Čína 10. března už tradičně „oslavila“ den Tibetu – 61. výročí tibetského povstání ve Lhase – velkou vojenskou přehlídkou. Ve skutečnosti ale Peking systematicky potírá tibetskou kulturu a jazyk tak tvrdě, že kromě studentských protestů došlo v minulosti i k několika případům sebeupálení. Do Tibetu mají letos zamířit další tisíce čínských učitelů, kteří neovládají tibetštinu.

Organizace Human Rights Watch (HRW) při příležitosti březnového výročí vydala další ze svých obsáhlých zpráv o situaci v Tibetu, tentokrát věnovanou problematice tzv. bilingvního vzdělávání. Pod tímto označením se ve skutečnosti skrývá systematická sinizace Tibeťanů, jejich kultury a náboženství, která, jak zpráva dokazuje, začíná již v mateřských školkách.

„Bilingvní vzdělávání“ v Tibetu v zásadě znamená prosazování výuky v čínštině, kdy tibetština je vyučována pouze v rámci jazykových hodin, zatímco všechny ostatní předměty jsou vedeny v čínštině. Prosazování „bilingvní výuky“ má prokazatelně politické a ideologické motivace, které souvisí se změnou čínské etnické politiky zhruba před deseti lety.

Nedílnou součástí výuky je „vlastenecká výchova“ zaměřená na podporování národní jednoty, jakož i jednoty všech národností ČLR, a zdatně k tomu napomáhá i program „mísení národností“ zajišťující přesun čínských učitelů do Tibetu, a naopak školení tibetských učitelů v Číně.

Co je to Tibet…

Zpráva HRW se zabývá primárně situací v Tibetské autonomní oblasti (TAO), což je „Tibet“ v oficiálním čínském pojetí. Spíše okrajově se zpráva zmiňuje o tibetských oblastech mimo TAO, tibetských autonomních prefekturách a okresech administrativně spadajících pod provincie Čching-chaj, Kan-su, S‘-čchuan a Jün-nan, kde žije více než polovina z celkového počtu asi šesti milionů Tibeťanů (běžně se pro všechny oblasti s významným podílem tibetského obyvatelstva včetně TAO používá výraz „pět provincií“).

Tibetské oblasti mimo TAO jsou přitom ve skutečnosti mnohem otevřenější než samotná autonomní oblast, ať už z hlediska kontroly chování a pohybu tibetského obyvatelstva, zahraničního turismu (do většiny oblastí není narozdíl od TAO potřeba speciální povolení), nebo dokonce jakéhokoli výzkumu, protože pohyb zahraničních novinářů a badatelů zde narozdíl od TAO není zcela znemožněn.

I proto zpráva HRW ve skutečnosti poskytuje část svědectví právě ze zbývajících čtyř provincií, a informace o centrálním Tibetu jsou poměrně kusé a spíše zprostředkované, navíc pod rouškou anonymity. Hlavním zdrojem informací zde byly čínské úřední dokumenty, legislativa a oficiální média.

…a tibetština?

Na tomto místě je třeba se zastavit u termínu „tibetština“. Zatímco čínština má celonárodní standardizovanou formu, tzv. pchu-tchung-chua (doslovně obecná řeč), kterou se děti po celé ČLR učí jako „národní jazyk“, tibetština svoji standardizovanou formu zatím nemá.

Ústřední správa Tibetu (tj. „exilová vláda“) za tímto účelem prosazuje lhaskou tibetštinu, v rámci ČLR však značné procento tibetské populace tento jazyk vůbec neovládá. Tibeťané v severovýchodním Tibetu, Amdu (rozděleném mezi TAO, Čching-chaj, Kan-su a S‘-čchuan), hovoří formami tzv. „amdoke“, amdoské tibetšiny, zatímco obyvatelé východního Tibetu, Khamu (rozděleného mezi TAO, Čching-chaj, S‘-čchuan a Jün-nan) hovoří místními khamskými nářečími, ale i dalšími více či méně příbuznými jazyky.

Zejména na území provincií Čching-chaj a S‘-čchuan žijí totiž další etnické menšiny, které se oficiálně sice v rámci čínského systému hlásí k tibetské národnosti, ale mluví odlišnými jazyky, které jsou často diskriminovány prosazováním většinové lokální formy tibetštiny. Nejvýznamnější netibetskou jazykovou skupinou v Khamu jsou gjalrongské jazyky, jimiž mluví obyvatelé horských údolí prefektury Ngawa v S‘-čchuanu, významné jazykové menšiny se však nacházejí i v Amdu.

Jak upozorňuje australský lingvista zabývající se menšinovými jazyky v rámci Tibetu Gerald Roche (viz např. jeho reakce na zprávu HRW), práva těchto etnických a jazykových menšin jsou tak marginalizovaná vlastně nadvakrát, jednak prosazováním čínštiny, ale také případným plošným zaváděním (standardní/lhaské) tibetštiny, která ve skutečnosti není mateřským jazykem statisíců obyvatel Amda a Khamu.

Mezníkem byla olympiáda

Obsáhlá zpráva HRW se ve své první části zabývá rozšířením „bilingvní výuky“, jež začala být postupně zaváděna od roku 2001, s výraznějšími mezníky v letech 2010 a 2014, nejprve na základních školách a poté postupně i ve školách mateřských.

Výuka v tibetštině byla postupně obnovená v 80. letech 20. století, po více než dvacetileté pauze: ta trvala od povstání v roce 1959 do konce Kulturní revoluce, respektive do slavné Hu Yaobangovy návštěvy TAO v roce 1980, jež odstartovala obnovu Tibetu a jeho kulturního dědictví. V roce 1984 byl přijat nový zákon o národní regionální autonomii, který vyžadoval dostupnost základního vzdělání v mateřském jazyce pro Tibeťany.

Znovuzavedení výuky v tibetštině ve všech tibetských oblastech, tedy v TAO i mimo ni, popsali i západní badatelé (např. Catriona Bass ve své knize Education in Tibet z roku 1998), kterým byl v 90. letech a těsně po roce 2000 ještě vstup do Tibetu umožněn. Zhruba do roku 2000 se podařilo výuku v tibetštině zavést na většině základních škol, horší však již byla situace na školách středních a vysokých.

Poněkud lépe na tom byli Tibeťané v Amdu, kde se v některých oblastech podařilo udržet (amdoskou) tibetštinu i na středních školách a vysoké školy pro menšinové národnosti v Si-ningu a Lan-čou nabízely i několik programů v tibetštině.

Situace se začala pomalu měnit kolem roku 2002 a zásadním mezníkem byl čínský olympijský rok 2008, kdy v Tibetu vypukly veliké a násilné nepokoje. V roce 2010 pak čínská vláda představila svoji novou politiku „bilingvní výuky“, kterou začala uplatňovat i v tibetských oblastech. Šlo o dva modely bilingvní výuky: model 1, kdy jsou všechny předměty vedeny v tibetštině a čínština se vyučuje pouze jako druhý jazyk, a model 2, kdy je tomu opačně.

Během deseti let prokazatelně většina škol postupně přešla na model 2. Svou roli v tom hrály různé faktory, od pragmatických rozhodnutí rodičů tibetských dětí, kteří věřili, že dobrá znalost čínštiny jejich dětem přinese lepší budoucnost, po praktickou nutnost vypořádat se s přílivem etnických čínských migrantů a jejich zařazením do tibetských tříd, až po systematický tlak vládou prosazované národnostní a vzdělávací politiky, jak to přesvědčivě ukazuje i zpráva HRW.

Bilingvní školky

Důležitým krokem, který dokazuje, že se jedná o víceméně systematickou snahu o postupnou sinizaci Tibeťanů, bylo zavedení „bilingvní výuky“ v mateřských školách. Před rokem 2000 bylo mateřských škol v tibetských oblastech naprosté minimum a většina z nich se nacházela ve městech. V posledních deseti letech je tu však patrné úsilí o zavedení povinného předškolního vzdělávání, a to často i na 2-3 roky.

Podle HRW počet mateřských škol v TAO mezi lety 2011 až 2015 narostl ze 198 na 885 a do dubna 2018 jich bylo již 1028 s celkem 96 700 zapsanými dětmi ve věku tří až šesti let. Přestože děti z tibetských rodin, zejména na venkově, v tomto věku mluví pouze mateřským jazykem, většina školek je vedená v čínštině, a často i personál je čínský a nikoli tibetský. Nejen že děti, které dobře nerozumějí, co jim učitelka říká, mohou zaostávat ve vývoji jazykových i jiných dovedností, lze dokonce hovořit i o záměrné indoktrinaci takto malých dětí, o snaze zařadit je do společnosti coby příslušníky „velikého čínského národa“.

Human Rights Watch cituje zdroj ze Lhasy: „Budování mateřských škol ve vesnicích a výuka čínštiny u takto malých dětí vede ke změně jazykového prostředí u nastupující generace. Jednoduše řečeno, jedná se o agresivní politiku, jež přetrhává kontinuitu předávání jazyka z generace na generaci v rámci tibetské společnosti. Bude-li úspěšná, není těžké předvídat, že tibetské náboženství, kultura, národní vědomí a identita budou brzy sinizovány.“

To ostatně potvrdil i tehdejší tajemník TAO Čchen Čchüan-kuo (který byl krátce na to přesunut do Sin-ťiangu, kde zavedl nyní nechvalně známá „deradikalizační“ opatření) při návštěvě jedné ze lhaských školek v roce 2015. Zpráva HRW cituje jeho slova o „zdůrazňování potřeby nasměrování energie do výchovy budovatelů a dědiců socialistických hodnot“.

Mladí podle něj „musí být široce i do hloubky vzdělávaní v oblasti patriotismu, socialismu a pokrokové jednoty všech národností.“ Cílem takového vzdělání je „upevnit ideologické základy boje proti separatismu.“ Důraz na předškolní vzdělávání a vštípení „klíčových socialistických hodnot“ pak ve svých projevech věnovaných etnické politice kladl i prezident Si Ťin-pching. Pro větší efektivitu výuky k patriotismu a snazší integraci menšin je tedy žádoucí s výchovou začít již v raném věku.

Tyto asimilační snahy jsou přitom v rozporu jak s čínskou ústavou, tak i se zákonem o autonomii z roku 1984 a jeho novelou z roku 2001.

Tisíce čínských učitelů

Důvodem zavádění těchto opatření je zásadní obrat v čínské etnické politice, zejména v politice uplatňované ve dvou nejproblematičtějších oblastech, Tibetu a Sin-ťiangu. Tuto změnu motivovaly krvavé protesty v těchto autonomních oblastech v letech 2008 a 2009. Oficiální politika vůči menšinám byla od samotného založení ČLR orientovaná na snahu reprezentovat rovnoprávně lid všech národností ČLR coby multietnického státu a zaručovala právo na určitou míru sebeurčení a mimo jiné i právo na užívání vlastního jazyka (což však v praxi v 60. a 70. letech nebylo plně uplatňováno).

Po roce 2010, a zejména po roce 2014, kdy prezident Si Ťin-pching vystoupil na konferenci o národní etnické politice, se změnila v politiku postupné asimilace a „kulturní identifikace“ s čínskou kulturou. V roce 2015 navíc Státní rada vydala „Rozhodnutí o urychlení rozvoje vzdělávání etnických menšin“, jímž mimo jiné zavedla povinnou výuku podporující „národní jednotu“.

Výuka v čínštině je v posledních letech prosazována na úkor tibetštiny, a to řadou vzájemně provázaných faktorů ekonomických, demografických a politicko-ideologických. Podle HRW je do tibetských oblastí na základě vládní politiky přesouváno velké množství čínských učitelů, kteří neovládají tibetštinu. Do konce tohoto roku má být údajně do Tibetu a Sin-ťiangu přesunuto na třicet tisíc čínských učitelů.

Tibetští učitelé naopak povinně absolvují jazyková a politická školení v Číně. Díky aktivní podpoře migrace etnických Číňanů do Tibetu se do TAO i dalších tibetských oblastí stěhují lidé od běžných dělníků potřebných pro realizaci rozsáhlých a nákladných projektů v různých oblastech infrastruktury až po úředníky a vojáky, kteří jsou motivováni mnohonásobně vyšším finančním ohodnocením a dalšími benefity.

Hledání „talentů“

Tato opatření jsou známá jako „získávání talentů“ a realizují se v rámci programu „pomoc Tibetu“. Díky němu jsou do tibetských oblastí nabíráni učitelé, úředníci i funkcionáři za zvýhodněných platových podmínek a s příslibem zajištění sociálních jistot i zdravotního pojištění. V rámci tohoto programu jsou do Tibetu posílání také absolventi vysokých škol, kteří po odslouženém roce coby dobrovolníci dostanou lukrativní místo ve vlastním bydlišti.

Migrace zároveň nahrává zavádění „smíšených tříd“, kde jsou vedle tibetských žáků i čínští, a výuka je tudíž pro jejich potřeby vedená v národním jazyce, tedy standardní čínštině. Tito čínští žáci pak mají stejně jako všichni tibetští žáci a studenti z tibetských oblastí zvýhodněné podmínky pro přijímání na střední a vysoké školy, oproti tibetským dětem však mají výhodu, protože čínština je jejich mateřským jazykem.

Asimilaci Tibeťanů dále nahrává i nově zaváděná tzv. „koncentrovaná výuka“, kdy se ruší tibetské venkovské školy a děti jsou posílány do internátních škol ve správních střediscích v Tibetu nebo dokonce do speciálních internátních škol pro tibetské děti v Číně.

Cílem nové vzdělávací politiky pro menšinové národnosti v ČLR je „mísení národností“ a jejich „identifikace“ s „čínskou kulturou“ a „čínským národem“, jak o tom v září 2014 hovořil prezident Si Ťin-pching. Myšlenku „mísení národností“ poprvé představili koncem roku 2011 dva čínští akademici, Chu An-kang a Chu Lian-che, na Fóru o Sin-ťiangu, kde mimo jiné zdůrazňovali potřebu „mezietnických kontaktů a výměny“ v rámci „druhé generace národnostní politiky“.

Jedním ze základů vlastenecké čínské výchovy je myšlenka „trojího neobejití se“, již představil už v roce 1990 tehdejší prezident Ťiang Ce-min: Chanové (tj. etničtí Číňané) se neobejdou bez menšinových národností, menšiny se neobejdou bez Chanů a žádná menšina se neobejde bez druhé. Dalším heslem jsou pak „čtyři identifikace“: s čínskou vlastí, čínským národem, čínskou kulturou a čínskou komunistickou stranou a socialismem s čínskými rysy.

Prezident Si v březnu 2017 přirovnal všechny národnosti ČLR ke granátovému jablku, jehož jednotlivá semínka drží pevně u sebe. Premiér Li Kche-čchiang však později tibetským lidovým zástupcům v čínském parlamentu předestřel ještě názornější, lokálně zabarvenou metaforu tradičního tibetského pokrmu, uplácané hrudky ze směsi campy (pražená mouka z vysokohorského ječmene), másla a tibetského slaného čaje.

Známý čínský sociolog Ma Žung ve své eseji z roku 2017 zase varoval před výukou v menšinových jazycích, která podle něj „podporuje separaci“, protože „vytváří kulturní propast mezi národnostmi“ a brání mladým ztotožnit se s čínskou kulturou. Ma tak předestírá myšlenku „budování národa“, které povede k politické identifikaci se státem na emočním základě.

Sebeupálení kvůli jazyku

Od roku 2010 se v některých tibetských oblastech, zejména v provincii Čching-chaj, opakovaně konaly série studentských demonstrací proti přechodu na výuku v čínštině a na podporu výuky v tibetštině vystoupila řada tibetských intelektuálů. Rovněž některé případy sebeupalování byly prokazatelně spojené se vzdělávací politikou a přechodem na čínštinu.

Jedním z nejznámějších případů je sebeupálení devatenáctileté dívky z rodiny kočovníků z Kansu, Ccheringkji, která zemřela v březnu 2012. Z bojovníků za práva Tibeťanů na výuku v mateřském jazyce je asi nejznámější kauza Tašiho Wangčhuka, který se v roce 2015 pokusil o podání petice přímo v Pekingu, přičemž poskytl rozhovor pro americké New York Times. Krátce nato byl zatčen a v květnu 2018 byl odsouzen k pěti letům vězení.

Zpráva HRW dále zmiňuje např. soudní úřednici jménem Dekhang Čampa, která napsala otevřený dopis na odbor vzdělávání ve Lhase, v němž výuku v čínštině označila za „porušení práva národnostních menšin na užívání vlastního jazyka. Místní vlády protesty systematicky umlčují a znemožňují i jakékoli občanské snahy o suplování výuky v mateřském jazyce např. formou volnočasových aktivit organizovaných mnichy, soukromými školami apod.

Přestože oficiálně je v TAO propagována výuka jak v tibetštině, tak i čínštině, a je na školách samotných, který z těchto jazyků preferují, podle HRW „Čínská vzdělávací politika v TAO výrazně zhoršuje přístup Tibeťanů ke vzdělání v jejich mateřském jazyce.“

„Vládní politika, přestože nese název ‚bilingvní vzdělávání‘, vede v praxi k postupnému nahrazování tibetštiny čínštinou coby jazykem výuky na základních školách v celé oblasti, kromě hodin tibetského jazyka.“

Tibetská kultura a jazyk (včetně výše zmíněných často kriticky ohrožených menšinových netibetských jazyků, jimiž se mluví v okrajových částech tibetské náhorní planiny) dosud nikdy nečelily většímu ohrožení. Dokonce ani za Kulturní revoluce, kdy ještě byli naživu mnozí pamětníci, kteří uchovávali dostatečnou znalost tradiční kultury i jazyka a jeho lokálních forem.

Nastupující mladá generace už jazykem svých prarodičů mluví jen zřídka a ztrácejí se i znalosti kulturní tradice, náboženských rituálů apod. I proto organizace jako HRW apelují na čínskou vládu, aby ctila práva menšin na užívání vlastního jazyka, která jim nominálně zaručuje čínská legislativa.