Britská veřejnoprávní televize BBC vydala 30stránkovou zprávu, která uzavřela půlroční vyšetřování pochybení redakce publicistiky. Ta čelila veřejné kritice za odvysílání dokumentárního filmu, v němž jako jeden z hlavních protagonistů figuroval syn náměstka ministra zemědělství z teroristického hnutí Hamás. Vyšetřování týkající se nezávislosti a objektivity britského veřejnoprávního média je zajímavou sondou do struktury fungování této instituce i do způsobu informování z válečných oblastí.

Dokumentární film „Gaza: Jak přežít ve válečné zóně“ odvysílala BBC 17. února 2025. Jeho hlavním protagonistou byl 13letý chlapec, který spolu s dalšími vrstevníky popisoval život v Pásmu Gazy a dopady války na jeho obyvatele.

„Film je silným dětským pohledem na devastující důsledky války v Pásmu Gazy,“ uváděla BBC, na níž se ale po odvysílání snesla vlna kritiky od části veřejnosti včetně ministryně kultury Lisy Nandyové a Svazu televizních tvůrců a herců.

Vyšlo totiž najevo, že hlavní protagonista Abdalláh je synem bývalého ministra zemědělství vlády Hamásu.

Schovaný Hamás

Svaz televizi vyzval, aby film odebrala z internetového vysílání a odložila jeho reprízy. Televize sice pořad odreprízovala s tím, že v úvodu dodala informaci o rodinných vazbách „vypravěče,“ z internetového vysílání ale dokument stáhla.

Na základě reakce veřejnosti pověřila ředitele oddělení editoriálních stížností Petera Johnstona, aby celou záležitost důkladně prošetřil.

BBC totiž od vypuknutí skandálu tvrdila, že o rodinných vazbách chlapce neměla ponětí. Vzhledem k tomu, že dokumentární film pro ni natočila externí produkční společnost, je to na jednu stranu argument pochopitelný.

Na druhou stranu ale nevyvazuje veřejnoprávní médium z editoriální odpovědnosti a porušení kodexu nezávislosti a objektivity, který musí odrážet všechna díla, které redakce zpravodajství a publicistiky odvysílá.

30stránková zpráva, kterou minulý týden po téměř půlročním vyšetřování BBC ke kauze vydala, je tudíž zajímavým vhledem do editoriálního a tvůrčího procesu i odpovědnosti, kterou seriózní média v době dezinformačního věku mají vůči veřejnosti.

Zpráva, kterou Peter Johnston pro vedení britské veřejnoprávní televize zpracoval, je důkladná. Revizní tým prozkoumal přes 5000 dokumentů a Johnston vedl rozhovor s deseti lidmi, kteří byli do přípravy dokumentu zapojeni, jak ze strany externí produkční společnosti, tak BBC.

„Provedli jsme také redakční kontrolu více než 150 hodin produkčního záznamu. Moje revize byla podložena zjištěními auditu výdajů programu, který samostatně provedla BBC,“ popisuje ve zprávě Johnston, který je ale zároveň zaměstnancem BBC.

Svými závěry tedy zjevně nechtěl zaměstnavatele poškodit, zároveň ale vydal několik doporučení, kterými by se veřejnoprávní televize měla v budoucnu řídit zvlášť v případech spolupráce s externími produkčními společnostmi, ale také obecně při natáčení ve válečných či krizových oblastech, kde je rizikovost zneužití materiálu k propagandistickým nebo jiným účelům vždy zvýšená.

Což je poučné i pro jiná veřejnoprávní média, která staví svou pověst na odpovědném a nezaujatém obsahu.

„Důvěra veřejnosti a publika v BBC se odvíjí od toho, jaké používá editoriální standardy a vyznává hodnoty. Pokud v nich pochybí, může to způsobit zásadní narušení této důvěry, proto je velmi důležité, abychom se ze situace poučili a identifikovali, kde došlo k pochybení,“ napsal v úvodu své revize Johnston.

Pochybili jsme. Ale…

BBC řešila už začátkem roku 2024, jak publiku nabídnout variabilnější pohled na dění v pásmu Gazy, než přes běžné agenturní zpravodajství nebo izraelskou optiku. Jenže mezinárodní média tam mají zakázaný přístup.

To v kombinaci s přísnými standardy ohledně bezpečnosti reportérů BBC vedlo programovou radu k rozhodnutí najmout externí produkční společnost, které důvěřovala i díky předchozímu natáčení v konfliktních zónách jako je Ukrajina nebo Afghánistán.

Tato společnost měla zkušenosti s tzv. natáčením na dálku, tedy stylem, kdy režisér není na místě, ale „režíruje“ na dálku najaté lokální tvůrce (kameramany a produkční), kteří dodají materiál z místa a režisér s ním pak pracuje mimo konfliktní oblast.

Tento styl natáčení sice umožňuje divákům vidět i záběry a materiály, které by zahraniční televizní společnosti získávaly velmi komplikovaně nebo nezískaly vůbec, vždy ale představuje mnohem vyšší riziko porušení nezávislosti či objektivity.

Lidé najatí na místě jsou řemeslníci bez závazku dodržování etických kodexů veřejnoprávního média. Produkční tým v BBC si tuto skutečnost musel uvědomovat a jakkoliv to Johnston ve své zprávě nijak zvlášť nezdůrazňuje, přiznává, že pochybení nastalo především v ranné fázi projektu, kdy si BBC dostatečně neověřila, kdo bude v dokumentárním filmu vystupovat.

Externí produkci sice zadala kritéria, že to nesmí být nikdo spojený s Hamásem nebo Izraelskými obrannými jednotkami, neohlídala už ale, jestli byl tento požadavek dodržen.

Zvítězila touha po autentickém materiálu bez zbytečného riskování životů vlastních zaměstnanců a za relativně „málo“ peněz nad editoriálními principy? Nebo šlo o nedostatek zkušeností?

„V době, kdy byl program poprvé vysílán, byly kritické informace týkající se postoje vypravěčova otce známy třem členům produkční společnosti, ale nikomu v BBC,“ přiznává Johnston, že jak režisér, tak spolurežisér věděli o napojení Abdalláhova otce na Hamás podstatnou část natáčení, aniž o nich informovali produkční tým zodpovědný za vznik filmu v rámci BBC.

Ani ten ale z viny nevyvazuje: „BBC také nese část odpovědnosti za toto selhání, zejména proto, že nebyla dostatečně proaktivní v rané fázi projektu, aby zajistila, že příslušná redakční rizika budou plně prodiskutována a že externí produkční společnost bude mít potřebné vedení, směr a podporu,“ píše Johnston, který týmu BBC vyčítá také „nedostatečný kritický dohled nad nezodpovězenými nebo částečně zodpovězenými otázkami“ od externího týmu.

Otázky ohledně „nezávislosti“ Abdalláha a autenticity jeho názorů totiž podle zprávy měly zaznít od jednoho z editorů během schvalovacích projekcí, jenže je nikdo nedořešil. Podle Johnstona je pro BBC i jiné televize hlavním poučením v případě dětských protagonistů lépe kontrolovat vazby a sociální média i jejich rodinných příslušníků, což nikoho z produkčních týmů nenapadlo.

„Samotní dětští protagonisté nemusejí být aktivní na sociálních sítích, tudíž jejich názory nejsou z otevřených zdrojů dostupné, je proto důležité v takových případech zkontrolovat i lidi v jejich bezprostředním okolí, kteří je můžou názorově ovlivňovat,“ poukazuje v „doporučeních“ Johnston.

Ten svému zaměstnavateli doporučil vypracovat standardy pro „prověřování“ účinkujících v podobných typech pořadů. Jak se tato kauza může odrazit do budoucího vysílání britské veřejnoprávní televize?

Může vést k omezení najímání externích produkčních společností na výrobu materiálů z krizových oblastí, tudíž omezenější nabídku pro diváky? Nebo jen upraví vnitřní nastavení spolupráce mezi BBC a externími společnostmi, tak, aby měla BBC dohled i na průběh natáčení?

Z Jonstonovy zprávy vyplývá spíše to druhé. Nicméně faktem je, že na obrazovku BBC se kvůli této kauze nedostal jiný dokumentární film pojednávající o situaci v pásmu Gazy, a to pro změnu očima lékařů.

Dokumentární film s názvem Lékaři pod útokem měla BBC vysílat v červnu. Kvůli obavám ohledně „nestrannosti a nezávislosti“ během natáčení filmu ze strany tvůrců dokument nakonec odvysílala soukromá televizní stanice Channel 4.