Pas je vzácná věc a Čechům otevírá přístup do 138 zemí světa bez nutnosti předem žádat o vízum. I z českého pasu se tak stává na černém trhu ceněné zboží. Co z jeho nositelů?

Tomu, kdo si při svých cestách za hranice vystačí jen s výlety do sousedních zemí, může cestovní pas připadat málem jako přežitek.

Stačí přeci občanský průkaz, a ani o ten se v rámci Schengenského prostoru obvykle nikdo nezajímá  – a zajímat nebude, dokud bude „Schengen“ platit ve stávající podobě.

Cena uneseného Čecha

Mantrou každého politika je, že s teroristy se nevyjednává. Ale co když je to jinak? Aktuální kauza pětice Čechů, kteří zmizeli v údolí Bikáa na východě Libanonu, rysy klasického „komerčního“ únosu nevykazuje, jejich pasy ale v příběhu svou roli sehrály.

Byly nalezeny v opuštěném taxíku, jehož řidič má být bratrem jednoho ze tří mužů, kteří v české vydávací vazbě čekají na rozhodnutí ministra spravedlnosti Roberta Pelikána o extradici do USA, kde čelí obvinění z podpory terorismu.

České pasy turistů v tomto případě mohly v nestabilní oblasti u libanonsko-syrských hranic, která je od loňského roku na seznamu důrazně nedoporučovaných regionů, sehrát roli identifikační známky snadného terče.

Kolik stojí svoboda?

Kupříkladu nevíme, a spolehlivě vědět ani nebudeme, za jakých okolností se zpět do Česka po dvou letech v zajetí dostaly dvě nešťastné české cestovatelky unesené v Pákistánu.

Světem (z principu neověřitelných) zákulisních informací prosakují a létají různé scénáře i různě vysoké (i velmi vysoké) sumy v dolarech, jež údajně svoboda obou dívek český stát stála.

S jistotu víme však jen jedno – že pravda o tom, zda, případně kolik a komu jsme zaplatili, zůstane skryta.

Sóloví špióni už jen na plátně

Česká civilní rozvědka se v nedávné minulosti podílela na několika záchranných misích, kde byla její samostatná role relativně vyšší než v jinak úzce spolupracující spojenecké zpravodajské komunitě. Jinými slovy: moderní špionážní svět sólovým akcím nepřeje.

Česká zpravodajská služba v době, kdy ji vedl generál Karel Randák, dokázala těžit z historicky nadstandardních vztahů v blízkovýchodním světě, založených na účasti českých a československých firem na budování tamní infrastruktury. A třeba úspěšná mise na záchranu trojice českých novinářů unesených v Iráku v roce 2004, na kterou se tehdejší ředitel Randák vydal osobně, by se neobešla bez opět nadstandardního přístupu českých zpravodajských důstojníků do tamějšího kmenového prostředí.

Je dobré si připomenout: Postoj, že s teroristy se nevyjednává, není jen vyjádřením pevného odhodlání. Pokud je v souladu s činy, je i výrokem majícím vliv na bezpečnost držitele konkrétního, v tomto případě českého pasu. Ale stojí také za to připomenout si Randákova slova, že s teroristy se o penězích obecně nevyjednává, ale tak úplně pravda to není.

Pomoci může i náhoda

Ve zpravodajské komunitě koluje téměř anekdotická historka o tom, jak čeští rozvědčíci pomohli v létě roku 2002 Slovákům se zadržením uprchlého bývalého šéfa slovenské tajné služby SIS Ivana Lexy.

Oficiálně byl Lexa zadržen jihoafrickou policií v přímořském letovisku v provincii KwaZulu-Natal kvůli podezření, že má falešný pas. Předcházela tomu ovšem brilantní intuice českého agenta, který v polovině července při plnění jiných úkolů náhodně v kavárně vyslechl ve slovenštině vedený hovor, že „příště přijde i Ivan“. Příště bylo přesně za týden a na Ivana už čekali policisté.

Samozřejmě – každý člověk, cestovatel v exotických zemích o to více, je zodpovědný za své činy. Věřme, že držitel českého pasu nemá na černém trhu kriminálníků a únosců díky „pákistánskému dobrodružství“ tržně potvrzenou cenu pěkných pár miliónů dolarů.

Riziko ukradeného pasu

Nejde samozřejmě jen o případy související s terorismem, ať už jsou to únosy nátlakové nebo komerční, jejichž cílem je financování činnosti menších buněk. Cestovní pas má svou cenu i jako prosté zboží. Cenu lepšího života, často doslova.

Česká cizinecká policie za poslední tři roky zaznamenala 105 případů, kdy se cizinci neoprávněně prokázali pasem ČR s logem Evropské unie.

V mnoha případech prý originální pasy takzvaně ztratí a pak prodávají sociálně slabé rodiny, které si tak chtějí přilepšit. Doklady se pak dostávají do Afriky nebo na Blízký východ. Zjevně jde ale jen o pověstnou špičku ledovce, protože důsledná kontrola cestovních dokladů probíhá už jen na mezinárodních letištích.

S přispěním Roberta Břešťana