Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Foto: Profimedia
,

Časy „kdy svět byl ještě v pořádku“ jsou už dávno pryč. Je tu kyberkultura

Každá revoluce, tu digitální nevyjímaje, nakonec vždy požírá své děti a vybírá si oběti a ztráty. I kyberkultura, jak se dalo předpokládat, kromě mnohých vylepšení a usnadnění života s sebou přinesla množství průvodních jevů, které můžeme s odstupem času hodnotit minimálně jako problematické a zřejmě nezvratné. Co nám tedy digitální revoluce odnesla a vzala? HlídacíPes.org přináší první ukázku z knihy Kyberkultura, hackeři a digitální revoluce Petra Mareše.

Jedná se mimo jiné o globální proměnu mezilidských vztahů a dosavadních hodnot, vykořeněnost tradičních společenských vazeb a kulturních zvyklostí, problematizaci osobních či genderových identit, nové možnosti rychlého šíření dezinformací, státní kontroly obyvatel nebo nové civilizační nemoci.

Blízkost se vzdálila

A samozřejmě také o mnohé závislosti související s nadužíváním digitálních technologií a internetu, především u mladší, internetem „vychovávané“ generace. Tím, jak se dnes internet stal coby nejužívanější společenské médium všudypřítomným, se stal zároveň neviditelným a vytvořil jedno sdílené globální univerzum, které masivně unifikuje kulturu a velkou měrou se podílí na pozvolném zániku všeho lokálního.

Přestože se dnes mnozí opět snaží o podporu lokální kultury, leccos už nelze vrátit zpět, pakliže nemá jít jen o nostalgické pokusy o návrat do minulosti, kdy byl svět údajně „v pořádku“.

Problematickým jevem může být i fakt, kdy mnoho lidí dnes podléhá své virtuální identitě na sociálních sítích, a vytváří si tak nové světy. Ty jsou sice prodloužením toho vezdejšího – materiálního, ale mnohdy zároveň bourají přirozenou face to face komunikaci mezi lidmi ve svém lokálním, ať už rodinném, pracovním, či jiném prostředí, ačkoli ten zatím nebyl zcela eliminován.


Kniha Kyberkultura, hackeři a digitální revoluce sleduje dramatický vývoj kyberkultury od zrodu kyberpunku, přes vznik globální sítě, původně navržené ke svobodnému šíření informací a virtuální spolupráci, až po dnešní dobu postfaktickou, využívající internet k marketingovým účelům, propagandě a šíření dezinformací. Ukázky publikujeme se svolením vydavatelství Grada. 


Trefná metafora zní: „Dálka se přiblížila – blízkost se vzdálila.“ Virtuální identita tak často určuje a nahrazuje tu reálnou. Dochází tak k sociální atomizaci a individualizaci, kdy si každý jedinec může najít svůj osobní inforáj či alespoň vlastní informační kanál.

To je zajisté dobrým znakem svobodné volby v liberální společnosti, zároveň tato situace často nabourává pocit skupinové sounáležitosti a vytváří falešný dojem vlastní výjimečnosti. Nafukuje lidské ego, které je v normálním stavu přirozenou obranou organismu, ve své přepjatosti však jeho patogenem.

Sociální struktura společnosti se rozpadá a svět se nezdravě personalizuje. Vznikají paralelní světy domněle „dokonalých“, přitom osamělých jedinců, propadajících se do vlastního uzavřeného, i když paradoxně se všemi sdíleného světa.

Samozřejmě, zdaleka ne všechny změny způsobené digitalizací musí být a priori špatné a negativní. Koneckonců, vše je a bylo vždy v pohybu a to, co mnozí rádi považují za tradici, kdysi byla novota. Dnešní změny, způsobené digitální revolucí a globalizací kultury a ekonomiky, jsou však možná až příliš zrychlené, aby se na ně každý jedinec stačil plně adaptovat, bez občasného pocitu, že mu ujíždí vlak, či dokonce ztrácí půdu pod nohama.

Proměna v Homo digitalis

Na lehkou váhu nemůžeme brát ani nedávné studie, které poukazují na dopady digitalizace na duševní a tělesný vývoj člověka. Týká se to především mladých lidí, jde například o krátkozrakost, zhoršení paměti, neuroticismus či deprese. Pro tento jev se vžil název „digitální demence“ – dle bestselleru německého neurologa A. Spitzera.

Toto hledisko se možná zdá být příliš alarmistické, je však důležitým příspěvkem do diskuse, zda nadužívání pokročilých digitálních technologií, které určují chod naší civilizace, nevede k postupné proměně člověka od Homo sapiens do stadia Homo digitalis.

K proměně člověka však docházelo už během mnoha tisíciletého vývoje, a to jak u jeho psychologických, tak i fyziologických znaků. Je těžké objektivně určit, zda doba „před změnou“ byla vždy lepším či horším vývojovým stadiem. Informační věk však může zajisté tuto proměnu uspíšit a některé psychosomatické důsledky častého využívání digitálních technologií už nelze jen tak přehlížet, přestože poukazovat na ně rozhodně není v zájmu velkých výrobců ani distributorů těchto technologií.

Není divu, že vznikají i různá hnutí odporu proti překotné technologizaci světa a s ní spojené globalizaci – od nacionalistických a nábožensky fundamentalistických až po ekologická hnutí, která chtějí uspěchaný vývoj když už ne zvrátit, tak alespoň přibrzdit. V tomto úsilí jim však zatím brání všeobecně přijímaná víra v přirozenost neustálého technického pokroku a s ním spojeného neoliberálního příslibu nekonečného ekonomického růstu a iluze konzumního blahobytu pro všechny.

Je tedy na místě i poznámka, že přestože v politice máme jako občané možnost podílet se na rozhodnutích o budoucím dění, vývoj technologií necháváme pouze v rukou volného trhu a nadnárodních firem.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


 

Momentu současného informačního zmatení a nejistých zdrojů dokázala velmi dobře využít politická propaganda zemí od USA, Ruska až po Čínu. Ani různé osvobozenecké a teroristické organizace nezůstaly pozadu. Informační a kulturní války v podobě cíleně vypouštěných dezinformací a konspiračních teorií dokážou bezprecedentně ovlivňovat veřejné mínění a světové dění. Dle vzoru „rozděl a panuj“ tak mezi lidmi rozdmýchávají ideologické sváry, konflikty a nejistotu.

Mezi běžné válečné taktiky se zařadily kyberútoky hackerů, kteří napadají digitální sítě a kritické infrastruktury strategických institucí a podniků a vyřazují je z provozu. Některé válečné konflikty dnes probíhají v režii vyškolených IT specialistů, kdy dehumanizované drony, řízené z opačné strany planety, mohou v utajení zákeřně zabíjet na dálku a bez přímého střetu člověka s člověkem, třeba jako v americkém špionážním seriálu Homeland.

Vše se podobá počítačové hře, až na skutečné mrtvé. Současný „kybersniper“ si tak po rutinní „práci“ u počítače může zajít třeba rovnou do bazénu nebo do fitcentra ve vedlejší ulici.

Válčení bez hrdinů

Vojenský cynismus a válčení „bez hrdinů“ se staly normalitou světových konfliktů. V lepším případě za nás jednou budou bojovat už jen roboti, tak jako v Ajvazově knize Města. A my jim budeme už jen nečinně přihlížet.

S pomocí kyberprostoru se vládám dostaly do rukou i nové nástroje pro kontrolu obyvatel a jejich špehování napříč kontinenty. Nikdo si už nemůže být jistý, zda ho vyhledávací algoritmy nevybraly jako nebezpečnou či nepohodlnou osobu a příštího obětního beránka za jeho příliš hlasité názory, poškozující zájmy vládnoucích elit a korporací. Jak se tomu děje například v postsovětském geopolitickém prostoru.

Případně bude jeho osobní profil na sociálních sítích v rámci cenzury nadobro vyškrtnut kvůli společensky nekorektním statusům. Možnost monitorovat obrovské množství dat ze sociálních sítí, tzv. big data, nastolila v síti paranoidní situaci, kdy se pod dozor „Velkého bratra“ může dostat téměř každý člověk bez rozdílu.


Petr Mareš, autor knihy Kyberkultura, hackeři a digitální revoluce, z níž pochází tato ukázka, je nezávislý publicista a bloger píšící pro kulturní magazíny Fullmoon.cz, A2, Magazín UNI a server Manipulátoři.cz. Živí se jako grafik a webdesigner na volné noze pod značkou Shangrila Factory. Aktuálně působí i na pozici PR specialisty v GMU v Hradci Králové.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

7 komentářů

  1. wenkovan napsal:

    Je možné stejně tak dobře vzpomínat na dobu, kdy byl „svět v pořádku“ jako tvrdit, že byl „svět v pořádku vždy“, trochu to připomíná slavné vzpomínání na „staré zlaté časy“, které měl ovšem každý jindy.
    Tyto katastrofické vize ohledně digitálního světa a kyberkultury jsou ze stejného koše jako např. ludditi. Vynález knihtisku umožňující násobně snazší šíření myšlenek (a „dezinformací“) byl také revolucí srovnatelnou s tou digitální, mainstream s ním tenkrát bojoval stejně a stejně neúspěšně jako mainstream dnes.
    Takže klid.

    • Petr Liška napsal:

      Naprosto souhlasím. Nostalgie není objektivní a svět byl, je a bude vždycky v pohybu. Je třeba akceptovat fakt, že lidská lenost byla, je a bude vždy motorem pokroku ve snaze zpříjemnit si život. Jak je napsáno výše: i vynález knihtisku byl „digitalizací“ své doby. Díky Bohu za to…

  2. petrph napsal:

    Jistě že se dá souhlasit s tím, že kyberprostor mnohé projevy akceleruje, jenomže podstatu společnosti sám o sobě měnit nemůže, ta se přetváří sama. Dokonce i když se napíše „Sociální struktura společnosti se rozpadá a svět se nezdravě personalizuje?. Vznikají paralelní světy?..
    Sociologii učí že jedinec může být členem různých skupin, a v každé z nich zaujímat jinou roli.
    V rodině, ve škole či v práci, ve své komuně, mezi kamarády, v politické straně, atd…Tak proč ne i v nějaké sociální skupině na internetu?
    A když popojdeme v úvaze o kousek dál, tak zjistíme že většina těch skutečně velkých revolucí se děla ještě dávno před nějakým internétem a sociálními sítěmi. Ať Velká francouzská, přes VŘSR, náš ´Velký Únor, ale dokonce i naše Sametovka v roce 1989.. Ale že „na druhé straně“ se vytvořilo ohromné pacifistické hnutí v 60,letech v USA, které dokázalo zastavit válku ve Vietnamu – jenomže i v tomto případě taky bezé internétu.

    Takže by to chtělo možná nějaký modernější příklad, kdy se a jen díky internetovým skupinám podařilo něco důležitého (opravdu důležitého) během těch pár desítek let revolučně změnit.

    Ony jsou tu totiž dva další subjekty, které se i v tom kyberprostoru rády hrabou. Tou první jsou média, která si tam vyhledávají „vhodná témata“ a pak je ta média vytahují do reality. Bez toho by o nich ani většina lidi nedozvěděla.
    A tím druhým je pochopitelně soudruh stát sám, se svými policajty, takovou možnost aby si mohli tajní policajti pročitat zápisy o tom co si kde všude lidé povídají a podle toho zasahovat, opravdu nikdy, ani za největších totalit neměli…

    • A. S. Pergill napsal:

      Pacifické hnuti „se nevytvořilo“. Vytvořila ho KGB s jasným cílem likvidace jakž tkž demokratického Jižního Vietnamu. A taky už asi po dvou až třech týdnech řádění severních hord překročil počet jimi zavražděných počet padlých na obou stranách konfliktu. Takže pacifisté jsou fakticky zrůdy s krvavýma rukama.

      • petrph napsal:

        Že bych na to odpověděl, to je právě ta hranice konspirace, která se těžko prokazuje.
        Jistě že to byla pro komunistický blok vítaná podpora, která pomohla zlikvidovat Jižní Vietnam.
        Ale jestli to řídila KGB z Moskvy, a nebo se takhle rozhodla americká mládež sama? Je to asi tak podobné jako obviňování našeho Národního obrození z 19.stol. že by mělo být ovlivňováno z Ruska, jak se o to dosti přiboudle pokouší naše Biska..

        Ono tedy ještě jinak, k válce ve Vietnamu. Tam už Amíci bojovali skoro deset let, a viděli sami, že ta situace je neřešitelná, bojovali za situace, kdy přes hranice neustále proudily další posily nepřítele, které nemohli zastavit, ve formě partyzánských bojů a přepadů. Měli? tam snad další desítky let zůstat a za cenu velkých vlastních ztrát chránit Jižní Vietnam? Tak to jistě chápete, že se to hlavně mladým Američanům, když je tam posílali umírat, nelíbilo…

        No a taky, prakticky stejná situace se opakovala za půl století, ono je to sotva pár měsíců, co Američané po dlouhých let obrany opustili Afghánistán.

  3. Ivo Patta napsal:

    V článku se konstatuje, cituji: „Dochází …k sociální atomizaci a individualizaci“ nebo „Sociální struktura společnosti se rozpadá“. To vše se děje z nějakého důvodu zde ani mlhavě nenaznačeného, natož definovaného. Pokusím se to doplnit. Za prvé se jedná o selhání sociologie, která se od 60. let minulého století zmítá ve slepé uličce (více v kapitole Sociologové a dítě). 2) Za druhé se jedná o ekonomii, která má jen rozměr finanční a zanedbatelný rozměr lidský, protože redukovaný na pracovní sílu. Pracovní sílu, ze které se ekonomové snaží vytřískat co nejvíce peněz. Vzhledem k uvedeným mantinelům v odborném myšlení, dovedou ekonomové řídit podnik, stát ani náhodou. (více v kapitole Ekonomové a dítě v knize Ekonomům to myslí černobíle). Důkaz: Ekonomové nám vládnou třicet let, počínaje V. Klausem. Za těch třicet let ekonomové zadlužili státní pokladnu ve výši 6,4*/ bilionu korun (107 % ročního HDP Česka). */ Do státního dluhu spadá také dluh státního důchodového systému. Co je ještě horší, než uvedený peněžní dluh je fakt, že V. Klaus převzetím daňové a sociální legislativy z hromadně vymírajícího Německa srazil již tak dost nízkou porodnost do tří let o 30 000 nenarozených dětí/rok a začali jsme také hromadně vymírat. Důvod? Ekonomové nemají dítě ve svém myšlenkovém portfoliu a nevědí absolutně nic o ekonomice rodin. Výsledek třiceti let vlády ekonomů: Chybí nám v nové generaci každé třetí dítě do VYROVNANÉ demografické bilance (má to souvislost s dluhem 3,9 bilionu korun ve státním důchodovém systému).

    • petrph napsal:

      Ale jistě
      K tomu 1) O tom je právě zkoumání sociologie jako vlivu společnosti a jedince – který primárně jako atomický prvek existuje. Jenomže, sociologie samotná tyto procesy dokáže – a jen s určitým zpožděním popisovat, ale řešit je sama – v celé společnosti, nedokáže. Volný pád, s  Michaelem Douglasem, jsme snad viděli všichni.
      2) Jak už jsem tu psal ten důvod že Klaus vůbec musel měnit „daňovou a sociální legislativu“, byl v tom, že jsme tehdá přecházeli ze totalitního komunismu do demokracie a kapitalismu.
      Ekonomicky řečeno, z prostředí, kdy státu patřilo „absolutně všechno“, do prostředí, když si soudruh stát musel vystačit jen s tím co vybral na daních. Takže se dá skutečně přiznat, že řadu těch výdajů osekal. Možná, ze současného pohledu, zda udělal správně, mohl přece ty výdaje zachovat, ale permanentně si na ně snad půjčovat a horentně se zadlužovat už od začátku?

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.