KOMENTÁŘ. Fyzické i psychické násilí, kterému čelí velká část politických vězňů v Bělorusku, ukazuje pravou povahu diktatury Alexandra Lukašenka. A ačkoliv většinu z těchto lidí ve světě nikdo nezná, jsou právě oni hrdiny zápasu o svržení poslední evropské diktatury, navzdory mediálně nasvícenějším tvářím.

Největšími symboly běloruského boje za svobodu jsou Svjatlana Cichanouská, pro mnohé reálná vítězka loňských běloruských prezidentských voleb, a v posledních týdnech také novinář Raman Pratasevič.

Oba mají svůj příběh, který odráží zrůdnost běloruského režimu a média se mají od čeho odrazit. Přitom se ale trochu paradoxně oba stali tvářemi revoluce vlastně spíše shodou okolností než kvůli zásadním hrdinským skutkům nebo výjimečnému charismatu.

Hrdinové náhodou

Svjatlana Cichanouská pracovala jako učitelka a překladatelka. Neměla politické ambice. Ani při osobním setkání nepůsobí jako ostrá politička, ale spíše plachým, jakkoliv energickým dojmem. Běloruský národní symbol z ní udělalo zatčení manžela Sjarheje, který se chtěl v prezidentských volbách postavit Alexandru Lukašenkovi. Ten nechal Cichanouského zavřít ještě před volbami a za mřížemi populární opoziční youtuber zůstává dodnes.

Zatčení manžela byl moment, kdy Svjatlana Cichanouská ukázala obrovskou odvahu a odhodlání. V prezidentském klání bojovala místo svého muže a za něj. Obklopená týmem poradců v tom matka dvou malých dětí pokračuje i z litevského exilu, kam musela pár dní po volbách utéct.

Nezvolila, možná i s ohledem na rodinu, hrdinské sebeobětování, ale cestu hledání mezinárodní podpory pro pád režimu, který při své návštěvě Prahy tento týden označila za teroristický. Narážela tak i na květnové vynucené přistání civilního letadla v němž seděl novinář Raman Pratasevič.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Jeho jméno měly běloruské tajné služby na seznamu dlouho navzdory Pratasevičově mládí i tomu, že nebyl považován za nějakou výjimečnou osobnost běloruské žurnalistiky. Jako novinář prošel pár redakcemi, včetně studijního pobytu v pražském Rádiu Svobodná Evropa, pak ale na čas zakotvil v protirežimním exilovém kanálu Nexta. Jako editor a redaktor v něm působil i během vrcholu loňských protestů.

Nexta není klasickým zpravodajským portálem. Zprávy tam můžou posílat i sami uživatelé, a proto se jeho prostřednictvím mohli demonstranti dozvídat o situaci v ulicích, uzavírkách nebo zátazích policie. Raman tyto zprávy editoval, žádné protesty neorganizoval, jak se teď snaží prokázat Pratasevičovi žalobci.

Nexta Lukašenkovi dlouhodobě vadila ještě z jiných důvodů. Podle redaktora Rádia Svodná Evropa Siarhieje Šupy totiž exilová internetová platforma publikovala informace, které pocházely z utajeného zdroje na běloruském ministerstvu vnitra, možná i KGB, a které se neměl nikdo dozvědět. Pro čtenáře byly tyto informace, jakkoliv těžko ověřitelné z dalších zdrojů, vysoce zajímavé. A pro Lukašenkův režim bylo klíčové odhalit, kudy unikají.

Mladík zneužitelný propagandou

Raman Pratasevič pro režim představoval někoho, kdo to mohl vědět. Mladý muž, který se rád chlubil fotkami na sociálních sítích, byl navíc dobře propagandisticky zneužitelný.

Jako fotograf a takzvaný „embed“ (novinář pokrývající konflikt z pohledu vojenské jednotky – pozn. red.) pobýval nějaký čas na Ukrajině spolu s polovojenským dobrovolnickým batalionem Azov. Jeho členové bojují proti proruským separatistům z Donbasu, Azov je však často označován jako pravicově extremistický, ruská propaganda jeho členy prezentuje jako neonacisty.

Netrvalo dlouho a sociální sítě i proruské dezinformační weby plnily fotografie Prataseviče v uniformě Azovu, doprovázené smyšlenými komentáři o jeho neonacistických postojích, stejně jako různé podvrhy a fotomontáže.

Na jedné z takových dezinformačních fotografií, kterou zveřejnil na svém facebookovém profilu i poslanec SPD Jaroslav Holík, například hajlují dva mladíci u běloruské vlajky. Fotografie, z níž však vůbec není jasné, že by šlo o Ramana Prataseviče, se podle serveru Faktické.info na ruském webu objevila už v dubnu 2015 a pak v únoru 2016. Ani jednou však při tom nepadla zmínka, že by na ní byl zobrazen právě běloruský novinář.

Pratasevičovi teď každopádně hrozí až 15 let za mřížemi, ačkoli jeho „doznání“ publikovaná ve videích na běloruských provládních kanálech jasně naznačují, že jsou vynucená. Za mřížemi jsou však v Bělorusku i lidé, kteří by si postavení symbolu protirežimního odboje možná zasloužili mnohem více.

Utajené tváře revoluce

Ze současných 420 politických vězňů v zemi rozhodně stojí za zmínku například Marya Kalesnikavová. Média na ni ale od loňského září, kdy při pokusu o vyhnání do exilu roztrhala vlastní pas a místo na Ukrajinu putovala za mříže, poněkud zapomněla. Není zkrátka vidět. Nicméně právě Marya podle kusých zpráv z vězení ukazuje, že ji režim jen tak nezlomí.

Bývalá členka volebního štábu někdejšího favorita loňských prezidentských voleb Viktara Babaryky, kterého Lukašenko ovšem nechal zatknout už v červnu před volbami a obvinil ho z korupce, byla jednou z vůdčích osobností srpnových protestů v Bělorusku. Od září je ovšem ve vězení a hrozí jí dvanáctiletý trest odnětí svobody za „pokus o uchopení moci“.

„Tento rok byl nejtěžší a zároveň nejšťastnější v mém životě,“ popsala Kalesnikavová v dopise rodičům, který byl začátkem května zveřejněn na jejím facebookovém profilu. Marya v něm píše, jak jí vězení dodalo sílu a vnitřní svobodu. Otec Kalesnikavové médiím řekl, že mu spoluvězni jeho dcery napsali, jak je svým chováním inspiruje.

„Není typickým vězněm. Směje se tak hlasitě a často. Dokonce i stráže ji respektují,“ popsal detaily dopisu pro televizní stanici Sky News Alexander Kalesnikov.

Někteří vězni však už za své politické názory zaplatili životem. Vitold Ašurak nedávno zemřel ve vězení, podle oficiálních zpráv na srdeční zástavu, podle informací od jeho rodiny byl ale umučen. Video, které zveřejnil vyšetřovací výbor zabývající se jeho úmrtím, ukazuje Vitolda ve velmi špatném zdravotním stavu, jak se očividně velmi slabý několikrát sesunul k zemi.

Dalším případem je Stěpan Latypov, který se pokusil spáchat sebevraždu přímo v soudní síni. Dřív, než se pokusil podříznout si hrdlo propiskou, řekl, že mu vyhrožují, že pokud se nepřizná, pozatýkají jeho příbuzné a sousedy.