Bývalá radní pro informatiku pražského magistrátu Eva Vorlíčková působí jako energická a rázná žena. Bez toho by dnes také pravděpodobně žila s cejchem pravomocně odsouzené někdejší političky. Místo toho dokázala v kauze Opencard svou nevinu a při té příležitosti poukázala na podivné praktiky konkrétního soudce a vlastně i na zásadní problémy české spravedlnosti.

Letos v polovině května po sedmi letech policejního vyšetřování a následných soudů přišel v kauze pražské karty na MHD Opencard zásadní zlom. Po dvou odsuzujících rozsudcích, dvou stížnostech k nadřízenému soudu, výměně státní zástupkyně, řadě důkazů o manipulaci se svědeckými výpověďmi, odmítnutých znaleckých posudcích a změnách soudců nová soudkyně rozhodla, že bývalý primátor Tomáš Hudeček, někdejší radní pro informatiku a dopravu Eva Vorlíčková, bývalý radní Josef Nosek a bývalý šéf magistrátních informatiků Jan Teska jsou zproštěni bžaloby. Státní zástupce se proti tomu neodvolal.

Zásadní roli v tomto závěru kauzy, která ve svém důsledku upozornila hlavně na podezřelé praktiky a další problémy v české justici, má Eva Vorlíčková. Ta strávila stovky hodin porovnáváním výpovědí z protokolů a z verzí vložených do spisů. A nestačila se divit.

„Předseda senátu si sedí jak pánbůh na obláčku, myslí si, že on má tu pravdu a že my jsme ti zločinci, které musí napravit. Dělalo to na mne ten dojem, že kdo se objeví před soudem, musí být odsouzen. Teoreticky vzato na nás byl vlastně hodný – neposlal nás na sedm let natvrdo do vězení. Směřovalo to ale k předem určenému rozsudku. Zajímavé je, že teď se nám začínají ozývat lidi, kterým soudce Sotolář udělal to samé – měnil výpovědi do opaku toho, co dotyčný řekl,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org Vorlíčková.

Jak jste přišla na to, že jsou ty protokoly o výpovědích svědků zfalšované?

Přišla jsem na to po prvním rozsudku, který vynesl soudce Sotolář. Rozsudek, na jehož písemné vyhotovení jsme čekali tři čtvrtě roku, měl skoro 300 stran, ale přečetla jsem to pečlivě. Měla jsem pak slzy v očích a říkala jsem si, že to jsme tedy asi opravdu zločinci. Jenže pak mi svitlo, že je něco špatně. Byla tam třeba věta, že na dotaz soudce Sotoláře, kdo že zvolil zadání veřejné zakázky formou jednacího řízení bez uveřejnění, jeden z právníků, který nám zakázku zpracovával, odpověděl, že neví, ale že to bylo pravděpodobně nejvyšší politické vedení města. Jenže to nebyla pravda, on ve skutečnosti řekl, že to byli oni, jejich právní kancelář.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

To jste si pamatovala ze soudní síně, kde vypovídal?

Na všechna ta soudní jednání jsem chodila a spoustu věcí jsem si pamatovala. Na základě toho jsem zjistila, že je tam asi něco špatně. Proto jsem si pak vytáhla protokoly nejprve s tímto právníkem, potvrdila jsem si, že mám pravdu, že tohle nikdy neřekl. A pak jsem šla i po dalších výpovědích s tím, že jsem leckdy musela jít až do nahrávek od soudu. To bylo tedy dost náročné, protože bylo 44 jednacích dnů a některé dny jsme tam byli třeba osm, devět hodin.

Kolik vám ta kontrola zabrala času?

Stovky hodin to byly určitě. I když jsem nesrovnávala úplně všechno, vybírala jsem si ty klíčové postavy a svědky, lidi z Dopravního podniku, právníky z kanceláře, kteří zakázku připravovali, a tak. Rozporů jsem našla asi patnáct. Sama jsem pak byla překvapená, že Český rozhlas našel i další rozdíly, které si dohledali na základě nahrávek oni sami.

Jak to falšování výpovědí celé vzniklo? Soudce přiměl zapisovatelky, aby do zápisu uváděly něco jiného, než svědci řekli?

Ne. Zapisovatelky píší přímo v jednací místnosti, další den to dopisují podle zvukového záznamu. A my jsme tyhle protokoly chtěli, tlačili jsme na to, abychom se mohli připravovat na další dny soudu. Takže nám pak zapisovatelky ty protokoly rovnou posílaly. Tyhle protokoly ale nejsou oficiálně založené ve spisu, jsou tam až ty, které takzvaně autorizuje soudce. Takže soudce Sotolář asi tak půl roku poté procházel ty protokoly, dělal v nich úpravy, podepsal je a založil je do spisu.

Ale to tedy musel fyzicky přepsat.

Taky že ano. On dostal wordovský soubor, v něm udělal úpravy, které potřeboval. Tím, že jsem z branže, vzala jsme si ty dva protokoly a udělala jednoduché srovnání. A dokonce když si kliknete na to, kdo ty úpravy dělal, tak je tam Sotolář. Těžko může tvrdit, že to nebyl on. Byly prostě dvě verze protokolů: jedna od zapisovatelek a druhá, pozměněná a autorizovaná soudcem. Třeba exprimátor Hudeček v reálu říkal, že nějaký posudek neviděl, neměl ho k dispozici, a Sotolář z toho udělal, že Hudeček připustil, že posudek měl k dispozici a velmi podrobně jej s ním seznámila radní Vorlíčková.

Čím si to vysvětlujete?

Těžko říct, možná je za tím i ješitnost. Předseda senátu si sedí jak pánbůh na obláčku, myslí si, že on má tu pravdu a že my jsme ti zločinci, které musí napravit. Dělalo to na mne ten dojem, že kdo se objeví před soudem, musí být odsouzen. Teoreticky vzato na nás byl vlastně hodný – neposlal nás na sedm let natvrdo do vězení. Směřovalo to ale k předem určenému rozsudku. Zajímavé je, že teď se nám začínají ozývat lidi, kterým udělal to samé – měnil výpovědi do opaku toho, co dotyčný řekl.

Mohli bychom být jako společnost rádi, kdyby to nakonec zůstalo u toho jednoho soudce.

Vůbec bych se ale bohužel nedivila, kdyby to nebyl ojedinělý případ. Vlastně se už tolik nedivím té polské justiční reformě, kdy se snaží zbavit soudců z komunistické éry. Rozhodně soudce, jakým je Sotolář, nemá v justici co dělat. Každý má nést důsledky svých činů a on by rozhodně dál soudit neměl. Takový člověk přece nemůže rozhodovat o osudu lidí.

Státní zástupce v rozjetém vlaku

Jaké byly vaše další kroky, když jste zjistila, jak se zapsané výpovědi a realita liší? Kam jste to hlásila, na koho se obrátila?

Nejprve na advokáta, který říkal, dobře, uvedeme to v odvolání. K Vrchnímu soudu šlo tedy naše odvolání už i s těmi rozdíly, s tím, že přeci není možné takto upravovat protokoly. Vrchní soud řekl, milý soudce Sotoláři, my vám to vracíme, musíte to napravit, protože rozdíly jsou markantní a v neprospěch obžalovaných. Druhé stání pak proběhlo v prosinci 2018. Namítali jsme jeho podjatost. Což je také úsměvné, jak to funguje. Vy namítnete podjatost, senát se odebere pryč, přijde za deset minut a řekne, že s nikým není příbuzný, podjatý tedy není a jede se dál. Zoufalé na tom je, že se nemáte kam obrátit. Jste uvnitř systému, který nejde jakkoli nabořit.

Vám se to ale podařilo.

Mně se to podařilo, ale ještě to chvíli trvalo. U druhého rozsudku Sotolář řekl, že nic opravovat nemusí, že je to tak v pořádku a znovu nás odsoudil. Já jsem pak sedla a sepsala ministryni spravedlnosti opravdu důkladný materiál, popsala jsem rozdíly ve výpovědích, to, co řekl Vrchní soud. Asi po tři čtvrtě roce mi přišel dopis, že to jsou opravdu velké rozdíly a že ministryně dává kárnou stížnost.

V podstatě se to ale pohnulo jen díky tomu, že dopis doputoval, kam měl, a nikdo ho cestou na ministerstvu nehodil do koše…

A to jsme zase u toho systému. Nám pomohlo to, že rozsudek vrátil dvakrát Vrchní soud. A když to vracel podruhé, tak s tím, že to Sotolář už nemůže napravit, že mu případ berou a dostali jsme novou soudkyni Denisu Durdíkovou. Připadala jsem si pak jako v jiném světě. Z těch předchozích 44 jednacích dnů jsem si už zvykla na to, že jsem za toho zločince. Všechny důkazy, které jsem já přinášela, soudce Sotolář vůbec nebral v potaz, zatímco nová soudkyně byla schopna ty důkazy v řádu hodin brilantně zhodnotit, mluvila zpaměti, měla případ nastudovaný. Prostě nezatížená mladá paní, která se dobře připravila a za dva dny vynesla osvobozující rozsudek a státní zástupce se už neodvolal.

Z čehož tedy plyne, že to máslo na hlavě má právě i státní zástupce…

Samozřejmě. Zpočátku případ měla na starost Dagmar Máchová, dnes je sama trestně stíhaná. Jednu středu soudce Sotolář jednání odpoledne přerušil s tím, že dnes se už jednat nebude. My jsme nevěděli, co se děje, a až později jsme se dozvěděli, že to už byli policisté v kanceláři u doktorky Máchové, která byla pak postavena mimo službu. Druhý den jsme přišli k soudu a byl tam nový státní zástupce Tomáš Lejnar, který zcela prokazatelně nemohl o případu nic vědět. Bylo to téměř před koncem procesu. Taky mi nepřijde normální, že se takto změní státní zástupce a jede se dál, bez jakéhokoli přerušení. I z toho, jak se ptal, bylo zjevné, že tomu případu vůbec nerozumí.

Dá se říct, že nejen vy, ale i ostatní někdejší spoluobvinění včetně bývalého primátora Tomáše Hudečka, jste nyní osvobozeni vlastně jen díky vaší mravenčí práci?

Jsem člověk celkem skromný, ale troufám si říct, že to bylo rozhodující. Ta moje zarputilost, že to přeci není možné, že vím, že jsme nic nezákonného neudělali, to k tomu hodně přispělo.

Poděkovali vám kolegové?

Poděkovali, i když moc nepomáhali. Původně nás bylo obviněno patnáct včetně úředníků, teď na konci pět. S tím, že bývalý primátor Bohuslav Svoboda nebyl ke stíhání vydaný Poslaneckou sněmovnou. Pokud by býval byl vydaný, už by teď měl klid.

Vnímáte celý ten proces jako selhání jednotlivců, zejména soudce Sotoláře, nebo celého justičního systému?

Když se podíváme i na ostatní případy, kde figurovala státní zástupkyně Máchová, soudce Sotolář a Česká znalecká, dokáži si představit, že jsou to případy, které byly udělané na objednávku. Já ostatně vím, kdo to na nás ušil, byl to jeden z pražských kmotrů, ale nemohu to dokázat, tak ho tu nebudu jmenovat. Cílem bylo nás trochu přibrzdit v tom našem svatém tažení na magistrátu, mělo to být varování. Jenom já, jako radní pro informatiku, jsem během prvního roku ušetřila na IT 600 milionů. Bylo to strašně jednoduché – prostě jsme jen vypověděli smlouvy, ze kterých město nic nemělo, nečerpalo, jenom platilo. A těch 600 milionů někomu chybělo.

Problémový znalec: nezájem

Hodláte se tím dál zabývat?

Rozhodně ano. Ten případ je ukázkový v tom, jak ten systém nemá fungovat. Doufám a věřím, že se tu někdo chytne za nos a začne se to nějakým způsobem řešit, protože je to hrozné. Vezměte si, že my jsme byli mediálně dost sledovaní, ale co případy u lidí, po nichž neštěkne ani pes a oni se neumějí bránit? To byl myslím i ten případ Opencard číslo jedna, kde ti obvinění úředníci spoléhali na svoje advokáty a sami se moc neangažovali. Ale to prostě nemůžete. Je to váš život a vy se musíte postarat.

Vám to sebralo přes sedm let života, obvinění jste byli v roce 2013…

Zajímavé bylo, že to obvinění přinesli přímo na jednání rady ostentativně policisté z Českých Budějovic. My jsme je pak chtěli jako svědky k soudu, což se panu soudci moc nechtělo, ale nakonec je připustil. Ten jejich výslech byl směšný. Když jsme se jich ptali, proč se tím začali zabývat zrovna oni z Českých Budějovic, jak se dozvěděli o tom, co se v té věci děje v Praze, tak nám řekli, že se to dozvěděli z novin a řekli si, že v Praze se stal zločin. Tomu přeci nemůže věřit ani blbec. Samozřejmě to zase směřuje k těm kmotrům.

Budete za těch sedm let vyšetřování a soudů požadovat po státu nějaké odškodnění?

Určitě ano. Protože to trvalo dlouho a bylo to i nákladné. Nejde jen o náklady na advokáty. Proti nám stála společnost Česká znalecká, jakýsi Vítězslav Hálek z Hradce Králové, i když to z jeho strany ani nebyly posudky. On to dokonce jednou přímo u soudu řekl, když jsme mu kladli otázky – co prý po něm chceme, když on je na straně obžaloby. Osloven byl policisty a doporučila ho státní zástupkyně Máchová. Takže byl na straně obžaloby, byť by měl být nestranný. Ty posudky byly tristní, ilustrovala bych to příměrem, že nám v podstatě tvrdil a dokazoval, že jedna a jedna jsou tři. Podali jsme na něj stížnost na ministerstvo spravedlnosti a to ještě za ministra Pelikána vydalo zprávu, která říká, že tyto posudky vůbec nelze použít, že hodnocení je nekvalitní, znalec hodnotí něco, na co nemá licenci… To ovšem soudce Sotolář vůbec nezohlednil.

My jsme měli svého soudního znalce, po němž chtěl soudce nové a nové dodatky a pak řekl, že k jeho závěrům nebude přihlížet, protože tento znalecký ústav pracoval pro magistrát a je tudíž podjatý. Proto jsme sháněli nové znalce, kteří nikdy nedělali pro magistrát a skončili jsme u znaleckého ústavu z Českých Budějovic a jen tento posudek stál 750 tisíc korun.

Tím se tedy vracíme k tomu odškodnému.

Zatím ještě nemám závěrečnou fakturu od svého advokáta, ale počítám, že mne to vedení sporu vyšlo tak na jeden a půl milionu. Jsem tedy zvědavá, jak se teď k tomu stát, respektive ministerstvo postaví. Budu chtít peníze za advokáty a za ty posudky, ale advokáti mi říkají, že je to tak, že úředník vezme ty jejich úkony a půlku z toho vyškrtá. Chci ale žádat i odškodnění za zdravotní újmu, jednou mne od soudu odvezli rovnou do Motola. To bylo po výslechu těch zmíněných budějovických policistů, kdy jsem se tak rozčílila, že jsem měla tlak 200 na 140 nebo kolik…

Mělo to dopady i na mou rodinu. Mám syna, kterého jsme vychovávali tak, že se nemá lhát a krást, který se zajímá o politiku, a on sledoval to naše svaté nadšení, jak jdeme něco měnit po té éře Pavla Béma a tohle všechno se jej hodně dotklo. Plus jsme měla tatínka, kterému sice bylo v té době 91, ale myslelo mu to, byl čilý, zajímal se, sledoval moji kariéru. A po našem obvinění, to bylo úterý, jsem přišla domů, on byl celý zarudlý, nervózní, ptal se, co se děje. A druhý den mi volal soused, ať přijedu domů, že je tam táta zhroucený a za pár dní otec zemřel. Nepochybuji, že to obvinění byl ten spouštěč.

Žijeme v zemi, kde se často společnost na jakéhokoli obviněného dívá jako na vinného, rovnou odsouzeného. Máte i vy sama tuhle zkušenost ze svého okolí?

Nemám. Cítila jsem velkou podporu všech lidí okolo mne a byli přesvědčení, že to obvinění a pak i obžaloba je nesmysl. Máme celkem bohatý společenský život, založili jsme spolek se spisovatelem Milošem Doležalem, s nímž se nám podařilo vyzdvihnout a identifikovat ostatky faráře Toufara. Když viděli, jak hynu, tak se snažili skutečně o velikou podporu. Díky tomu, že se pohybuji hlavně v takové společnosti, necítila jsem nějaké společenské odsouzení, to vůbec ne.

K čemu vás vlastně původně odsoudil soudce Sotolář?

K podmíněným trestům. Já měla tříletou podmínku a pokutu ve výši 40 tisíc korun. Plus znalec z České znalecké vyčíslil škodu na 24 milionů korun, ale tu po nás měl magistrát případně vymáhat v občansko-právním sporu.

Ani s podmínečným trestem jste se smířit nechtěla?

To víte, že ne. To neexistuje. Mám cit pro spravedlnost, možná až přehnaný. Snažím se všech zastávat, možná někdy až přehnaně, tak nebylo možné nechat to být u sebe.

Je naopak někdo, kdo by za Opencard podle vás odsouzen měl být?

To jistě ano, jen je to už promlčené. Já jsem sice na Opencard podávala trestní oznámení kvůli duplicitě faktur, protože to, co platil magistrát, platil zároveň i Dopravní podnik, ale policisté to během tří měsíců odložili. Trestních oznámení jsem podávala více, třeba na projekt Bezdrátová Praha, ale i to bylo odložené. Dokonce mi bylo vyhrožováno policisty, že pokud se ukáže, že to není pravda, odnesu to sama. Když jsem já nastoupila do funkce, jen v oblasti IT byly vypsány zakázky za tři čtvrtě miliardy.

Musí chtít sama justice

V komunální politice jste vystoupala poměrně vysoko. Byla jste předsedkyně místní organizace Praha 5, pak radní na magistrátu. Politika je pro vás už uzavřená věc?

Už ano. Byla jsem kdysi dávno v ODA, pak jsem se zařekla, že už politika ne. Pak nás ale Karel Schwarzenberg vyzval, ať založíme organizaci TOP 09, dlouho jsem se rozmýšlela, ale nakonec do toho šla. Pravda je, že když jste u řízení celého města, chytne vás to za srdce, protože skutečně můžete ovlivnit strašně moc věcí, životy lidí… Bavilo mne to, byť ten obor informatiky je děsivý. Měla jsem ale výhodu, že jsem tomu aspoň trochu rozuměla. Už třicet let máme počítačovou firmu.

Což také znamená, že jste během těch roků soudů nebyla na dlažbě.

Na dlažbě jsem nebyla. Tu firmu jsem založila hned v devadesátých letech s dvěma kamarády a dodnes fungujeme. Není to na žádné vyskakování, ale uživíme 16 lidí, děláme hlavně správy sítí.

Vy jste i signatářka Charty 77. Nezažíváte někdy pocity, že se v některých ohledech, zejména právě při výkonu spravedlnosti ve státě, až tolik věcí nezměnilo?

Naštěstí se to pořád ještě nedá srovnat. Ale to zároveň znamená, že to jako společnost musíme pořád hlídat. Proto jsem i ten náš případ brala jako povinnost, jako vzkaz justici – hele, tady je něco špatně. Osobně si myslím, že musí vymřít ta stará generace komunistických soudců. I soudce Sotolář je v mých očích stará struktura, která si jela v těch svých zažitých bolševických postupech. Naopak soudkyně Durdíková to vzala, zhodnotila a srozumitelně rozhodla. Zajímavé je, že my měli ještě jiného soudce. Jako první ten případ dostal soudce Petr Novák. A ten to státní zástupkyni Máchové vrátil s tím, že tam není jediný důkaz proti nám, že je to jen subjektivní názor policie a že nemá co soudit. Máchová dala stížnost na Vrchní soud a ten řekl, že soudce Novák je podjatý. Sice nechápu na základě čeho, ale každopádně soudce Nováka nám vzali a nějakým zvláštním řízením osudu jsme dostali Sotoláře. A do třetice přišla soudkyně Durdíková, která nás osvobodila více méně těmi samými slovy, jaká použil na začátku soudce Novák. Jen jsme si tam dali tu pětiletou vsuvku působení soudce Sotoláře.

Proto jste také podali ústavní stížnost: na to, že vám soud odňal zákonného soudce. Jaký byl výsledek?

Vrchní soud napsal, že si uvědomuje, že porušuje ústavní právo, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, ale že nám jej stejně bere a dává jiného. Na základě toho jsme podali ústavní stížnost. Zároveň Sotolář vypsal začátek soudu na 1. září. My namítali, že chceme odklad, než rozhodne Ústavní soud, on odepsal, že není důvodu k odkladu a soud začal. A Ústavní soud poté napsal, že když už soud běží, nemůže to už dál řešit. To je padlé na hlavu. A vy si můžete akorát tak plakat, protože se nedovoláte vůbec nikde. Stejně to ale nesmíte vzdát. Bylo by fajn, kdyby se z toho případu podařilo vyvodit nějaký závěr. To ale musí chtít justice sama.