V květnu 1949 se americký voják Frank Fernetti vracel do Rakouska z manévrů v Německu. Putoval zpátky k jednotce, ale taky k dívce, kterou poznal v Linci, chtěl si ji vzít a těsně před odjezdem se dozvěděl, že s ním čeká dítě. Nenašel ji – a do smrti žil zřejmě v přesvědčení, že ho zradila a utekla s jiným. Dívka byla Češka, jmenovala se Julie Hrušková. Nikdy se nevdala, zemřela vloni v únoru v Hustopečích. V době Frankova návratu byla ve vězení a měla tam zůstat ještě jedenáct let.

Julie, kterou přátelé znali pod vězeňskou přezdívkou Komár, přišla na svět 18. května 1928 v Boskovštejně na Znojemsku. Otec Karel Hruška byl hajný, po válce začal sloužit ve Vranově nad Dyjí. Revír ležel v hraničním pásmu – a co je důležité, Julie brzy dobře znala okolní lesy. Jako dospívající slečna začala navštěvovat rodinnou školu, tzv. knedlíkárnu ve Znojmě, ale přestalo ji to bavit a spolu se sestrou šla pracovat do Aše, do výrobny dámského prádla, kde zažila i únor 1948.

Julie Hrušková v roce 2010 Zdroj: Post Bellum

Asi před deseti lety jsme seděli v její kuchyni, smála se a říkala: „Šily jsme tam dokonce i výbavu Martě Gottwaldové. Tak široký kalhotky to byly, že jsme se do nich se sestrou vešly vobě…“ Na dny převratu neměla Julie vzpomínky – nebyla komunistka a v necelých osmnácti ji nejvíc zajímaly tancovačky. Její nepřátelství k režimu vycházelo z všednodenních poúnorových zážitků, z odporu ke komunistické šikaně a bezpráví.

Začalo to tím, že se po konfliktu s arogantním funkcionářem KSČ ve fabrice odstěhovala z Aše do Brna. Chtěla se stát malířkou, ale rodiče ji nechtěli podporovat: „Říkali, že malíři umírají hlady. Jeden profesor šel se mnou na nějaký úřad, že mám talent, jestli bych mohla dostat stipendium. Jenže mi sdělili, že když nejsem ve svazu mládeže ani v KSČ, mám smůlu.“ Julie Hrušková nezamířila mezi svazáky ani do strany, nýbrž jako dělnice do gumárenské fabriky Matador.

Převedu vás, zůstanu na Západě taky

V Brně bydlela s kamarádkou v nájmu u mladých manželů. Ženu záhy zatkla Státní bezpečnost, muž utekl za hranice. Estébáci prošmejdili byt, vyslýchali obě podnájemnice a nařídili jim, aby se urychleně vystěhovaly. Julie se nerada podřizovala, s odchodem nespěchala a ještě si k sobě vzala na noc mládence, s nímž chodila. Estébáci se vrátili, kluka vyhodili a Julii sebrali. „Odvedli mne na venerické vyšetření a mezi prostitutky, čtrnáct dní mě nechali zavřenou, rodiče nic nevěděli. Pak mne beze slova omluvy před Vánoci propustili… Nechápala jsem, jak si to vůbec můžou dovolit.“

Rozhlasový dokument Příběhy 20. století, který vysílá každou neděli po osmé večer Český rozhlas Plus (a reprízuje v sobotu od 21 hod. Český rozhlas Radiožurnál), vychází z vyprávění Julie Hruškové, které zaznamenali lidé z neziskové organizace Post Bellum.
Uložili jej a zpřístupnili na portále Paměť národa.

V únoru 1949 byl podobně zatčen a po dvou týdnech propuštěn opravář z Matadoru Rudolf Honek. Bál se, že si pro něj znovu přijdou, a zeptal se Julie, jestli by ho u Vranova, když to tam zná, nedokázala převést přes hranice. Souhlasila – s tím, že zůstane v Rakousku taky: „Byla jsem tenkrát strašně naštvaná a současně jsem měla dost dobrodružnou povahu. Obdivovala jsem zahraniční letce z války, představovala jsem si, že půjdu na Západ a začnu bojovat proti komunistům.“

V březnu 1949 se Honek ve Vranově skutečně objevil, ale nebyl sám, přišel s kamarády Vítězslavem Janků a Janem Horkým. Julie rodičům nic neřekla, sbalila se – a vyrazili „přes čáru“, kterou tehdy ještě neprocházely dráty. Skupina se bez větších potíží dostala na „americké území“. Všichni se přihlásili na vojenské policii, prodělali výslechy s pracovníkem tajné služby a odebrali se do uprchlického tábora Wegsheid nedaleko Lince.

Láska s Frankem

V jednom z dřevěných lágrových baráků přebýval i český student, který uměl anglicky a po čase vyzval Julii, zda se nechce podívat „do svobodného světa“, to jest do některé z lineckých kaváren. Ten večer se kamarád dal do řeči s americkým vojákem, voják mu odpovídal, ale nedíval se na studenta, nýbrž na slečnu Hruškovou. „Jmenoval se Frank Fernetti, sloužil v americké armádě celou válku, v Rakousku měl na starosti sklady potravin,“ vypráví Julie: „Pocházel z Arizony, ale původem byl Ital.“

Julie Hrušková v mládí. Zdroj: Post Bellum

Zamilovali se do sebe, ona po pár schůzkách zapomněla, že chtěla bojovat s bolševiky, a začala pilovat angličtinu, on jí za krátký čas najal pokoj na Ebenhoffstrasse 49, toulal se s ní po Linci a pak se týden neobjevil v kasárnách: „Z toho byl tenkrát strašný průšvih. Všude Franka hledali, nemohli se dostat k zásobám – a on se pak dostavil k vyššímu důstojníkovi s vysvětlením, že pečoval o nemocnou Češku, což nota bene nebyla pravda – chodili jsme tancovat a já byla zdravá jak ryba. Velitel ho měl rád, a tak ho potrestal dost mírně, řekl mu, že pojede na dva týdny do Německa na manévry.“

Před odjezdem řekla Julie Frankovi, že je těhotná. Frank řekl Julii, že si ji vezme. Slíbila, že bude čekat a dávat na sebe pozor. Den nato se vydala do uprchlického tábora za přáteli, kteří jí připomněli, proč odešla na Západ.

Návrat a zatčení

Setkali se totiž s mužem, jehož jméno je už zapomenuto, ale ví se, že spolupracoval s americkou rozvědkou a potřeboval někoho vyslat na Slovensko, aby zjistil, co se stalo s Jánem Berežným – kurýrem, který se nevrátil z ČSR. Muž žádal Julii, aby znovu přešla hranice a vedle jiných úkolů vyzvěděla, jestli Berežného zatkli. Souhlasila – i proto, že chtěla dostat od rodičů požehnání k sňatku. 29. dubna 1949 se vydala na cestu s kamarádem Honkem a také s Františkem Vošickým, který působil už rok jako kurýr. Nad ránem přišli do vranovské hájovny k Hruškovým a pokračovali do Brna, kde se rozdělili. Julie jela na Slovensko, zjistila, že Berežný je v pořádku a za týden se chystá do Rakouska i s manželkou.

9. května 1949 se opět sešla s Vošickým a Honkem. Vraceli se do Lince, s nimi i Honkova dívka Libuše – a vzali to tentokrát přes Šumavu (Vošického obvyklou trasou). Vošický požádal Julii, aby mu nesla kufřík. Když se v Rakousku dostali na okraj sovětské okupační zóny, museli projít kontrolou. Muži prošli bez potíží, Julii a Libuši poslali rakouští policisté stranou. Pak otevřeli kufr, který Julie nesla, našli v něm jakési tovární dokumenty a dívky coby špionky řádně předali na sovětskou komandaturu. Ukázalo se, že Rusové vědí o Julii Hruškové skoro všechno, dokonce i o jejím vztahu s Frankem Fernettim.

Vždycky byla přesvědčená, že ji sebrali na základě udání. Pokusili se z ní udělat konfidentku, odmítla, a tak ji promptně deportovali do Československa.

Horák řečený Gorila

Nejdřív Julii odvezli do Českých Budějovic, odtud si ji vyžádala brněnská Státní bezpečnost. U pravidelných výslechů na vyšetřovně v Příční ulici používala StB systém „hodný“ a „zlý“ policajt. Zlý se jmenoval Jaromír Horák a přezdívalo se mu Gorila. Julie vytrvale zapírala.

„Až se ten Gorila tak rozzuřil, že mne chytil za vlasy a mlátil se mnou o stůl, o zeď, o všechno. Já jsem se snažila hlavně neupadnout, protože jsem se bála, že ze mě vykopou dítě. Naštěstí je někam odvolali a mě hodili na samotku. Estébáci z lékařské prohlídky dobře věděli, že jsem těhotná, ale stejně mě pak nechali na cele bez pomoci. Bylo mi zle, seděla jsem na záchodě a tekla ze mě krev… Teprve po třech dnech, to už jsem byla mimo sebe, nastoupil službu jeden starej bachař a ten mě na svý triko vzal a nechal odvézt do nemocnice. Prohlídli mě a řekli, že dítě se už nedá zachránit. Byl by to prý syn. Pak jsem omdlela.“

Julie Hrušková se sestrou. Zdroj: Post Bellum

Lékaři i sestry se ke zbědované Julii chovali ohleduplně, dokonce nedovolili estébákům, aby ji dali na pokoj se zvláštním dohledem. Dostala jiného vyšetřovatele, podepsala protokoly a pak ji odvezli do věznice na Cejlu. Byla žalována za to, že se s Vošickým a Honkem spolčila v úmyslu „zničit demokratické zřízení, i když se k tomuto ve svém protokolu přímo nedoznává“.

Julii Hruškovou soudili ve skupinovém procesu u Státního soudu v Brně v lednu 1950. Podle všeho vystupovala statečně: „Jednak jsem přišla o dítě a za druhé jsme všichni ještě věřili, že se režim brzy zhroutí. Takže mi bylo jedno, jestli dostanu dvacet let nebo doživotí, a před soudem jsem to rozmázla s tím potratem. Ale měla jsem dobrej senát, dali mi jen patnáct let…“ Odsoudili ji pro vyzvědačství, každého půl roku měla kriminál zostřený „tvrdým ložem“, veškerý její majetek propadl.

Vězeňská historie Julie Hruškové je tak obsáhlá, že by vydala na zvláštní článek. Popisovaly by se v něm plány na útěk i účast na vzpouře – celkem prošla asi patnácti kriminály. Propustili ji na podmínku v roce 1960, domů jí pak posílali složenky, aby zaplatila náklady na korekci, neboť v kriminále neplnila normu. Julie večerně studovala uměleckoprůmyslovou školu, živila se šitím, starala se o rodiče. V roce 1968 zjistila, že na brněnském OPBH pracuje jistý Jaromír Horák, který připomíná Gorilu – muže, který ji kdysi zmlátil a kvůli němuž už nemohla mít děti. Zašla se na něj podívat a v tom roce uvěřila, že půjde před soud. Nešel.

Frank? Už nikdy.

Ptal jsem se jí na Franka, jestli ho ještě viděla, jestli na něj pořád myslí, proč se nevdala. Julie Hrušková vážně, ale klidně a dnes už bez slz odpověděla, že Frankovi napsala z vězení, ale dopis skončil založený v jejím vězeňském spise. Po propuštění z kriminálu byla ještě deset let v podmínce a bála se jakéhokoli styku se Západem. Přesto koupila knihu Putování Československem, na příslušnou stránku napsala „Here is my home“ a poslala ji na Frankovu adresu. Balíček se po třech měsících vrátil jako nedoručitelný.

Také se dozvěděla, že nějací „dobří přátelé“ řekli v roce 1949 v Rakousku jejímu snoubenci, že se vrátila do Československa kvůli jinému muži. Jestli Frank hledal ji, není známo. Koncem devadesátých let zjistili Juliini příbuzní, že jistý Frank Fernetti shodného data narození zemřel v Los Angeles roku 1991: „Zůstala jsem sama. Neříkám, že jsem byla svatá, strašně jsem chtěla mít dítě, vychovala bych si ho jako svobodná matka. Jenže už to nešlo – a tak jsem chlapy vypustila ze života.“

Julie Hrušková zemřela 27. února 2017.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.