EXKLUZIVNĚ. Přestože švýcarský soud potvrdil odsuzující verdikt v kauze podvodného ovládnutí Mostecké uhelné (MUS), mají tři z odsouzených naději, že ve vězení nakonec stráví kratší dobu, než jakou velí rozsudek. Stížnostem firem, na jejichž účtech jsou zabavené miliardy, však soud nevyhověl.

Redakce HlídacíPes.org měla možnost prostudovat odvolací verdikt vynesený švýcarským Nejvyšším soudem nad šesticí odsouzených v kauze MUS. Dává tak nahlédnout do toho, na co si odsouzení stěžovali, a proč jim soud v některých bodech nakonec vyhověl.

Verdikt byl vynesen 22. prosince ve švýcarském Lausanne a zpracován je ke každému z odsouzených zvlášť. Kompletní text rozsudku čítá téměř tisíc stran textu.

Kromě odvolání šestice odsouzených se soud zabýval také stížnostmi firem, které byly s obžalovanými propojeny a na jejichž účtech byly zadrženy peníze pocházející podle soudu právě z trestné činnosti související s MUS.

Soud řešil také stížnost nástupnického vlastníka MUS – společnosti Czech Coal Services. Ta byla ale taktéž zamítnuta.

Jak už HlídacíPes.org dříve napsal, odvolací soud projednával také stížnost České republiky, které vyhověl; státu se tím otevřela možnost dosáhnout na miliardy zabavené v kauze švýcarskou prokuraturou.

Proti verdiktu švýcarského Nejvyššího soudu už nemají odsouzení možnost žádného odvolaní. Mohou se však ještě obrátit se stížnosti na Evropský soud pro lidská práva.

Právní zástupkyně odsouzených se k dalšímu postupu klientů nevyjádřila. „Nezlobte se, ale klienti si nepřejí, abych s vámi komunikovala,“ reagovala Karolína Zelenková.

Hlavní postava

Případ Antonína Koláčka a Petra Krause je rozhodnutím švýcarského Nejvyššího soudu de facto zpečetěn. Jak vyplývá z odvolacího rozsudku, v jejich případě totiž soud nevyhověl žádné části jejich odvolání.

Koláček má ve vězení strávit nejdelší čas – 52 měsíců – a zaplatit 250 tisíc korun peněžitého trestu. Kraus byl odsouzen ke třem letům a trestu 178 tisíc korun.

Podle soudu byl právě Koláček klíčovou postavou v kauze podvodného ovládnutí MUS. „Jako takový měl sílu autonomního řízení. Je tedy správné, že má TPF (Tribunal Pénal Federal – švýcarský soud, který jej odsoudil – pozn.red.) za to, že Antonín Kolaček zastával funkci vedoucího,“ uvádí se v odvolacím rozsudku.

Z verdiktu kromě jiného také vyplývá, že sám Koláček v rámci soudního řízení uvedl, že jeho majetek činí 8 – 10 miliard korun.

Podle českého ministerstva spravedlnosti by nyní měli nastoupit trest v zemi, kde byli odsouzeni, tedy ve Švýcarsku.

„Nicméně dotčené osoby – jsou-li držiteli občanství ČR – mohou požádat o předání k dalšímu výkonu uloženého trestu odnětí svobody na území ČR,“ konstatoval mluvčí resortu Jakub Říman. Ministerstvo ale zatím žádnou takovou žádost od odsouzených v této kauze neeviduje.

Uplynulý čas

Pouze u jediného z odsouzených, téměř 90letého Belgičana Jacquese de Grooteho, soud nařídil, aby došlo k přezkoumání, zda jednal s úmyslem, či nikoliv.

U všech ostatních odsouzených soud nezpochybnil podstatu skutku, nicméně Marek Čmejla, Jiří Diviš a Oldřich Klimecký dostali naději na zmírnění trestu, a to jak peněžitého, tak odnětí svobody.

Z dokumentu, který má HlídacíPes.org k dispozici, totiž vyplývá, že Nejvyšší soud vyhověl jejich argumentu, že „při uložení trestu odnětí svobody za praní špinavých peněz nezohlednil polehčující okolnost uplynulého času.“

V rozsudku týkajícím se Oldřicha Klimeckého soud například konstatuje, že „v případě, kdy už uběhly dvě třetiny promlčecí lhůty pro trestní řízení musí soudce zohlednit při stanovení výše trestu odnětí svobody a peněžitých trestů okolnost „uplynutí dlouhé doby.“

Vzhledem k tomu, že k podvodnému ovládnutí mělo dojít na přelomu tisíciletí, tedy téměř před 20 lety, je podle soudu možné tento argument využít.

„Vzhledem k délce období, během kterého se navrhovatel (Oldřich Klimecký – pozn. red.) dopustil jednání praní špinavých peněz, není také vyloučeno, že určité činy mohou být postižené polehčující okolností a jiné ne. Tím se bude muset TPF také zabývat,“ uvádí se v textu rozsudku vztahujícím se ke Klimeckému.

Specifika odvolání

Každý z obžalovaných použil v odvolání zhruba stejné argumenty, u každého ale najdeme také specifické stížnosti.

Například Čmejla, který si od soudu odnesl druhý nejvyšší trest (4 roky vězení), poukazoval na to, že švýcarští žalobci proti němu neměli žádný přímý důkaz a že se trestného činu nedopustil.

„Navrhovatel (Čmejla, pozn.red.) tvrdí, že úmysl nelegitimního obohacování není součástí trestného činu, nýbrž přitěžující okolností,“ popisuje se v textu verdiktu jeden z argumentů Čmejly proti odsouzení. „Popírá, že se dopustil praní špinavých peněz pro Portoinvest. Nepopírá, že realizoval ostatní prvky, které pak následně vyústily v trestný čin.“

Čmejla také v odvolání napadal oprávněnost Švýcarska se kauzou vůbec zabývat. To ale odvolací soud odmítl. Zároveň připomněl, že Čmejla neobjasnil, jak se do Appianu, který stál za celým podvodem, vlastně dostal. Stejně tak odmítl podat vysvětlení, jak se seznámili s dalším klíčovým hráčem podvodu Jiřím Divišem a jak začali spolupracovat.

V rámci odvolání si Čmejla stěžoval také na nerovnost zacházení a na to, že soud nepřihlédl k jeho osobní situaci (z verdiktu ale není jasné, co tím konkrétně míní). Požadoval zároveň, aby soud uznal jeho morální újmu.

To sice soud nepřipustil, nicméně mu vyhověl ve třech jiných bodech. Stejně jako v případě Klimeckého uznal argument „uplynutí dlouhé doby“. Soud tak musí i v případě Čmejly znovu posoudit, „zda, a do jaké míry lze uplynutí dlouhé doby považovat za polehčující okolnost, která by vyžadovala zmírnění trestu.“

Soud mu také vyhověl se stížností na rovné zacházení a dodržování zásad lex mitior (volba mírnějšího trestu při změně zákonů v průběhu procesu – pozn. red.). K oběma aspektům tak bude muset soud nižší instance znovu přihlédnout při přehodnocení výše trestu a zvolit alespoň v případě Čmejly pro něj „nejvýhodnější právo“.

Jiří Diviš si na rozdíl od Čmejly stěžoval například na to, že v procesu byly využity výpovědi 15 českých ministrů, které proběhly v září 2010. Diviš napadal fakt, že nebyli vyslechnuti před soudem, ale v Česku. Tuto stížnost odvolací soud zamítl: „(…) Z napadeného rozsudku vyplývá, že strany byly vyzvány k účasti na slyšení ministrů v České republice a mohly předložit seznam otázek.“

Náklady za soud

Koláček a Kraus, kterým soud nevyhověl v žádné části jejich odvolání, musí zaplatit každý po deseti tisících švýcarských franků (216 tisíc Kč) jako náklady řízení.

U zbývajících tří odsouzených zaplatí z desetitisícového poplatku část nákladů stát. Diviš zaplatí devět tisíc franků, Čmejla osm tisíc a Klimecký 9,5 tisíc franků. Současně jim soud uznal odškodnění ve výši jednoho tisíce franků (u Klimeckého je to 800 franků).

Belgičan de Groote, u kterého soud vrátil případ znovu k projednání, měl za líčení zaplatit čtyři tisíce franků, stejnou částku ovšem dostane od státu jako odškodnění.

Tři tisíce franků dostane jako odškodnění za úspěšné odvolání také český stát. O jeho nároku na náhradu škody v celé kauze bude znovu rozhodovat soud nižší instance. Česko tak má naději, že se dostane ke zhruba 14 miliardám korun zabaveným v rámci vyšetřování. Naopak společnosti Czech Coal Services její žádost o náhradu škody Nejvyšší švýcarský soud zamítl.

Follow @eliska_bartova