Bývalá Podkarpatská Rus. I tady se před rokem střílelo

REPORTÁŽ. Známá anekdota říká, že obyvatel Zakarpatska v minulém století šestkrát změnil státní občanství, aniž by přitom opustil rodnou vesnici. Tato západní oblast Ukrajiny patřila Rakousku-Uhersku, Československu, Maďarsku, Sovětskému svazu a několik dní také nezávislé Podkarpatské Rusi. Ukrajina, země s příjemnými a pohostinnými lidmi, se v posledních letech mění. Možná ale trochu pomaleji, než by si její obyvatelé přáli, píše spolupracovník HlídacíPes.org Kristián Chalupa. 

Západní část dnešní Ukrajiny, pojmenovaná v roce 1919 Podkarpatská Rus, byla po staletí součástí Uherského státu. Nikdy v něm ale netvořila autonomní či administrativní jednotku. Z iniciativy Tomáše G. Masaryka a jeho spolupracovníků byla tato oblast na základě tzv. Minoritní Saint-Germainské smlouvy připojena k nově vzniklému Československu.

Po pětadvaceti letech jsem měl v červnu možnost navštívit tento zajímavý, z větší části hornatý a turisticky přitažlivý, region Ukrajiny. O jeho atraktivitě svědčí i fakt, že zde běžně potkáváte automobily s českou espézetkou, které jedou do zdejších vyhlášených hor.

Ani Stalin, ani Bandera, ale Masaryk

Pro Čecha je velmi příjemné zjištění, že jméno Tomáš G. Masaryk se – na rozdíl od jiných politických osobností svázaných s bývalou Podkarpatskou Rusí – těší u značné části místních obyvatel stále velké vážnosti.

Busta TGM před školou ve Svaljavě.

O Masarykovi a první republice ve velmi pozitivním duchu hovořili starosta obce Tibava Michajlo Košelja, jeho kolega z vesnice Dusyno Roman Hodya či úspěšný podnikatel a majitel hotelu v obci Strojno s příznačným příjmením Hospodar.

Všichni se zároveň shodli na tom, že za prezidenta Masaryka byla  na bývalé Podkarpatské Rusi vybudována infrastruktura, postaveny administrativní a nádražní budovy a byla zde také zavedena kvalitně fungující státní správa. Stepan Bandera a zejména pak Josif Stalin určitě nepatří u většiny zdejších obyvatel k populárním postavám.

Dalším z těch, kteří velmi oceňují období první Československé republiky a jejího zakladatele, je i vystudovaný historik a ředitel Masarykovy školy Ivan Vorobkanič ve Svaljavě. Toto sedmnáctitisícové město leží asi 25 kilometrů severovýchodně od Mukačeva.

Základní a střední škola nese jméno T. G. Masaryka teprve od roku 2011, ačkoliv budova byla postavena již v době předmnichovského Československa. Iniciativu k pojmenování školy po prezidentu Masarykovi vyvíjel právě Vorobkanič za podpory vedení zdejšího regionu.

Masarykova škola ve Svaljavě.

Ředitel velmi oceňuje spolupráci s Krajem Vysočina, který přispěl na rekonstrukci budovy. Na chodbách školního zařízení probíhá právě výměna těles ústředního topení. Mezi portréty významných osob ukrajinské historie a nejlepších žáků visí také obraz vojenské pilotky Nadi Savčenkové.

O ní před časem mluvčí ruských policejních vyšetřovatelů Vladimír Markin prohlásil, že Kyjev má stejné šance dostat Savčenkovou zpátky na Ukrajinu jako to, že se Porošenko stane americkým prezidentem.

Petro Porošenko zůstane nejspíše i nadále ukrajinským prezidentem, Savčenková

byla však 25. května propuštěna z ruského vězení a vrátila se za velké pozornosti masmédií a široké veřejnosti zpět do své vlasti. Hovoří se dokonce o její možné kandidatuře na prezidentku. Pochopitelně Ukrajiny, nikoliv USA…

V Mukačevu se před rokem střílelo

Druhým největším městem Zakarpatské oblasti Ukrajiny s necelými 80 000 obyvateli je Mukačevo. Hlavní turistickou atrakcí je středověký hrad Palanok, který se nachází asi dva kilometry od centra města. Upravený střed Mukačeva tvoří rozvětvená pěší zóna s řadou restaurací a obchodů.

Kromě jiných památníků je na pěší zóně sousoší věrozvěstů Cyrila a Metoděje. S brněnským podnikatelem Antonínem Brtníkem se zastavíme v jedné z restaurací na malé občerstvení. Restaurace s dřevěným obložením nabízí slušný výběr jídel a nápojů za ceny, které jsou pro návštěvníky z České republiky velmi příznivé.

Před rokem, 11. července, zažilo Mukačevo krvavý incident, při kterém v přestřelce s policií zahynuli tři lidé a dalších čtrnáct bylo zraněno. Do střelby, kdy musela být evakuována i část civilního obyvatelstva, měli být zapojeni místní mafiáni a příslušníci ultranacionalistického Pravého sektoru. Podle oficiálních i neoficiálních zpráv se přestřelka týkala rozdělení sfér vlivu a vymáhání poplatků spojených s pašováním cigaret, které jsou ve srovnání s jejich cenami u nás minimálně třikrát levnější.

Když se na loňskou mukavčevskou přestřelku vyptávám servírky a později svých nových ukrajinských známých, dostávám nejasnou odpověď. Všichni dotazovaní ale potvrzují, že šlo o propojení podsvětí s extrémními politickými kruhy.

40 let starý Moskvič v Mukačevu. Ještě se původní sovětskou SPZ.

Prezident Petro Porošenko v souvislosti s tímto krvavým incidentem před rokem konstatoval, že na západě Ukrajiny probíhá boj o pašerácký byznys. S tímto jeho názorem souhlasili i mnozí analytici s dodatkem, že není zcela jasné, kdo proti komu vlastně bojuje.

Ruské Noční vlky znají i v obci Dusyno

Starostou obce Dusyno, která je několik kilometrů na východ od Svaljavy, je bezpartijní strojní inženýr Roman Hodya.

Kromě asi tisícového Dusyna řídí ještě tři přilehlé obce s celkovým počtem obyvatel okolo pěti tisíc. Sedíme ve zdejší malé restauraci společně s jeho třemi kamarády. Popíjím lvovské pivo chuťově snad srovnatelné s nějakou naší desítkou, ale s obsahem alkoholu vyšším o dvě procenta. Půllitr stojí v přepočtu deset korun.

S novými přáteli, kteří jsou přibližně ve věku 35 až 40 let, zavádím řeč na srpen roku 1968. Všichni jsou v obraze, ale podrobnosti moc neznají. Vycházejí z vyprávění svých rodičů, kteří dramatické události z doby před téměř padesáti lety prý tehdy velmi emotivně sledovali. Přispěla k tomu i dostupnost vysílání tehdejší Československé televize.

V debatě zmiňuji současného poslance ruské Státní Dumy Jurije Sinělščikova, který před rokem přijel na placený výlet do Prahy a u Národního muzea na Václavském náměstí namísto omluvy Čechům a Slovákům za okupaci bezostyšně lhal o teroristech či fašistech střílejících na bezbranné sovětské vojáky. Vše pak v rámci filmu o Varšavské smlouvě odvysílala státní televize Rossija 1.

Když pak veřejnoprávní Česká televize projevila zájem o vysílání tohoto lžidokumentu, nebylo jí přes původní slib ruskou stranou nakonec vyhověno. Lhaní poslance a bývalého účastníka srpnové agrese Sinělščikova bylo totiž určeno jen ruskému publiku.

V reakci na tuto debatu o dezinformacích moskevských televizních stanic starosta Roman Hodya pouští na internetu záběry z pražského Václavského náměstí z letošního května. Umně prostříhané záběry z centra Prahy a z  Olšanských hřbitovů ukazují projíždějící skupinu Nočních vlků, kterou lidé přátelsky vítají. Jsou to evidentně cenzurované snímky.

Pak Roman Hodya pouští ukázku ze zpráv České televize. Tam již jsou vidět protestující, kteří na Noční vlky s posměšnými posunky pokřikují. V záběru je vidět i ukrajinská vlajka.

Starosta Hodya říká, že Noční vlky nikdy na vlastní oči neviděl, ale jejich průjezd Prahou ve dvou televizních variantách ho zaujal. Jeho kamarád dodává, že mu přijde komické, když motorkáři na amerických strojích propagují Rusko a prezidenta Putina.

Ukrajina se postupně mění k lepšímu

Nedávná návštěva bývalé Podkarpatské Rusi byla mou třetí cestou na Ukrajinu. První cesta se uskutečnila v srpnu roku 1991, v době puče proti Gorbačovovi. Společně se dvěma kolegy z deníku Lidová demokracie jsme tehdy pracovně navštívili Užhorod a Lvov.

O dva roky později jsem pak s rodinou v rámci zájezdu s karvinskými házenkáři absolvoval čtrnáctidenní autobusový zájezd k Černému moři. Bydleli jsme v rekreačním středisku Zatoka, které leží šedesát kilometrů jihozápadně od Oděsy.

Na venkově i v menších městech lze stále potkat podobné dopravní prostředky.

Během obou těchto cest působila Ukrajina velmi smutným dojmem. Obchody byly ještě většinou ve státních rukou a výběr zboží nebyl příliš pestrý, i když je pravda, že půllitrová láhev vodky vyšla tehdy v obchodě v přepočtu na nějakých dvacet korun a sedmička Krymského sektu na 35 korun.

Snad nejhorší byl tenkrát ale průjezd ukrajinskou hranicí. Na přechodu mezi Slovenskem a Ukrajinou či mezi Polskem a Ukrajinou nás nechali ukrajinští celní a policejní úředníci čekat nekonečně dlouho s cílem získat od cestujících „příspěvek“ v dolarech nebo v německých markách. Taxa se tehdy většinou pohybovala od 100 do 200 dolarů za autobus nebo v případě cesty osobním automobilem přibližně pět dolarů na hlavu.

Když jsme v první polovině června 2016 přejížděli ve  Vyšném Nemeckém hranici na Ukrajinu, nic takového nás nepotkalo. Ukrajinský celník nám po odbavení dokonce s úsměvem popřál šťastnou cestu. Brněnský podnikatel Antonín Brtník, který již řadu let několikrát za rok absolvuje zmíněnou trasu, konstatoval, že chování ukrajinských celníků se měnilo k lepšímu postupně.

Vyložený zlom podle jeho slov pak nastal před dvěma lety, zejména po ruské anexi Krymu.