Chtěl jsem se pokusit o zdánlivě nemožné. Krok po kroku, den po dni rekonstruovat pobyt a práci Voskovce a Wericha ve Spojených státech amerických mezi lety 1939 a 1945. Stejně jako vše, co této anabázi předcházelo – a konečně i to, co bylo potom. Zjištěná fakta jsem doplnil o vlastní hledání a širší kontext. Načež jsem se pustil do překladu dobových článků, dopisů a smluv. Mnohé z nich v knize uvidíte poprvé.

V zářijovém vydání časopisu California Arts And Architecture vyšel stránku a půl dlouhý článek nadepsaný slovy: America A And B. By V And W. Autoři Voskovec a Werich zde přesvědčovali čtenáře, že „průměrný Evropan zná Ameriku mnohem víc, než si průměrný Američan obvykle myslí“.

„Nemějte průměrnému evropskému obdivovateli amerických filmů za zlé, že si dělá svůj názor na Ameriku podle toho, co vidí na plátně. Prožil kilometry celuloidové americké lásky a životních příběhů filmových postav, takže není žádný greenhorn.“

Text je jedním z posledních záchvěvů jejich kalifornského nadšení. Ale v téže době usměvavé bílé masky obou klaunů posmutněly. Bylo nutné bránit se dalšímu výpadu ze strany té části krajanstva, pro kterou V+W nikdy nepřestali být bolševiky zachraňujícími si holý krk útěkem do země svobody.

Ještě nikdy nebyl příběh Jiřího Voskovce a Jana Wericha vyprávěn tak, jako v této knize. Nikdy dříve neměli čtenáři k dispozici tolik nových, objevných informací. Autor se spojil s týmem mladých odborníků, sledujících stopu značky V+W po všech světových archivech. Výsledkem je zpracování neuvěřitelného množství unikátních dokumentů, na jejichž základě lze rekonstruovat americký příběh zakladatelů Osvobozeného divadla i jejich dvorního skladatele Jaroslava Ježka doslova den po dni. Kniha vyšla 16. října 2024. Toto je druhá ukázka ze tří, jež publikujeme se svolením autora a dle jeho výběru.

V pátek 8. srpna 1941 otiskl britský krajanský časopis Čechoslovák v rubrice Na okraj týdne útočnou glosu, namířenou proti jejich osobám.

„Před časem, když československý rozhlas z Londýna vysílal desku s projevem Voskovce a Wericha, jsme se přimlouvali za to, aby byl umožněn a urychlen zásah obou populárních komiků v propagačním úsilí rozhlasu,“ tvrdí zde kdosi, kdo se nepodepsal. „Měli jsme na mysli Voskovce a Wericha, jak jsme je znali z první poloviny r. 1939. Jejich krajně levé sklony nám nikterak nevadily. Nyní se však dovídáme od dopisovatelů, kteří v Americe četli s údivem náš článek o Voskovci a Werichovi, že náš podnět byl v Americe přijat se zděšením. Werich i Voskovec v minulém roce zaujali krajně kritické stanovisko vůči československé vládě a ostatním reprezentantům druhého odboje a ve svých výrocích plně přejali nejhorší výrazy známého slovníku Nové doby a Ľudového deníku v Chicagu. Po rusko-německé smlouvě se v očích i ústech obou komiků válka proti Hitlerovi stala imperialistickou válkou, londýnská československá vláda samozvancem atd. Mnoho amerických krajanů tudíž protestuje proti návrhu, aby Voskovec a Werich ,za to, co tropili, dostávali ještě prémie‘. Zaznamenáváme bez komentáře.“

Michal Bystrov: Fakta zjištěná mým kolegou Filipem Šírem jsem doplnil o vlastní hledání a širší kontext.

Fotomateriál ke knize Americká cesta, archiv autorů, se svolením Michala Bystrova a Filipa Šíra

V pátek 26. září na stránkách Čechoslováku vystoupil na obranu inzultovaného dua spisovatel Egon Hostovský, žijící od února 1941 v New Yorku a pracující pro tamní československý konzulát. Učinil tak v článku nazvaném Případ V + W ve stádiu švejkovském. „Neznám osobně pány Voskovce a Wericha,“ píše, „nepatřil jsem nikdy mezi nadšené vyznavače jejich tvorby, ale to, co se dnes děje kolem nich, je už opravdu komedie poněkud tragická, poněvadž její režiséři zřejmě předpokládají, že lidé v téhle zlé době ztratili poslední špetku normálního úsudku. Ať už se ti to hodí do krámu, nebo ne, nezbývá ti než uznat, že V a W měli doma neobyčejný vliv na studující a dělnickou mládež, že ji učili milovat svobodu a spravedlnost, že potírali fašismus už v době, kdy to ještě nebylo pokládáno za zvláštní zásluhu, krátce a dobře – že se zasloužili o demokracii.“

Fotomateriál ke knize Americká cesta, archiv autorů, se svolením Michala Bystrova a Filipa Šíra

Jan a Jiří, kteří už tou dobou byli dva měsíce v Los Angeles, zareagovali ve čtvrtek 2. října 1941 otevřeným dopisem, zaslaným na londýnskou adresu Keswick Road 54 k rukám vedoucího redaktora časopisu Čechoslovák Bohuše Beneše. Tento čtyřicetiletý rodák z pražských Vršovic byl synem jednoho z bratrů Edvarda Beneše. A Čechoslovák v exilu fungoval jako československý vládní list. V+W proto cítili jako nutnost, aby jim dal prostor důstojně se obhájit.

Fotomateriál ke knize Americká cesta, archiv autorů, se svolením Michala Bystrova a Filipa Šíra

„Pane redaktore,“ oznamují, „rádi bychom vás nejdříve ujistili, že když nás ve vlasti napadával fašistický tisk, ať už německy, či česky, většinou jsme tyto útoky ignorovali, pokud jsme na ně neodpovídali přímo ze scény. Tím spíš jsme dosud naprosto ignorovali osobní pomluvy, které z malicherných důvodů uražené ješitnosti o nás vytrvale šíří malá skupina nepřátel v československé Americe. Styděli jsme se veřejně se ozývat proti osobním urážkám v době, kdy běží o život národa a o budoucnost celého světa. Článeček Čechoslováka nás však poprvé nutí k důrazné reakci. Zajisté uznáte, že čteme-li o sobě v takřka oficielním listu československého boje za svobodu poznámku, jejíž tón, sloh i obsah nápadně připomíná Polední list, máme plné právo k energickému protestu. Naše dosavadní veřejná činnost ve Spojených státech spočívala zejména v divadelních představeních. Česky jsme hráli v New Yorku, v Baltimore, v Binghamtonu, v Chicagu a v Clevelandu. Anglicky v Clevelandu, v Detroitu, v Antioch a v Kenyon Colleges (Ohio) a v Hollywoodu. Při žádné z těchto příležitostí jsme nikdy neřekli nic, co by se i z dálky podobalo obviněním, jež Čechoslovák otiskl. V clevelandském Play Housu jsme celkem dost týdnů hráli anglické adaptace svých her Těžká Barbora a Osel a stín, o jejichž obsahu a politické tendenci se snad nemusíme šířit. Tyto dvě hry byly snad hlavním důvodem, proč kdysi Beranova vláda takzvané Druhé republiky zavřela Osvobozené divadlo. Tato clevelandská představení měla premiéry v březnu a v listopadu r. 1940, tedy právě v době platnosti německo-ruské smlouvy, o níž se váš článek zmiňuje. Konečně od začátku roku do dneška jsme napsali a nahráli dvacet satiricky propagačních desek pro české vysílání British Broadcasting Corporation z Londýna. Po celou dobu svého života v emigraci jsme vždy v mezích svého řemesla sloužili zájmům československé národní svobody a bojovali jsme svými zbraněmi proti hitlerismu a fašismu právě tak odhodlaně jako kterýkoli voják demokracie a pokroku. Nedopustíme, aby nám kdokoli upíral toto právo volně bojovat za československou svobodu a pokrok. Zajímají-li vás doklady o naší americké činnosti, odkazujeme vás na americký denní i odborný tisk, jakož i na kritické americké knihy o moderním divadle. Dovolte nám ještě vyjádřit údiv nad tím, že redakce Čechoslováka neuznala za vhodno se obrátit s dotazem přímo na nás, dříve než o nás uveřejnila tyto neslýchané a lživé pomluvy. Dnešní vážná doba zajisté poskytuje řadu vážnějších otázek, kterými jest se vám ve svém listě zabývat. Ježto vám však, pane redaktore, stálo za námahu uveřejnit o nás lživé pomluvy, očekáváme, že poskytnete ve svém listu místo také důrazné opravě. Trváme také na tom, abyste nám podal vysvětlení slova ,prémie‘, kterým váš článek končí.“

Fotomateriál ke knize Americká cesta, archiv autorů, se svolením Michala Bystrova a Filipa Šíra

Téhož dne V+W napsali československému velvyslanci ve Washingtonu Vladimíru Hurbanovi: „Vážený pane ministře, v příloze dovolujeme si vám zaslati kopii článku, který o nás otiskl londýnský Čechoslovák. Zároveň vám zasíláme kopii dopisu, který jsme napsali redakci tohoto listu. Rádi bychom, kdybyste laskavě vzal na vědomí naše stanovisko i argumenty, kterými je podpíráme. Tyto osobní útoky se v poslední době opakují nejen proti nám, nýbrž i proti řadě jiných kulturních emigrantů přijíždějících do Ameriky. Jistě si vzpomínáte, že již před dvěma lety jsme byli v New Yorku anonymně obviněni z šíření protiodbojových řečí. Vysvětlili jsme vám tenkrát, odkud tyto pomluvy pocházejí. Byli bychom vám velmi vděčni, pane ministře, kdybyste – až se vám naskytne příležitost – použil svého vlivu a uvedl tyto pomluvy na pravou míru, aspoň potud, pokud světový boj proti Hitlerovi není vítězně skončen. Pak ať si říká každý, co chce; pak bude také čas na osobní spory. Nežádáme vás o tento zákrok pro sebe, nýbrž v zájmu jednoty československé Ameriky.“

Fotomateriál ke knize Americká cesta, archiv autorů, se svolením Michala Bystrova a Filipa Šíra

Reakce velvyslanectví byla poměrně vlažná. Hurbanův zástupce odepsal: „Vážení pánové, pan vyslanec mne požádal, abych vám poděkoval za váš dopis z 2. t. m., v němž se zmiňujete o útoku na vás v časopisu Čechoslovák. Jelikož pan vyslanec neví, kdo byl zpravodajem redakce Čechoslováka a jaké příčiny jej k tomu vedly, vyžádá si příslušné informace. S krajanským pozdravem…“ Atd.

Fotomateriál ke knize Americká cesta, archiv autorů, se svolením Michala Bystrova a Filipa Šíra

Časopis otiskl otevřený dopis V + W v nezkrácené podobě v pátek 31. října. Slovo ,prémie‘ Bohuš Beneš nevysvětlil. Samozřejmě nešlo o tento jediný šleh, ale o potřebu odmítnout celou sérii anonymních udání, jež měla za následek přerušení spolupráce Voskovce a Wericha s vysíláním Československá Amerika v roce 1939 i zdrženlivý postoj exilových politiků.

Autor, Michal Bystrov, je novinář, písničkář, překladatel, básník, člen českého PEN klubu. Překládal hudební biografie, autorsky se prosadil knižní trilogií Příběhy písní o historii starých zlidovělých skladeb (2009–2015). Roku 2017 se stal editorem knihy Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova. Vydal mimo jiné i knižní rozhovor se zpěvákem Michalem Prokopem (Ztráty a návraty), stál u vzniku publikace a CD Dvanáct strun Karla Zicha, napsal biografii Waldemara Matušky Snům ostruhy dát.