Nezvykle vstřícně vystupoval turecký prezident Recep Tayyip Erdogan při schůzce s prezidentem USA Joem Bidenem na okraj summitu NATO. Setkání mělo zkusit znormalizovat vztahy mezi oběma zeměmi a Turecko si od ní slibovalo i zlepšení své špatné ekonomické situace. Erdogana tlačí čas, kromě ekonomiky mu nenahrávají ani průzkumy před volbami, které v Turecku budou za dva roky.

Hlavním bodem sporu mezi oběma aliančními partnery zůstává turecký nákup ruských protiletadlových raket S-400. Obchod v hodnotě 2,5 miliardy dolarů uzavřela Ankara s Moskvou před třemi lety poté, co podle Erdogana Spojené státy odmítly Turecku prodat rakety protivzdušného systému obrany Patriot. Americká vláda vyhodnotila turecký nákup jako ohrožení národní bezpečnosti a na Turecko uvalila sankce.

„Spojené státy daly Turecku při mnoha příležitostech najevo, že nákup systému S-400 ohrozí bezpečnost americké vojenské technologie a personálu a poskytne značné prostředky ruskému obrannému sektoru, stejně jako ruský přístup k tureckým ozbrojeným silám a obrannému průmyslu,“ uvedl k nákupu tehdejší americký ministr zahraničí Mike Pompeo. Sankce zakázaly vývoz amerických licencí do Turecka a postihly také konkrétní osoby – prezidenta tureckého ředitelství pro obranný průmysl Ismaila Demira a další tři zaměstnance.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Turecké ministerstvo zahraničí označilo opatření Washingtonu jako nespravedlivá i s odkazem na to, že například Řecko má v rámci svých obranných struktur ruské rakety S-300 a že nákup nevadí ani například Velké Británii, dalšímu partneru v rámci NATO. Ankara vyzvala Spojené státy, aby své stanovisko přehodnotily, jinak se prý Turecko pomstí „způsobem a v čase, který uzná za vhodné“.

Erdoganovo „rukulíbám“

To se však dosud nestalo a Turecko po několika letech svou rétoriku o kontroverzním nákupu vojenské techniky mění. Ačkoliv Recep Tayyip Erdogan po schůzce s Joem Bidenem ohledně raket S-400 řekl jen, že o nich debatovali představitelé ministerstev obrany obou zemí, pozorovatelé summitu NATO se shodují na tom, že Turecko má zájem najít kompromisní řešení.

Potřebuje ho naléhavě kvůli velmi špatné ekonomické situaci, ve které se země dlouhodobě nachází a kterou ještě zhoršila pandemie covidu-19 a s ní spojený zásadní pokles turismu. Dalším důvodem jsou blížící se parlamentní volby. Ty se mají sice konat za dva roky, ale pozice prezidenta Erdogana a jeho Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) je v důsledku špatného řízení, masivní korupce a teď i dopadů pandemie čím dál slabší.

Podle nových údajů Tureckého statistického institutu vzrostly například ceny potravin v Turecku v květnu meziročně o 17,49%. Nárust cen obilovin, včetně chleba, byl ještě vyšší, kolem 20%.

Podle Al-Monitoru nedávné průzkumy veřejného mínění naznačují, že ani spojenectví AKP s ultranacionalistickou stranou Národního hnutí by Erdoganovi v parlamentních volbách nepomohlo porazit opozici.

To jsou pro Erdoganovu stranu i prezidenta samotného po 19 letech u moci velmi nepříjemné zprávy. Opozice se totiž netají tím, že chce odhalovat korupční kauzy spojené s Erdoganovým nejbližším okolím i s prezidentem samotným, a hrozí mu tak potenciálně soudy a vězením.

Erdogan má tedy dva roky na to, aby svou pozici vylepšil. Od zrušení amerických sankcí si slibuje především posílení chřadnoucí ekonomiky a návrat zahraničních investorů do země. Rétorika, kterou na summitu NATO nasadil, byla na jeho poměry nezvykle umírněná a pragmatická. „Nejsou žádná neřešitelná témata,“ nechal se slyšet turecký prezident po schůzce s Joem Bidenem. Po sociálních sítích se v reakci na změnu v Erdoganově chování šířila fotografie ze setkání obou prezidentů, na které to vypadá, jako by Erdogan líbal Bidenovi ruku.

Potřesení rukou místo objímání

Jaké jsou tedy šance pro nastartování nové „pragmatické“ éry v turecko-amerických vztazích? Americký Kongres zatím trvá na tom, že pro zrušení sankcí se musí Ankara ruských raket zcela vzdát. Turecko podle zákulisních zdrojů Al-Monitoru lobbuje za kompromisní návrh, podle kterého by rakety byly uskladněny na místě, kde nad nimi bude mít dohled i partner z NATO, tedy například na letecké základně Incirlik, kterou společně užívá turecké a americké letectvo.

Výměnou za tento kompromis nabízí Turecko Spojeným státům pomoc při podzimním stahování zbytků vojáků NATO z Afghánistánu. Ankara chce pomoct s provozem a ochranou mezinárodního letiště v Kábulu. S tím ale zatím nesouhlasí Tálibán a bude záležet na dalších vyjednáváních a dalších diplomatických hráčích například z Pákistánu nebo z Kataru, jak tato nabídka dopadne.

Dalším důležitým momentem bude dořešení situace v Sýrii, především situace syrských Kurdů. Turecko trvá na tom, aby Kurdské lidové jednotky YPG, které pomohly koalici pod vedením USA porazit Islámský stát, byly prohlášeny za součást Kurdské strany pracujících PKK. Ta bojuje čtyřicet let za nezávislost na Turecku a je Ankarou i Spojenými státy považována za teroristickou skupinu.

Joe Biden opakovaně tento požadavek odmítl, stejně jako turecké přání, aby Američané partnerství se syrskými Kurdy alespoň omezili. Turecký prezident Erdogan novinářům po schůzce s Bidenem na summitu NATO řekl, že tohoto rozdílu v americko-tureckých postojích „lituje“ a vnímá mentalitu, která dělí teroristy na „hodné a zlé“ za pokřivenou.

Navzdory tomu ale pozorovatelé schůzky Biden-Erdogan shodně tvrdí, že na obou stranách je vidět snaha najít společnou řeč. Partnerství v rámci NATO je pro Turecko i USA důležité. Philip Gordon, jeden z poradců amerického prezidenta pro bezpečnostní otázky, shrnul novou pragmatickou fázi turecko-amerických vztahů do jednoduchého komentáře: „Už to nebude o objímání, ale o potřesení rukou.“