KOMENTÁŘ. Zahraniční média si Slovenska zpravidla všímají jen ve chvíli, kdy se v zemi blíží volby, hejtmanem se stane fašista, či dojde k vraždě novináře. Stálé pozornosti se Slovensku dostává prakticky výhradně v médiích českých, která navíc při volbách zpravodajství vyženou do takových otáček, že zastíní i slovenské kolegy. Zpravodajský arzenál by ale stálo za to nasměrovat stejně intenzivně do jiných, důležitějších zemí.

V centru Bratislavy už si pomalu zvykají. Když přijdou volby, na náměstích a veřejných prostranstvích bude potřeba počítat s tím, že si kus prostoru „ukrojí“ Česká televize.

Bylo tomu tak už loni při prezidentských volbách, kdy ČT vysílala živě speciál z Hodžova náměstí před prezidentským palácem (o pět let dříve přinesla Česká televize ze stejného místa „jen“ živý vstup do Událostí). Letos vysílala ČT během parlamentních voleb několik hodin z improvizovaného studia před slovenským parlamentem.

Nic takového se v žádné jiné zemi nedá zopakovat, už kvůli logistice. Bratislava je blízko a mentálně je pro některé editory zpravodajství českých médií spíš nejvýchodnějším českým krajem „kousek za Brnem“ než metropolí cízího státu.

Navíc odpadá jinde běžná jazyková bariéra – jedině na Slovensku je možné pozvat do vysílání hosta „z voleje“, protože bude rozumět otázkám moderátora, a divákům nebude třeba jeho odpovědi překládat.

Prešov? Jako město v Česku

Například volby v Německu jsou pro českou politiku i ekonomiku mnohem důležitější než ty slovenské (Německo je náš hlavní obchodní partner), těžko si ale představit, že by ČT rozbila stan třeba před Braniborskou bránou či spolkovým sněmem v Berlíně a nalákala do speciálu relevantní německé respondenty pro několikahodinové vysílání.

Slovensko je v tomhle ohledu nesrovnatelně přístupnější, a řada českých médií proto k tamním volbám (i dalším událostem typu přírodních pohrom či výbuchu panelového domu v Prešově) přistupuje s logikou, jako by šlo o domácí zpravodajství.

Nejde jen o Českou televizi, i Český rozhlas vyčleňuje několik posledních let pro volební zpravodajství ze Slovenska kromě stálého zpravodaje i posilové reportéry, jiná média spouštějí k volbám online články ve formátu „minuta po minutě“.

Častým argumentem pro tak masivní mediální pokrytí je historická i kulturní blízkost Slovenska. Propastný rozdíl oproti tomu, jak podrobně česká média rozebírají volby v ostatních sousedních zemích, se tím ale dá vysvětlit jen zčásti.

Úplně přesné srovnání se celosvětově hledá těžko, podobnou podprahovou blízkost lze ale vypozorovat třeba mezi médii v Rakousku a Německu. Obě jazykově i historicky propojené země se mediálně navzájem pečlivě sledují. Dokonce tak, že kauza odhalená v jedné zemi může vyvolat pád vlády v té druhé.

„ČT ve službách opozice“

To se stalo loni, kdy novináři německého deníku Süddeutsche Zeitung a týdeníku Der Spiegel zveřejnili video, které spustilo takzvanou „Aféru Ibiza“. Tehdejší šéf rakouské strany Svobodných, která v tu dobu byla součástí vládní koalice, Heinz Christian-Strache, se na videu pořízeném na ostrově Ibiza domlouval s údajnou příbuznou ruského oligarchy. Za podporu Svobodných v předvolebním boji jí Strache sliboval státní zakázky po volbách.

Vláda záhy padla, do pár měsíců byly předčasné volby, Strache politicky de facto skončil a Svobodní zřejmě nadlouho také. Fanoušci strany i strana samotná, stejně jako její spojenci v zahraničí jako třeba Alternativa pro Německo, záhy celou aféru vykreslovali jako „vměšování německých médií do rakouských vnitřních záležitostí“.

Úplně stejný argument dnes používají někteří kritici českých médií, zejména těch veřejnoprávních, právě směrem k volbám na Slovensku. Například bývalý člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Štěpánek, který se momentálně hlásí k hnutí Trikolóra, na Facebooku napsal, že Česká televize je „ve službách slovenské opozice“.

Zdroj: Facebook Petr Štěpánek

Narážel na to, že ČT byla jedním z českých médií, která zveřejnila výsledky průzkumů stranických preferencí pořízených krátce před volbami, které se ale na Slovensku podle tamních platných zákonů a předvolebního moratoria zveřejňovat nesmí. Průzkum favorizoval dosavadní opoziční strany oproti vládním partajím.

„Nerespektují jejich zákony a vměšují se a ovlivňují jejich politiku z Prahy. To je naprosto a zcela neomluvitelné!“ přidala se na svém facebookovém profilu místopředsedkyně Trikolóry Zuzana Majerová Zahradníková.

Zdroj: Facebook Zuzana Majerová Zahradníková

Občanská iniciativa 50dni.sk crowdfundingovou sbírkou vybrala peníze celkem na dva takové průzkumy. Ty se následně šířily mailem či po sociálních sítích s různým krytím, aby neporušily zákon – například mohly být maskovány jako popis fiktivního snu (Zdálo se mi, že na prvním místě ve volbách skončí… ) či jako recept na koláč (Jako první přidej 250 gramů „obyčejné“ mouky…) apod.

Kromě ČT ovšem výsledky průzkumů zveřejnil například i server iRozhlas, Novinky.cz nebo iDnes. Česká média tím jen využila nedokonalý slovenský zákon.

Je třeba říct, že když se k tomu přidá silná slovenská menšina žijící v Česku (loni asi 117 tisíc osob) a naopak velká skupina lidí, kteří sledují česká média na Slovensku, je zřejmé, že zpravodajství českých médií určitý vliv na výsledek voleb mít může. Těžko v tom ale hledat organizovanou, cílenou kampaň a vměšování, jak to naznačuje třeba právě hnutí Trikolóra.

Bratislavský hrad vs. Bundestag

Při pohledu na zahraniční konkurenci je každopádně zřejmé, že česká média si zpravodajskou povinnost při slovenských volbách splnila – jako už po několikáté – na tisíc procent a místy překonávala i média slovenská.

Průměrný západoevropský čtenář či divák se naopak ze „svých“ novin či televize dozvěděl jen zhruba to, že „Slováci chtějí změnu“, že „propadli fašisté“ a že „vyhrál protikorupční aktivista (Igor Matovič)“. To je ale pro pochopení drobné, nicméně složité země málo. Zprávy o Slovensku navíc na Západě rychle zmizely z předních pozic zpravodajských webů.

Česká veřejnost tak má díky tuzemským médiím nespornou výhodu, že toho o Slovensku ví víc. Zároveň by ale neškodilo, kdyby tytéž zpravodajské kapacity občas zamířily i na západ, do Německa či Británie, a častějšími reportážemi z místa uváděly na pravou míru zvěsti o Evropě rozpadající se pod náporem migrantů, o německém ekonomickém kolonialismu, o útocích noži na ulicích britských měst, rozpadu tradiční rodiny tváří v tvář LGBT lobby či o „diktátu Bruselu“.

Právě výrazné šíření nepřesností či přímo dezinformací na úkor seriózního obsahu pak totiž volby v Česku i na Slovensku ovlivňuje mnohem víc než to, jestli česká média zveřejní průzkum, který podle slovenských zákonů musí až do voleb zůstat tajný. I na kritice Západu s emocemi bez faktů koneckonců postavil svou kariéru třeba Tomio Okamura z SPD či slovenský extremista Marian Kotleba.

Jinými slovy, měli bychom si přiznat, že toho potřebujeme vědět více třeba právě o Německu, zato klidně trochu méně o Slovensku, protože náš život ovlivňuje západní soused mnohonásobně víc.

Zatím jsou ale záběry s Bratislavou v pozadí pro média až příliš lákavé, protože u publika fungují na první dobrou a každý si s nimi v podvědomí něco spojí. Ať už je to lyžování v Tatrách, vzpomínky na společný stát nebo dovolená u Seneckých jezer. Obrázek Bundestagu, ať bude sebehezčí, zkrátka takovou emoci nevyvolá.