. Babička si ten svůj nechala vyložit a bylo jí řečeno, že jí zanedlouho propustí, což se pak skutečně i stalo,“ říká Kundera.

Rozsudek a amnestie Ivana Bisahy z vyšetřovacího spisu NKVD. Foto Gulag.cz, Archiv Zakarpatské oblasti v Užhorodě DAZO-1

Z gulagů Helenu i Ivana „osvobodila“ Svobodova armáda. 1. československý samostatný polní prapor, později neoficiálně známý jako Svobodova armáda, se začal formovat počátkem roku 1942 v uralském městě Buzuluku a mimo jiné se do něj mohli přihlásit českoslovenští občané zadržovaní v pracovních táborech za ilegální přechody hranic.

„Babička s dědou opakovaně zmiňovali, že jim Svobodova armáda zachránila život,“ říká Jan Kundera s tím, že Ivana Bisahu vzali do jednotky bez problémů, babička to měla složitější.

Z Buzuluku do Prahy

„I když byli oba propuštěni z gulagu na základě amnestie udělené pro československé občany rukující do tzv. Svobodovy armády, dědu vzali hned. Babičce to vyšlo ze zdravotních důvodů až napodruhé v červenci 1944. Byla na tom zdravotně špatně a považovali ji na službu v armádě za fyzicky slabou,“ popisuje období blížícího se seznámení Helenky a Ivana jejich vnuk.

První bojové nasazení zvládl 1. československý samostatný polní prapor čítající 974 mužů a žen 30. ledna 1943 u řeky Mže nedaleko Charkova. V květnu téhož roku se přejmenoval na 1. československou samostatnou brigádu, sloužilo v ní 3517 vojáků a vojínek.

Ivan Bisaha. Foto: archiv Jana Kundery

„Děda narukoval 31. 1. 1943 v Buzuluku a dělal styčného důstojníka. Nevím, jestli se účastnil už bitvy u Sokolova, ale u Kyjeva už určitě. Za celou dobu služby v armádě utrpěl jediný průstřel lýtka,“ říká Kundera o Ivanových vojenských schopnostech i troše štěstí, které doprovázelo během bojů i Helenu.

V jedné z bitev přišla málem o život, zachránila ji ale náhoda. „Při kanonádě se skryla do příkopu a na ní skočil nějaký voják, který však dostal zásah střepinou a zemřel. Podle babičky jí vlastně zachránil život. Ona si na památku vzala jeho čepici, kterou pak měla pořád při sobě,“ vzpomíná Jan Kundera na „rodinnou cennost“, kterou Helena Motrincová později po válce vozila i na školní besedy.

Během dalších let se prapor proměnil na armádní sbor, v jehož řadách se během posledních dvou let války účastnilo osvobozovacích bojů na 22 tisíc členů, především z řad Volyňských Čechů, Rusínů, Ukrajinců a Slováků. Čechů v něm bylo necelých šest procent.

„Děda vyprávěl občas válečné historky, třeba, že přišli do nějaké vesnice, kde prohledávali domy a v jednom ležel na stole chleba. On říkal svým kamarádům, ať na něj nesahají. Jeden se ale neudržel, chleba vzal a vyhodilo ho to do vzduchu. Němci takhle kladli pasti. Různě to území zaminovávali,“ říká Kundera a přidává ještě jeden příběh. „Zase při průzkumu vlezli do domu a tam na stole popelník a v něm nedokouřená cigareta, děda vletěl za dveře a tam se schovával Němec. Tak ho zastřelil.“

Helena Bisahová Ševčíková v 80. letech. Foto: archiv Jana Kundery

Jak a kde se dědeček s babičkou dali dohromady, neví. Babičku prý do Svobodovy armády přijali krátce před bitvou u Dukelského průsmyku. Ve sboru byla zařazena jako pomocná síla ve štábní rotě. Pomáhala s „úřednostmi“, starala se o raněné a nosila vojákům jídlo.

S Ivanem Bisahou se vzali krátce po bitvě na Dukle, která byla velmi krvavá. „Máme ze svatby jedinou fotku. Vzali se v prvním slovenském městečku, které bylo osvobozené. Tenkrát se tam prý bralo hodně lidí, jak byli rádi, že tu ,Duklu‘ přežili.“

Střelba na Stalina

Když válka skončila, přestěhovali se novomanželé do Litoměřic, kde jako váleční veteráni dostali výhodnou nabídku na koupi nemovitosti. „Vím, že jim tehdy dávali na výběr. Ve městě byla spousta volných vil po židovských spoluobčanech, ale do nich prarodiče odmítli jít, protože tam za války bydleli Němci,“ říká Kundera.

Po konci války se Bisahovi přestěhovali do Litoměřic. První dítě jim zemřelo, ale narodily se jim pak další tři. Prožité útrapy z gulagu i válečného běsnění se ale podepsaly na jejich psychickém zdraví a rodina se nakonec rozpadla. Foto: rodinný archiv Jana Kundery, se svolením

Nastěhovali se do normálního bytu a postupně se jim narodili čtyři děti. První nicméně zemřelo kvůli epidemii, která se po válce rozšířila v litoměřické porodnici. „Prý tam zemřela všechna mimina až na jedno, které bylo místní zdravotní sestry, jež ho zavčasu z té porodnice odnesla. Babička tu událost pak zcela vytěsnila, v životě nešla tomu dítěti ani na hrob,“ popisuje Jan Kundera psychický stav své prababičky.

Podle vnuka trpěli oba prarodiče s největší pravděpodobností posttraumatickým syndromem, což se odrazilo i na jejich společném soužití.

„S vězni z gulagů a vojáky, co prošli válkou, jejich prožité útrapy tehdy nikdo neřešil. Domnívám se, že si v sobě oba nesli nezpracovaná traumata. U babičky se to projevovalo velkou výbušností. Vytočily ji i zdánlivé hlouposti, házela pak klidně i hrnce. Děda pak při nějaké armádní oslavě rozstřílel v Litoměřicích obraz Stalina. Po tomhle incidentu se s ním babička rozvedla,“ líčí konec manželství Bisahových Jan Kundera.

Ivan Bisaha se po rozvodu přestěhoval do Ústí nad Labem, kde si našel novou partnerku a pracoval do důchodu jako opravář televizorů.

Co ale měli Helena Motrincová s Ivanem Bisahou krom potomků i nadále společné, byla striktní apolitičnost. „Nikdy nevstoupili do KSČ a vůči režimu byli velmi opatrní. Myslím, že měli strach a radili i svým dětem, ať nikdy nevstupují do žádné politické strany,“ poukazuje na zřejmý důsledek jejich těžkých životních zkušeností Jan Kundera.

„Trauma z politiky“ v rodině zapustilo hluboké kořeny. „Vzpomínám si, že mou sestru v nějaké době oslovili, ať vstoupí do KDU-ČSL, ale razantně to odmítla. V tomhle ohledu jsme měli jasnou výchovu,“ říká Kundera.

Tribuny a mávátka

Trochu paradoxně tak může působit fakt, že babička Helena neměla za socialismu problém účastnit se přehlídek na oslavách 1.máje. „Váleční veteráni měli své místo na tribuně a babička tam chodila ráda a mávala lidem. Myslím, že si tenhle typ pozornosti, coby člověk, který prošel frontou, užívala,“ soudí Kundera. O své zážitky z války a z osvobozovacích akcí Svobodovy armády se Helena Motrincová jezdila občas dělit i v rámci besed se žáky základních a středních škol. Role válečné veteránky se jí podle vnuka zamlouvala a pyšně s sebou vozila i výtisk knihy Z Buzuluku do Prahy.

„Já myslím, že se jí líbilo být hrdinkou, což říkám trochu s nadsázkou, ale myslím, že si ty tribuny skutečně užívala a zařídila si i pohřeb, kde jí k poctě stříleli vojáci,“ říká Jan Kundera.

O gulagu ale na rozdíl od zkušeností ze Svobodovy armády nemluvila. „Ani ona, ani děda. A nikdy nepoužívali slovo gulag. Když už, tak říkali tábor nebo vězení. Že byli ve vězení,“ říká Kundera. Výraz „gulag“ jako synonymum pro tábory v rámci sovětského systému nápravně-pracovních táborů totiž použil až v sedmdesátých letech Alexandr Solženicyn.

Helena Motrincová se na rozdíl od svého bývalého manžela dožila nakonec i Sametové revoluce. „Babička zemřela v devadesátých letech. Já se o její osudy za války začal ale zajímat až později, až po její smrti,“ říká Kundera, který se nyní díky spolupráci s Gulag.cz a ukrajinských archivů mohl seznámit s dokumenty vyšetřovacích orgánů NKVD týkající se obou prarodičů.

Obvinění z ilegálního přechodu hranic do Sovětského svazu bylo pro oba zrušeno až v devadesátých letech. Helena byla v očích ruských úřadů „očištěna“ v lednu 1990 a Ivan v září 1991.

Text vznikl ve spolupráci s Gulag.cz