V německy mluvících zemích vzbudily rozruch novinové články oslavující zvyšující se životní úroveň Ujgurů v Sin-ťiangu. Místo represí ujgurské menšiny, které kritizuje i OSN, popisují její rostoucí blahobyt. Obraz vytvářený čínskou propagandou v textech pomáhají šířit i dva renomovaní sinologové. Z expedice do Sin-ťiangu se vrátili se zprávou, že se „věci mění k lepšímu“. Mezi řádky lze číst apel, aby Západ zrušil sankce, které na Čínu kvůli perzekuci Ujgurů uvalil.

Letos 11. září zveřejnil jeden z významných švýcarských listů, Neue Zürcher Zeitung, komentář dvou renomovaných německých sinologů k situaci v Sin-ťiangu s podtitulem „Boj Pekingu proti terorismu a separatismu“. Tito dva emeritní profesoři a představitelé poválečné německé sinologie, Thomas Heberer a Helwig Schmidt-Glintzer, Ujgurskou autonomní oblast nedávno navštívili.

Autoři v úvodu zmiňují „západní zprávy“ o internačních táborech, nucené práci a potlačování ujgurské kultury, které ale podle nich většinou vynechávají podstatný fakt: že se oblast Sin-ťiangu mezi lety 2010–2016 stala líhní islámského terorismu v Číně.

Autorkou textu je Kamila Hladíková. Text vznikl v rámci projektu Sinopsis, se kterým HlídacíPes.org spolupracuje.

Podle německých profesorů tak byla „tvrdá reakce Pekingu“ do jisté míry oprávněná, protože byla „ve hře vnitřní bezpečnost celé Číny“. Renomovaní sinologové se zaštiťují svou odbornou expertízou a obraty, které místy rezonují s čínskou propagandou.

Ve skutečnosti bere zmíněná „západní“ odborná veřejnost při diskuzích o Sin-ťiangu riziko terorismu v potaz, to však nebrání odsouzení represí vůči veškerému muslimskému obyvatelstvu a záměrného potlačování jeho kultury masovou převýchovou a sinizací.

Mezi řádky: Zrušte sankce

Heberer s Schmidt-Glintzerem Sin-ťiang navštívili v květnu 2023 při „soukromé cestě“, jíž se měli zúčastnit blíže neidentifikovaní „čtyři sinologové a jeden lidskoprávní advokát“. Ve svém komentáři oba jmenovaní citují čínské úřady, podle nichž byl „boj s terorismem a islamismem“ mezi lety 2017–2020 jen přechodnou fází.

Nový stranický tajemník autonomní oblasti Ma Sing-žuej po svém nástupu v prosinci 2021 údajně směřuje k „postupné normalizaci“ situace. Takové tendence lze do jisté míry v oblasti skutečně pozorovat, zveřejněný komentář je však přehnaně optimistický, zjevně s cílem apelovat na evropskou veřejnost i politiky, aby zrušili sankce, které EU na Čínu kvůli Sin-ťiangu v roce 2021 uvalila.

Cestovatelé-sinologové zdůrazňují „modernizační úsilí“ ústřední vlády v oblasti budování infrastruktury, dostupnosti zdravotní péče či zaměstnanosti. Na žádné policejní kontroly prý už při svých cestách nenarazili. Dříve kritizované internační tábory jsou postupně rušeny, což podle nich potvrzují i ti největší kritici čínské politiky v Sin-ťiangu, jako je Adrian Zenz.

Nahradila je „moderní vzdělávací centra“ budovaná díky „rozvojové pomoci a přerozdělování zdrojů“ z bohatého východu Číny. Zde se Ujgurům dostane nejen bezplatného vzdělání, ale ještě jim platí 200 jüanů měsíčně, aby měli z čeho živit rodiče. A nakonec dostanou dobře placené zaměstnání. Ujguři se tak „dobrovolně“ zapojí do pracovního procesu v rozvinutých částech Číny, nově i v továrnách na zpracování ryb a plodů moře v Šan-tungu. Zkrátka, pokud to prý takto půjde dál, autoři doporučují EU přehodnotit sankce.

Sympatie k Maovi

Text vzbudil mezi německy mluvící odbornou veřejností nemalý rozruch. Na článek reagovala řada odborníků na Čínu, včetně autory citovaného Adriana Zenze, který jej označil za „jeden z nejpozoruhodnějších propagandistických úspěchů Pekingu od začátku zvěrstev v roce 2017“.

Německý politolog a sinolog Andreas Fulda zase poukázal na to, že i některé z Hebererových dřívějších textů byly přinejmenším problematické. Upozornil především na článek publikovaný Spolkovou centrálou pro politické vzdělávání (Bundeszentrale für Politische Bildung), v němž Heberer na podzim 2020 vysvětloval „čínská politická specifika“ takto:

„V případě Číny jde o to, že je to autoritářský stát, který sleduje svůj vlastní směr vývoje, a přitom se opakovaně dostává do konfliktu se ‚západní‘ představou hodnot.“

Další hlasy hledají vinu v samotné „tradiční německé sinologii“. Marcel Grzanna, který v letech 2007–2016 působil jako zahraniční korespondent deníku Süddeutsche Zeitung v Pekingu, například připomíná sympatie některých sinologů z Hebererovy generace k maoismu v 70. letech minulého století. Sám Heberer v té době přispíval do čínských státních médií a publikoval v západoněmeckém komunistickém časopise Komunismus a třídní boj.

Vcítit se do čínských specifik

Noviny Neue Zürcher Zeitung později zveřejnily reakci na zmíněný komentář od profesora Hamburské univerzity Kaie Vogelsanga. Ten píše o „úpadku sinologie“, který podle něj autoři původního článku reprezentují. Vogelsang považuje celé tradiční filologické pojetí sinologie za přežitek. Podle něj je právě tento obor na vině tam, kde se zdůrazňuje „jinakost“ Číny jako omluva za „specifika“ její vlády zejména v otázce svobody a lidských práv.

Vogelsang s trochou nadsázky spojuje typ sinologa-filologa s archetypem knihomola ponořeného do své lásky k cizí kultuře, ale zcela odtrženého od reálného světa. Vidí „hranice filologické sinologie“ tam, kde začíná propaganda. S lehkým sarkasmem se ptá:

„Co se stane, když se sinologové na základě vlastního filologického instinktu drží ‚čínské perspektivy‘, ignorují západní pojmy a vytrvale se obracejí k tradici. (…) To pak se vší důvěrou citují stranického tajemníka, který je ujistí, že vše bude ‚normální‘, citují stranické narativy o ‚harmonii‘ a ‚stabilitě‘ a – věrni oficiálním interpretacím – tvrdí, že Sin-ťiang byl po celá staletí součástí Číny.“

Dělají přitom podle Vogelsanga vlastně jen to, co je samou podstatou takto pojatého oboru – interpretují Čínu skrze její vlastní texty, koncepty a interpretace. Autor zároveň tuto polemiku využívá k propagaci kritické sinologie, k níž se řadí mladší generace odchovaná nynějšími emeritními profesory. Na rozdíl od nich však tato generace nemá pocit, že se musí „vcítit do čínských specifik“, jimiž současné vedení v Pekingu omlouvá totalitní postupy a represivní politiku.

„Na vlastní oči“

Necelý měsíc po Hebererově a Schmidt-Glintzerově komentáři ovšem německý deník Berliner Zeitung zveřejnil další text o Sin-ťiangu, tentokrát pod názvem „V Číně leží nové centrum světového obchodu: reportáž z cesty po Sin-ťiangu“.

Reportáž ekonomického redaktora Simona Zeiseho, který se dosud Čínou podle dostupných informací systematičtěji nezabýval, vznikla, jak sám udává, díky novinářské cestě dvaadvaceti reportérů z celkem sedmnácti zemí světa do Sin-ťiangu. Zorganizovala ji jakási „informační kancelář“. S největší pravděpodobností se jedná o Informační kancelář Státní rady, což je krycí jméno pro oddělení propagandy Komunistické strany Číny.

Deník Berliner Zeitung byl díky přítomnosti Zeiseho „jediným německým médiem, které mělo možnost se cesty zúčastnit“. Článek je nepokrytou reklamou na čínskou iniciativu Pás a cesta (BRI). Jeho nadšení a optimismus připomíná reportáže levicově orientovaných příznivců Mao Ce-tunga, jako byl Edgar Snow, autor knihy Rudá hvězda nad Čínou, Anna Louise Strongová nebo německá fotografka, která přijala nejprve sovětské, a poté čínské občanství – Eva Sandbergová-Siao.

Zeise chválí „intenzivní (vládní, pozn. red.) podporu obyvatel“ Sin-ťiangu a benefity, které jim rozvojová politika Pekingu přináší. Píše o výrobě strojů na sklízení kukuřice a bavlny, jimiž Čína v intenzivní propagandistické kampani na jaře 2021 popírala obvinění z nucené práce Ujgurů na bavlníkových polích: produkce bavlny je podle oficiálních čínských údajů již z 80 % mechanizovaná a jeden stroj zastoupí tři sta dělníků – k čemu by tedy byla „nucená práce“?

Zeise také přímo opakuje slova čínské propagandy, když obviňuje ze lží o utlačování Ujgurů nejen „západní média“, ale i zprávu OSN zveřejněnou loni v srpnu, již Peking odmítl jako nepodloženou. Oddělením propagandy pozvaní zahraniční novináři nyní potvrzují, že nic z toho, o čem se ve zprávě píše, v Sin-ťiangu neviděli.

Namísto toho zaznamenali „rychle se zvyšující životní úroveň místních obyvatel“ a prosperující lokální podniky. Ujgurská ovocnářská rodina, kterou novinářský zájezd navštívil, si ve svých sadech údajně vydělá 50 tisíc jüanů ročně, navíc prý dostali dalších 44 tisíc na dotacích a další peníze na modernizaci vybavení a opravu domu vystavěného v tradičním stylu jižního Sin-ťiangu.

Obnovená praxe „novinářských expedic“

Propagandistické kampaně Komunistické strany Číny se snaží odvést pozornost od masové „převýchovy“ Ujgurů a tisíců nespravedlivě vězněných, včetně předních intelektuálů, kteří neměli s terorismem ani separatismem nic společného. Ekonom Ilham Tohti byl odsouzen na doživotí už v roce 2014, nyní byl stejný trest potvrzen i pro významnou folkloristku Rahilu Dawut, která byla zadržena roku 2017 i přes mnohaleté členství v komunistické straně.

Vyznění zmíněných reportáží z Číny připomíná cestu zahraničních novinářů pozvaných do Tibetu těsně po krvavém potlačení povstání ve Lhase v roce 1959. Ti tehdy pomáhali komunistické straně šířit její narativ o „osvobození Tibetu“.

Novinářskou cestu do Sin-ťiangu lze chápat jako součást již dříve popsané kampaně, do níž byla zapojena čínská státní média, zahraniční influenceři i mladé Ujgurky natáčející videa identifikovaná jako „personalizovaná propaganda“. Zároveň tato obnovená praxe organizovaných „novinářských expedic“ navazuje na dlouhou tradici čínských propagandistických orgánů ve využívání zahraničních pozorovatelů. Ti jsou během cesty řádně ideologicky proškoleni, vidí jen to, co vidět mají, a píší hlavně to, co se jim řekne.

Nemusí to přitom být nutně jen „Potěmkinovy vesnice“. Rozvoj i v periferních oblastech Číny v posledních letech skutečně nabral nevídané obrátky. Zásadní je však selektivní výběr témat, která se dostanou do médií a do internetového prostoru, zatímco jiná jsou systematicky eliminována. Taková manipulace může zmást nejen novináře, kteří dobře neznají kontext, ale může vzbudit přehnaný optimismus i těch u sinologů, kteří se vědomě rozhodnou zavřít oči před částí reality.