KOMENTÁŘ. O prezidentu Miloši Zemanovi je známo, že justici rozumí pramálo. Také proto ho na jeho cestě českou politikou vždy provázeli zdatní rádci. Dříve jím byl třeba nynější předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, dnes naslouchá – aspoň občas – Marii Benešové.

Zemanův malý vhled do věcí justice ale vždy končí přesně ve chvíli, kdy jejím prostřednictvím může sehrát mocenskou partii. Pak dominuje, jak znovu ukázal v případě návrhu, aby se patnáctým členem Ústavního soudu stal šéf Nejvyššího soudu Pavel Šámal.

Miloš Zeman nesnáší porážky. To je známá věc. Kdo by se domníval, že vstřebá políček, který mu uštědřil Senát neschválením návrhu, aby na uvolněné místo na Ústavním soudu dosedl jeho kandidát Aleš Gerloch, a pokorně nabídne další, už nekontroverzní jméno, ten prezidenta podcenil.

Zeman návrhem, aby se o místo po soudci Janu Musilovi ucházel předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal, rozehrál hru, která posílí jeho vliv na justici. Kromě jednoho místa na Ústavním soudu, kde je navíc třeba souhlasu Senátu, totiž najednou drží v ruce kartu příštího předsedy Nejvyššího soudu. A o něm rozhoduje sám. Geniální kousek.

Na kolotoči s prezidentem

Vraťme se ale na chvíli o pár let zpátky, do ledna roku 2015. Tehdy poměrně překvapivě oznámila předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, že zejména z věkových důvodů z funkce odchází.

Jejím nástupcem byl okamžitě jmenován Pavel Šámal. Od roku 1992 řadový soudce Nejvyššího soudu, tou dobou ovšem již uznávaný pedagog, a především hlavní autor trestního zákoníku z roku 2009.

Jmenování ho přivedlo na profesní vrchol, který mu dosud chyběl. Dostal se mezi „velké kluky“, stal se součástí respektované Velké trojky, tedy neformálního uskupení předsedů nejvyššího soudů, které do jisté míry nahrazuje chybějící radu soudnictví.

Zbylými členy Velké trojky tehdy byli šéf Ústavního soudu Rychetský a předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. A ukázalo se, že to byli oni dva, kdo s Ivou Brožovou změnu vyjednali a prosadili ji na Pražském hradě u Miloše Zemana. Pavla Šámala vzali mezi sebe, dalo by se říct.

„Všichni soudci dostali jasný vzkaz: Pokud se chtějí kariérně uplatnit, nebude to možné jinak než se svolením a spoluprací s předsedy Baxou a Rychetským, neboť se ukázalo, že právě a jen oni to dokážou vyjednat na Pražském hradě,“ prohlásil tehdy exministr spravedlnosti Pavel Blažek, který patřil ke kritikům vyjednané změny.

Je do jisté míry veřejným tajemstvím, že tehdy dokonce existoval širší plán. Pavel Rychetský nedokončí svůj druhý mandát v čele Ústavního soudu a na jeho místo se se souhlasem prezidenta přesune Josef Baxa, kterému měla funkce v čele NSS skončit o tři roky později, v roce 2018.

Jenže tři roky jsou dlouhá doba. Zejména vzhledem ke zrychlujícímu kolotoči dění kolem prezidenta Zemana.

Nejdřív se rozkmotřil s Rychetským. Ten loni v lednu, před druhou volbou Zemana prezidentem, řekl serveru iRozhlas.cz, že pokud má z něčeho obavy, tak z „kohorty panošů”, která na Hradě Zemana obklopuje.

Během jara se pak přesto odehrály schůzky, na níž chtěl Rychetský Zemana přesvědčit, s prezidentem se sešel i Baxa. I z toho byl nakonec průšvih. Zeman podle Baxy nabízel výměnný obchod, post šéfa Ústavního soudu za příznivý přístup ke kauzám, které Zemanovi na soudu ležely – týkat se měly třeba jmenování profesorů.

Věc se nakonec dostala do médií, což nakonec znamenalo totéž, co u Rychetského. Náklonnosti Hradu byl konec.

Co má Miloš Zeman nejraději?

Když profesor Šámal dva týdny prezidentovu nabídku zvažoval, měl jistě na paměti i toto. Když své kladné stanovisko prezentoval, zmínil ale jiné věci.

„Zároveň tady byla velká výzva stát se členem Ústavního soudu, nejvyšší soudní instituce v České republice. Myslím, že každý právník, který takovou výzvu dostane, tak o ní velmi vážně uvažuje. Po poradě s odborníky i s přáteli a rodinou jsem se rozhodl, že nabídku prezidenta přijmu,“ řekl.

Roli jistě hrála i otázka věku. Za čtyři roky bude Šámalovi 70 let a z obecného soudnictví by tak či tak musel odejít. U Ústavního soudu žádné věkové omezení neplatí.

Na druhou stranu a přes ohromné a viditelné množství práce, kterou na Nejvyšším soudu odvedl, jeho mise byla příliš krátká. Čtyři roky jsou jistě méně, než on sám při nástupu očekával. Odchází od rozdělané práce.

Především ale Šámal odmítá vidět, že se stal pěšákem v Zemanově velké hře o vliv. Ve čtvrteční show Týden s prezidentem na TV Barrandov Zeman ostatně s velkým uspokojením konstatoval, že to bude výhradně on, kdo bude mít poslední slovo při volbě nového šéfa Nejvyššího soudu.

Abychom parafrázovali zmíněný výrok exministra Blažka: všichni soudci dostali jasný vzkaz. Pokud se chtějí kariérně uplatnit, nebude to možné jinak než se svolením a spoluprací s Pražským hradem. Protože je to právě on, kdo znovu drží otěže pevně v ruce.

Jako bonus dostává Miloš Zeman to, co má nejraději. Pomstu. Pomstu za políček s Alešem Gerlochem, ale také finálovou tečku v příběhu dvou vysokých justičních představitelů, kteří se mu odvážili protivit. Získal na svou stranu Pavla Šámala, kterého si Baxa s Rychetským přivedli do Velké trojky. S uspokojením toto pouto zničí.

Pavel Šámal loni ve velkém rozhovoru pro projekt Mapa justice na HlídacíPes.org mluvil o tom, že je justice sice silná, ale jsou věci, kterým se nedokáže bránit: „Je to jedna ze tří mocí ve státě. S tím souhlasím, ale ona se nedokáže a nemá k tomu ani žádné institucionální prostředky – bránit tomu, když je na ní vyvíjen tlak nevhodnými prostředky. Já netvrdím, že se na justici nemůže vyvíjet tlak, který směřuje k dobrému smyslu. Třeba aby rychleji rozhodovala, aby rozhodovala spravedlivě, aby v ní nebyla korupce. To je všechno v pořádku. Ale když se na ni působí ve špatném smyslu, tak má justice hrozně malé prostředky obrany.“

Proti mocenským hegemonům, jako je prezident Miloš Zeman ve vrcholné formě svého druhého funkčního období, se současná justice bránit nedokáže.