Čínská fotbalová bublina, jejíž součástí je i čínské angažmá v pražské Slavii, začíná po pár letech závratných investic splaskávat. Pro investory a sponzory včetně české PPF to byl způsob, jak získat přízeň vedení čínského režimu a pomoct vlastnímu byznysu. Pro kluby s čínskou účastí teď po fotbalovém večírku přichází kocovina, Pekingu se však povedlo, co chtěl: i díky fotbalu získat vliv ve světě a posílit i domácí trh.

Čína věnovala v posledních deseti až dvaceti letech enormní úsilí rozvoji vlastního fotbalu. Stavěla sportoviště, zakládala kluby, které si kupovaly zahraniční hráče, trenéry a poradce. Odhadovaná suma 2,5 miliardy dolarů šla navíc jako investice do fotbalu v zahraničí, včetně majetkových vstupů do řady klubů v Evropě od Velké Británie až po Česko. Naopak evropské kluby profitovaly z prodeje hráčů a zakládání fotbalových akademií v Číně.

Největší světový trh se stal lákavým odbytištěm pro sportovní byznys od vysílacích práv na hlavní soutěže až po rašící fanouškovskou subkulturu. Čínský fotbal bez váhání podpořil věhlasný David Beckham, přidal se například i Pavel Nedvěd.

Loňský covidový rok s přerušením soutěží a bez přítomnosti sportovních diváků však urychlil krizi centrálně řízeného fotbalového čínského projektu, která bez realisticky vyhodnocené návratnosti astronomických investic musela dříve či později nastat.

Krachy v superlize

Čínská superliga se momentálně potácí ve velkých problémech poté, co řada klubů vyhlásila bankrot nebo přerušila svou činnost kvůli finančním potížím. Naposledy pozastavení své činnosti ohlásil letos 28. února dokonce úřadující čínský šampion Jiangsu FC.

Vlastníkem klubu je nankingská společnost Suning Group, které patří také slavný italský klub Inter Milán. Firma oznámila, že se do budoucna zaměří už pouze na hlavní oblast svého podnikání, tedy maloobchod.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Čínský klub, který v listopadu po osmi letech uzmul prvenství v čínské superlize kantonskému Guangzhou Evergrande, přitom v roce 2016 zaplatil rekordní částky za přestup špičkových hráčů Ramirese z Chelsea a Teixeiry z Liverpoolu a ještě v roce 2019 se z Realu Madrid pokoušel koupit svého času nejlépe placeného fotbalistu světa Garetha Balea.

Ramires však klub opustil předčasně už v květnu 2019, více než rok po posledním odehraném zápasu, a na konci loňské sezóny odešel i Teixeira, který svým posledním gólem přispěl k ligovému vítězství Jiangsu Suning.

Do problémů se v posledním roce dostalo několik dalších relativně úspěšných čínských klubů. Už v lednu byl kvůli neplnění finančních závazků z asijské ligy mistrů vyloučen vítěz čínského poháru Shandong Luneng. Na pokraji bankrotu jsou i Tiencinští tygři, jejichž majitel, státní firma Tianjin Teda, oznámila, že klub nebude již dále financovat.

V loňském roce také zkrachoval jejich soused Tianjin Tianhai, který měl na své výplatní pásce esa jako kouče Cannavara a hráče Alexandra Pata či Axela Witsela.

Fotbalová zlatá horečka

Čínským fotbalem tedy otřásá jeden skandál za druhým a podle zahraničních komentátorů – státní podporou uměle nafouknutá – bublina splaskla. Joey Lynch pro server ESPN píše, že rok 2016, kdy čínské kluby nalákaly celou řadu špičkových světových hráčů, pravděpodobně představoval „vrchol vzestupu čínské superligy, která mohla zvrátit rovnováhu ve fotbalovém světě“, na což tehdy upozorňovali i zkušení fotbaloví manažeři jako třeba tehdejší šéf londýnského Arsenalu Arsene Wenger.

Postupný vzestup začali zahraniční fotbaloví komentátoři i fanoušci zaznamenávat poprvé zhruba kolem roku 2012, kdy hvězdy jako Nicolas Anelka a Didier Drogba podepsali smlouvu s klubem Shanghai Shenhua. O rok později čínskou superligu podpořil coby ambasador výše zmíněný David Beckham. V této funkci jej v hvězdném roce 2016 vystřídal uznávaný český fotbalista a viceprezident italského fotbalového klubu Juventus Turín Pavel Nedvěd, který si spolupráci domluvil během návštěvy prezidenta Miloše Zemana Pekingu o rok dříve.

Čínské fotbalové ambice začaly získávat obrysy po dosud nepřekonaném největším úspěchu národního týmu, který se v roce 2002 poprvé a naposledy kvalifikoval na mistrovství světa (kde pak nedal ani jeden gól). Odrazovým můstkem poté byly pekingské olympijské hry v roce 2008, které Čínu etablovaly jako zemi s působivou „soft-power“ nejen v oblasti kultury, ale potenciálně i sportu.

Způsob, jakým Čína už pod taktovkou Si Ťin-pchinga, který je sám velkým fotbalovým fanouškem, vtrhla na světovou fotbalovou scénu, v menším měřítku přímo odráží čínské počínání na globální scéně obecně. Jeho charakteristickými rysy jsou zdánlivě neomezené finanční zdroje, přísliby nenasytného trhu, ale především masivní státní zásahy, kde se vše – je-li třeba, tak i na úkor ekonomických ukazatelů – podřizuje politickým a ideologickým cílům.

Fotbal jako politický nástroj. I v Česku

O raketovém nástupu čínského fotbalu referovala také mainstreamová česká média, a to i kvůli bohatým kontaktům části českých politických a ekonomických špiček na čínskou komunistickou vládu.

Tyto konexe umožnily vstup čínských investorů do fotbalové Slavie a zajistily čínské sponzory české fotbalové reprezentaci. Sportovní reportér deníku Blesk například Číňany přirovnal k „šejkům z Blízkého východu“, na rozdíl od nich však Číňané údajně jdou „po opravdové kvalitě“ – rozuměj, jsou ochotni zaplatit rekordní sumy za fotbalisty, jejichž kariéra je jen těsně za vrcholem.

Zásadním rozdílem oproti blízkovýchodním šejkům jsou ovšem v případě Číny politické cíle. Fotbal je čínskou vládou nahlížen jako jedno z perspektivních odvětví urychlujících domácí ekonomický rozvoj a navenek jako jeden z nástrojů „kulturní diplomacie“ a výraz čínských mocenských ambicí.

V roce 2015 ústřední vláda oficiálně vyhlásila plán rozvoje fotbalu známý jako „čínský fotbalový sen“ (s odkazem na Si Ťin-pchingovu ideologii založenou na sloganu o „čínském snu“).

Jednalo se o sérii shora dolů zaváděných reforem, jejichž cílem je do roku 2050 udělat z Číny, která se v posledních dekádách pohybuje za 70. příčkou žebříčku FIFA, světovou fotbalovou velmoc. Lokální kluby přitom mají sloužit coby základny pro pěstování mladých talentů a přispět ke komercializaci a popularizaci fotbalu v Číně.

Fotbalová zlatá horečka. I pro PPF

Tobias Ross, který se čínským fotbalem zabývá ve svém doktorském výzkumu na univerzitě v Nottinghamu, pro pekingský server Sixth Tone popsal, jak se domácí investoři po hlavě vrhli do „fotbalové zlaté horečky“ a zahltili toto odvětví záplavou hotovosti. Jejich motivy přitom často nebyly ani tak ekonomické, jako spíše strategické – velké firmy se tímto způsobem snažily vylepšit vlastní vztahy s místními vládami, jež dostaly agendu rozvoje fotbalu nařízenou shora. Ross celou situaci shrnuje:

„Investice do fotbalu se realizovaly v očekávání rychlých výsledků a na úkor finanční stability a dlouhodobého rozvoje. To v kombinaci s nedostatkem zkušeností na straně vedení nových vlastníků klubů často týmy přivedlo do finančních problémů. Vzhledem k poklesu investic a dosud nerozvinutému fotbalovému trhu začaly lokální vlády dávat od fotbalu ruce pryč.“

Podle Rosse čínské počínání ve fotbalu „odráží mechanismy, jež jsou běžně k vidění v mnoha sektorech čínského ekonomického systému“, který „v zásadě funguje podle tržních principů, je však řízen vládou prostřednictvím různých přímých a nepřímých nástrojů, jako jsou například státní podniky a kontrola nad klíčovými komoditami, zejména půdou a kapitálem“.

Díky podpoře vládních projektů – například „čínského fotbalového snu“ – si tak firmy zajišťují přízeň autorit a „přístup k politickému kapitálu, těžko dosažitelným právům k užívání půdy, finančním půjčkám, veřejným zakázkám, daňovým úlevám a dotacím nebo právu zdarma využívat sportovní zařízení“.

Tento systém je pro Čínu typický a naučili se v něm chodit i mnozí cizinci, včetně nedávno tragicky zesnulého majitele české korporace PPF, která podobným způsobem získala přístup na čínský trh se spotřebitelskými úvěry pod hlavičkou Home Creditu. PPF si kromě napojení na část českých politických a ekonomických špiček v Číně „udělala očko“ také právě díky podpoře fotbalu.

Home Credit v Číně sponzoruje mimo jiné také pekingský klub Guo’an, jehož menšinovým vlastníkem je firma CITIC. Té zároveň patří také pražská Slavia a podle fotbalového experta Luďka Mádla i část fotbalového stadionu v Edenu. Dalším vlastníkem zmíněného pekingského klubu i části vršovického stadionu je společnost Sinobo, jejíž jméno ostatně pražský „fotbalový svatostánek“ nese.

Jak už dříve upozornil server Sinopsis: „Home Credit tedy v Číně sponzoruje dvojče pražské Slavie. Někdejší lobbista PPF pro Čínu Jaroslav Tvrdík sedí v představenstvu Slavie i české odnože CITIC (CITIC Europe). Současně figuruje jako neoficiální poradce prezidenta republiky pro Čínu, spolu se zmizelým Jie Ťien-mingem.“

K čemu je Číňanům česká Slavie (a firmě PPF sponzoring čínského fotbalového klubu, jenž má stejného majitele) nedávno shrnula sinoložka Olga Lomová.

„Čínské dotace jsou vydatné, Slavii se daří nakupovat hráče a vyhrávat trofeje, z hlediska prospěchu čínské ekonomiky to však nedává jiný smysl, než že si tu čínský stát kupuje veřejné mínění a získává sympatie pro své geopolitické zájmy. O politiku tady však jde a jde i o byznys; ten s Čínou teď, v době velkých státních nákupů zdravotnických pomůcek, testů a vakcín, frčí s mimořádnou intenzitou. A v čínském podání má byznys, stejně jako fotbal, nezpochybnitelný politický význam.“

Fotbal s čínskými rysy

V tomto světle jsou o něco jasnější důvody, které čínské kluby a jejich majitele a sponzory vedou k tomu, aby světovým hráčům nabízeli podmínky, o kterých se dosud i těm nejlépe placeným fotbalistům světa ani nesnilo, jak to pro české fotbalové příznivce popisuje například Tomáš Myšák na webu Ruik.

Nyní se nicméně zdá, že těmto časům odzvonilo. Kromě finančních problémů a odlivu sponzorů i u relativně úspěšných klubů bude teď Čína coby fotbalová destinace pro světové hráče mnohem méně populární také kvůli novým vládním nařízením. Ta mimo jiné zakazují jména sponzorských značek v názvech klubů, stanovují kvóty na zahraniční hráče a uvalují na kluby nová omezení týkající se výše platů.

Tobias Ross se domnívá, že nařízení mají „stabilizovat klubové rozpočty a podpořit rozvoj místní mládeže“. Může se za nimi však skrývat i snaha o boj proti korupci, extravaganci a luxusu, jemuž holdují mnohé čínské, nejen fotbalové celebrity. „Fotbal s čínskými rysy“ by měl přirozeně podporovat ty správné „socialistické hodnoty“.

Jak napsal Sean Williams pro The Wire, Si Ťin-pchig se svým „fotbalovým snem“ přilákal „hejno supů na hostinu v podobě této ‚krásné hry‘“, která, ač podle některých historiků původem z Číny, se zde ve dvacátém století příliš spontánní oblibě a prestiži netěšila. O fotbal totiž nešlo a nejde: magazín The Wire cituje odborníka na sportovní byznys profesora Aarona Smitha, který považuje fotbal – a obecně profesionální sport – za „poslední západní pevnost, kde ještě Čína neprojevila svou přítomnost“.

I proto čínský prezident avizoval, že do roku 2025 by objem čínského sportovního průmyslu měl zvýšit svou hodnotu z 50 miliard amerických dolarů na 800 miliard. Podle Williamse fotbal plní v očích čínské strany a vlády hned několik rolí:

„Pro komunistickou stranu byly investice nových čínských zbohatlíků do fotbalových klubů od Francie po Českou republiku dobrou, byť trochu nákladnou cestou, jak vystavit na odiv ekonomickou sílu Číny a přitáhnout pozornost k čínské superlize. Pro investory to byl způsob, jak získat přízeň Si Ťin-pchinga, posunout dál vlastní byznys a – potichoučku – odklonit vlastní majetek do zahraničí.“

Po vzestupu však přišel pád a finanční problémy v čínském fotbalu nyní tvrdě postihují i evropské kluby, které se pomalu probouzejí z „čínského snu“ do těžké kocoviny. Williams a někteří další pozorovatelé ale upozorňují, že pro Peking (na rozdíl od ostatních účastníků čínské fotbalové párty) nemusí být Si Ťin-pchingův fotbalový sen nutně prohrou. Podařilo se dát do pohybu ohromný domácí trh, Čína získala určitý vliv ve FIFA a loga čínských sponzorů dominovala na posledním mistrovství světa v roce 2018. Jak situaci pro The Wire okomentoval Aaron Smith:

„Sílící schopnost čínských korporací a státu vstoupit do fotbalového světa a využít jej coby nástroje pro vlastní politickou a ekonomickou soft-power je už sama o sobě úžasným úspěchem.“