Lubomír Vejražka: Ladovský obrázek, Milada Horáková a komunistická zabijačka
KOMENTÁŘ. Vody v Ústavu pro studium totalitních režimů, alias v Ústru, jsou neklidné. Jedna ze sporných záležitostí poslední doby se týká materiálu zpracovaného pro vzdělávání devátých ročníků o moderní historii. V pracovním sešitě dějepisu je kapitola „Co přinesl komunismus?“ uvedena dvoustránkovým obrazem nazvaným „Horáková visí“.
Autorem obrazu vyvedeného ve „zpola naivním“, či chcete-li v „idylicky básnickém“ ladovském stylu je Petr Motyčka. Vytvořil jej před deseti lety coby variaci na obraz „Zabijačka“ Josefa Lady. Ústředním motivem Motyčkovy práce je za hrdlo visící žena, Milada Horáková. Slovo zabijačka v textu na úvodní dvoustraně zaznívá. Co si o tom myslet?
Když život nemá žádnou cenu
Zobrazení smrti, ať už je to štětcem, filmem či textem, je vysoce odpovědná a citlivá záležitost vzbuzující emoce. Šlápnout vedle je snadné. V běžném případě sem nepatří neúcta, zesměšnění, zlehčení ani pohrdání, na místě je pokora.
Ovšem ano, ve specifických případech autor uchopí odchod ze života karikaturou, ztvární pohrdlivě skon tyrana, popřípadě podtrhne absurditu smrti konkrétní osoby nějakým expresivním a na první pohled hanlivým slovem.
Sám jsem v jedné kapitole knihy „Bolest přetrvává“ zařazené do trilogie věnované politickým vězňům komunistického režimu a jejich rodinám, použil v souvislosti se smrtí pojem „chcípnout“. Dlouho jsem to nehezké slovo zvažoval, ale nešlo obejít.
Muklové mi totiž v mnoha rozhovorech zdůrazňovali: „Život politického vězně neměl pro režim žádnou cenu a mnoho z nás nechali soudruzi doslova a do písmene bídně chcípnout. Koneckonců i bachaři to slovo vůči nám používali. Stejně jako pojmy zdechnout, pojít. O psa doma se komunisti starali stokrát líp než o nás.“
Protože jsem v pár odstavcích knihy popisoval, jak dozorci nechali naprosto zbytečně zemřít jednoho vězně při převozu do nemocnice, po konzultaci s muklovskými kruhy jsem v textu uvedl: „Anton, tři bachaři. Únor, zima. Hoši uniformovaní nespěchali, on se vězeň nepo… Cestou pro uniformy gáblíček v hospodě, kafíčko, mukl ať mrzne zamčený a spoutaný v autě. Do Brna ho dovezli mrtvého. Na vině byl o mnoho týdnů opožděný přesun do nemocnice a prochladnutí. Jakže hodnotili muklové podobné situace? Nechali ho chcípnout.“ Inu, osobitý případ.
Neznám motivy pana Motyčky k rozhodnutí zobrazit dlouhé minuty trvající vraždění Milady Horákové po ladovsku, nadto na motivy obrazu Zabijačka. Nevím, zda bylo jeho cílem vzdát paní Miladě úctu, anebo se chtěl zviditelnit.
Ladovsky a zároveň provokativně pojatá Horáková na šibenici se stala logicky zárukou pozornosti. Nicméně panu výtvarníkovi do svědomí nesahám, jde o výsostně jeho záležitost a umělecký záměr.
Jinou záležitostí je však využití tohoto obrazu v učebnici. Patří tam? Nechci rozebírat důvody autorů k použití Motyčky ani postoje druhé strany, která s motivem nesouhlasí. Stejně tak nechci vstupovat do výhrad k celkovému pojetí materiálu. Polemika proběhla a probíhá. V pořádku. Navrhl-li by kdokoli z autorů takový obrázek například do knihy o svojí trýznivě popravené babičce, byla by to jeho právoplatná volba. Ovšem v případě Horákové je situace jiná.
A co muklovské kruhy?
Jaký názor na diskutabilní obrázek předložený dětem mají muklové a jejich potomci, kteří byli za dob totality podrobeni tvrdé perzekuci? Je tu stále rodina Milady Horákové. Ptali se autoři knihy někoho z nich? Protože jsem v rodinách muklů strávil při rozhovorech ke svým knihám stovky hodin a znám se s nimi velmi dobře, pár z nich jsem obvolal a obešel. Vyslechl jsem mimo jiné i takováto slova:
- Trapnost, vulgarita. Kde zůstala úcta k Horákové?
- Snaha autorů knihy být za každou cenu originální.
- Horáková visící na trámu, hlava zahnutá, špičky nohou od sebe – znesvěcení její památky.
- Mají si žáci smrt Horákové vtisknout do mysli prostřednictvím naivního obrázku a zmínky o domácí zabijačce?
Nad těmito odsudky lidí, kteří o komunistické perzekuci vědí víc než dost, už nelze jen tak mávnout rukou s vysvětlením, že tvůrci knihy měli svůj didaktický záměr. Nelze jen konstatovat, že výtvarník prostě a jenom pojal popravu ladovsky.
Diskutoval jsem téma ještě s jednou pamětnicí, psycholožkou. Její muž nikdy nespatřil svého otce, komunisti ho utýrali na uranu. A její babička odseděla v padesátých letech čtyři roky. Došli jsme k tomuto závěru: Obrázek může do některých dětí podprahově vložit informaci, že smrt vlastně až tak odpudivá není. Sice tam někdo visí, ovšem obrázek je takový milý, poetický až něžný. A ta jistě hodná holčička v dlouhé sukni! Nikde žádná hrůza, žádný výkřik bolesti.
A Horáková? No ano, provaz na krku, ale vůbec nevypadá ztrápeně – vedle počítačových her plných násilí je to vlastně selanka. Nemůže Motyčkův výjev právě takto vnímat nitro deváťáka? Text v rámečku o brutálnosti popravy už podprahové působení nezastaví.
Když chybí takt a pokora
Nepodsouvám tvůrcům zlý záměr, vůbec ne. Naopak – nepochybuji o jejich upřímné snaze. Jenže, viz výše: úcta, citlivost, odpovědnost a opatrnost je při ztvárnění smrti vždy namístě. Já sám jsem si zprostředkovaně sáhl na téma smrti při rozhovorech s mukly a jejich blízkými. Odtud (a nejen odtud) pramení můj odlišný pohled na dvoustranu, než je pohled autorů knihy.
Obrázek, vzato ryze výukově, učebnici nijak zásadně neublížil. Ovšem jeho nepřítomnost tam by ji nepoškodila. Určitě existovala i jiná a přitom nikoli horší cesta, jak téma uchopit. S ohledem na tato fakta a také s přihlédnutím k potřebné úctě k Miladě Horákové považuji umístění obrázku v učebnici za nevkusné a mírně kýčovité.
Naskýtá se však ještě jiná otázka: Dvoustrana je prý z výukového hlediska vhodná a atraktivní, žáky prý zaujme. Nelze však jejich zájem vzbudit jinak? Doba jim nabízí stále jednodušší a banálnější zábavu a do leckterých z nich se otiskuje, tvaruje je. Budeme jejich zjednodušenému vnímání světa nadbíhat a místo Lady příště podbízivě povoláme prasátko Peppu anebo mašinku Tomáše? Anebo domácího Pata a Mata?
Je mi 62 let. Pokud by tvůrci učebnice chtěli namítnout „on je starý, nerozumí tomu“, rád odpovím: Ano, dříve narození mohou být někdy těžkopádní. Ovšem jindy ti mladší pyšně odhodí zkušenosti svých předchůdců a vlečou společnost divným směrem. Někteří svazáci si byli po únoru 1948 tak moc jistí svou pravdou, že se ve jménu cesty ke světlým zítřkům oháněli sekerou.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Jak jsme táhli na Fidela. Proč masakr v Zátoce sviní skončil americkým fiaskem
Utekl z Osvětimi a podal zprávu o nacistických zvěrstvech. Příběh Rudolfa Vrby
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
5 komentářů
Pokud se tímto směrem „patologických grafických zkratek“ ubírá výchova mládeže k lidské empatii, jedná se předem o prohraný boj. Tady se podprahově rozvrací mentální rozhraní mládeže pro vnímání dobra a zla na nějakou novou formu vizuální „facebookové“ parodie emočních hodnot. Autoři tohoto „pracovního sešitu“ jsou naprosto nekompetentní (až na úroveň lidských hyen!) a je nepochopitelné, že tento materiál mohl být schválen ve vzdělávací agendě MŠMT. Z popsaných důvodů by měl být okamžitě stažen ze všech škol.
Tedy, s tímto názorem souhlasím. Jistě že období totalitního komunismu přineslo mnoho brutálních obětí, jenomže takových období bylo v historii řada. Ať tedy nemusím ukazovat na polepšené Němce, tak třeba na brutalitu třicetileté války (stačí si k tomu přečíst i Paměti kata Mydláře), až k prvním Přemyslovcům, a jak se vypořádali s Vršovci a Slavníkovci. Nemluvě tedy, když přejdeme od „vysoké politiky“ k běžné trestné činnosti, o jejímž riziku by ty školy taky měly žáky informovat, že?
Navíc, tedy že nyní – podle tvrzení současných elit jsme v období „politické korektnosti“ – v rámci které by se i takové měly informace komunikovat korektně, což tedy značí i bez těch brutálních podrobností . A že navíc přecházíme do woke kultury, která už takové „ne přijemné a ne-hezké podrobnosti z historie a literatury škrtá rovnou, aby tím dnešní mladé generace pocitově nezatížily..
Tudíž, jest naprosto nepochopitelné co tím vlastně ti autoři chtěli dneska sdělit, podprahově, nebo jinak,, a zda pouze v případě bývalých komunistů a nebo to bude současný trend moderní české výuky i ve všem ostatním.?
Pokud platí to druhé, tak to se opravdu mají ty dnešní děti na co těšit. Už třeba takové zavraždění sv. Václava v ilustraci na dvě stránky??? Nebo co třeba taková ilustrace v učebnici „Oběšení nacistického zločince K.H.Franka v roce 1946? :)))
JAN BERWID-BUQUOY: O MILADĚ HORÁKOVÉ !!!
Jan Berwid-Buquoy narozen jako Jan Kopecký 26.března 1946 v Praze. Je český a německý politolog a historik a je i prezidentem Českého institutu Mezinárodního setkání !!!
JAN BERWID-BUQUOY
Pro nedostatek skutečných hrdinů, mají malé národy někdy sklony k tomu si své „hrdiny“ vyrábět mystifikacemi osobností, které při bližším zkoumání ve skutečnosti mravně ani morálně neobstojí.
O Miladě Horákové bylo napsáno mnoho polopravdivých legend. Je velmi těžké dopátrat se toho, co je pravda a co ona sama o sobě úmyslně rozšiřovala, aby zahladila stopy… Po známém výroku prezidenta Beneše v roce 1937: „Raději Hitler než Habsburk!“, se Horáková stává obdivovatelkou „německého národního socialismu“. Fascinuje jí Hitlerova schopnost vyhladit nezaměstnanost a obrovský podíl žen v institucích nacistického Německa. Ovšem, po vzniku Protektorátu Čechy a Morava její nadšení opadá. Neúprosně zjišťuje: To, co bylo dovoleno německým ženám v říši, neplatí pro okupované oblasti Evropy …
Jako jednatelka ŽENSKÉ NÁRODNÍ RADY (ŽNR) začíná opět rebelovat. Nastává totiž jakýsi paradox: Židé a české ženy se nesměli stát členy některých nacistických organizací. Hlavně se jednalo o Národní souručenství a Vlajku. To Horákovou připravuje o klidný spánek: Postavit Češku na úroveň Žida!? To je pro ni neslýchaná drzost!
Apeluje na K. H. Franka a Emanuela Moravce. Není to nic platné. Předsedkyně ŽNR, Františka Plamínková, jí nepodporuje – bojí se. Po válce byla ŽNR vydávaná oficiální historiografií jako buňka protinacistického odporu. Šlo o pro masového občana upravenou legendu neodpovídající historické skutečnosti.
ŽNR byla legální organizací protektorátu, odpovídající nacistické osvětě. Její předsedkyní byla Plamínková (též zvaná „strašpytel“) a jednatelkou Horáková (nacisté jí vedli pod krycími jmény „Králová“ a „Pěkná“). Hlavní pracovní náplní předsedkyně ŽNR nebyl údajný “odboj“, nýbrž nicnedělání a to bez výjimky. Všiml si toho i nacistický protektorátní tisk. „Národní politika“ ze dne 07. 02. 1942 píše:
„Protože Ženská národní rada už tři roky mlčí, soudíme, že si její předsedkyně neví rady, co má dělat… není ovšem námitek proti tomu, aby se takové osobnosti uchýlili do soukromí a postoupili svá místa lidem mladším, schopnějším a pro nové poměry vhodnějším. Jsme přece lidští a v takových případech přejeme těmto lidem spokojené stáří a klidný odpočinek.“
Plamínková neměla ráda Heydricha, neboť onen bezohledný nacistický pohlavár a kariérista na ní vyžadoval konečně nějakou činnost. Proto schvalovala atentát na zastupujícího protektora a byla za to 30. 06. 1942 popravena. Zde však šlo o nedorozumění. Plamínková neschvalovala atentát jako takový (k tomu by se neodvážila), nýbrž si slibovala od tohoto aktu, že nástupcem nebožtíka se stane K. H. Frank, se kterým, ve svém libovém „nicnedělání“, výborně vycházela. Mýlila se však. Nástupcem se stal Kurt Daluege. Ten žádal angažmá ve prospěch Protektorátu Čechy a Morava.
Milada Horáková ovšem ruce v klín neskládala. Bojovala houževnatě o to, aby umožnila českým ženám členství v nacistických organizacích protektorátu. Zatímco jí K. H. Frank celkem s úspěchem ignoroval a vyhazoval, zavěsila se na Emanuela Moravce. Tam se to zdálo být průchodnější. Scházela se s ním ve vládním baru „Boccaccio“ v Grand Hotelu Steiner:
„Milada Horáková byla bisexuální a více než muži jí zásadně zajímaly ženy. Hlavně mladé dívky. Lída Baarová v jednom rozhovoru pro Rozhlas Svobodná Evropa, 1970 ve Vídni prohlásila: ‚Ano, byla lesbická. Do ‚Boccaccia‘ chodila, ale poměr měla pouze s mladou ženou ministra Moravce, Jolandou Moravcovou. S ním nikdy. Jednoho dne se obě o něčem pohádaly. Jolana byla důvěrnou agentkou Gestapa. Výsledek byl ten, že Miladu za něco udala. V srpnu 1940 Gestapo zatklo celou rodinu Horáků a odvezli je do Pankrácké věznice…’ „. („Bar ‚Boccaccio‘ – České milenky nacistických pohlavárů 1938 – 45“, blog iDnes.cz, 11. 07. 2011).
Zde se Lída Baarová poněkud mýlí. Gestapo nezatklo „celou rodinu Horáků“, nýbrž pouze Miladu a jejího manžela. Okolnosti „zatčení“ jsou přesto obestřeny záhadou. Prý k tomu došlo ve čtvrtek 02. 08. 1940 v 10:00 hod. v Horním Bradle u Nasavrk, okr. Pardubice. Důvod „zatčení“ měla být pracovní činnost Horákové v ŽNR. Jinak se neuvádí nic konkrétního. Ovšem ve čtvrtek v 10:00 hod. by se měl manžel Bohuslav nacházet v zaměstnání a Milada v kanceláři ŽNR a ne někde na nějaké pustině u Nasavrk…
Spíš než na „zatčení“ vypadá komplot na konspirativní schůzku. V Nasavrkách se nachází zámek. V té době patřil Josefu Trautmannsdorfovi a sloužil jako místo setkávání důstojníků německé Státní bezpečnosti SD (Sicherheitsdienst). Spolupracovníkem Gestapa nebo Abwehru mohl být kdejaký hlupák, ovšem zahraniční spolupracovníci pro SD byli vybíráni velmi opatrně a to z obzvlášť spolehlivých kruhů…
Projevila snad SD o manžele Horákovi zájem a pozvala je do Nasavrk na konspirativní schůzku? Okolnosti by tomu nasvědčovaly.
Posléze dochází pro normálního vězně k neobvyklým postupům. V letech 1940 – 1942 je Horáková “vězněna“ na Pankráci a Karlově náměstí “současně“ – podle potřeby pendluje sem a tam. Sdílí cely se skutečnými odbojáři a ty po čase opouští, aby se opět do nich vracela. Něco takového se praktikuje pouze za účelem zpravodajské činnosti…
Pobyt jejího manžela a důvod jeho „zatčení“ nelze zjistit. Každopádně v uvedeném časovém úseku nebyli oba z ničeho obžalováni a nikdy nestanuli před soudem. To byla tehdejší praxe v nacistické justici a exekutivě velmi neobvyklá.
V roce 1942, po atentátu na Heydricha se opět oba společně, náhle objevují v terezínské Malé pevnosti, kam byli jinak hromadně dopravováni protinacističtí odbojáři. Manželé Horákovi získávají dvě samostatné cely hned vedle sebe ve vězeňském traktu pro prominentní vězně. Ostatně, Bohuslav tam nebydlí a má svojí vlastní garsoniéru mimo koncentrační tábor…
Milada, údajná “vězeňkyně“, získává v malé pevnosti vedoucí zaměstnání jakési „provozářky“. Je kompetentní pro rozdělování potravin a léků. Navíc kontroluje provoz gastronomie a nemocničního zařízení. Může se neomezeně pohybovat po táboře, opouštět ho a zase se vracet. O její chrup se stará zubař, jinak kompetentní pouze pro Wehrmacht a jednotky SS. Někdy přespává mimo – v bytě svého manžela. Do svojí cely v malé pevnosti si čas od času vodí dámské návštěvy. Věra Vacková vzpomíná:
„Miládce jsem musela vždy dát, a hlavně zazpívat, pokud k tomu byla příležitost… A pak po dozpívání jsme vždycky zůstávaly v objetí dlouho a beze slov. Bylo mi 18 a Miládce 42.“
Věra Vacková pokračuje: „Dr. Sailer se pohyboval prakticky po pevnosti neomezeně… chodil s různými léky, které měl… i ze zásob SS-lazaretu; s dobrým čajem zásoboval pravidelně Miládku i protityfovými tabletami, jimiž jsme byly všechny pak vybaveny…“
Zpravodajský důstojník si nyní musí položit otázku: Čím si ona „vězeňkyně“ koncentračního tábora vydobyla tak obrovskou důvěru nacistické státní bezpečnosti SD, že má přístup k lékařským zásobám příslušníků SS, fasuje od nich léky a podle vlastního uvážení je rozdává vězňům? Podle jaké logiky se lékař Wehrmachtu a SS stará o její zdraví? Jak je to možné, že “vězeňkyně“ podezřelá z “velezrady“ rozhoduje o rozdělování potravin a gastronomické zásobování pro vězně celého tábora? Tady něco nesouhlasí!
Ostatně, vězňové z Terezína vypovídající po válce a svých kontaktech s “JUDr. Horákovou“ v prostorách koncentráku, sotva mluví pravdu, protože dotyčná osoba tam figurovala pod krycími jmény “Milada Králová“ a “Milada Pěkná“ a toto nekompromisně dodržovala. Nemohli tedy logicky vědět, že mluví s JUDr. Horákovou.
V letech 1940 – 1944 nedošlo pro manželé Horákovi k žádnému obžalování, což je krajně neprůhledné. Navíc se to dělo v době, kdy jinak nacisté s odsouzením spěchali a vynášely i rozsudky během 24 hodin. I kdyby byla Horáková zatčena za svou (ne)práci v ŽNR – jak vždy později sama tvrdila, proč se u toho pořád plete její manžel a „sedí za mřížemi“ vedle ní, ačkoli prokazatelně za nic nemůže!?
Tak se též stalo, když je v létě 1944 oba odvezli do Drážďan k trestnímu soudu. Častá oficiální tvrzení, že ona byla odsouzena k trestu smrti, který nebyl vykonán, a on dostal 25 let těžkého žaláře, jsou absolutním nesmyslem.
Rozsudek zněl pro Miladu 8 let s tzv. “vycházkovým režimem“ (to znamená, že ve vězení pouze přespávala) a její manžel 4 roky “domácího vězení“, přičemž mu byly započteny léta 1940 – 1944 jako „vazební“, takže měl zaražené vycházky pouze na cca 14 dní a poté byl na svobodě… Skutková podstata pro oba zněla „pokus o zradu“. Jak a kde se měli o tu tzv. “zradu“ pokoušet, není v rozsudku uvedeno (ale to byla pouze konspirativní taktika pro budoucnost a jejich další činnost).
Podle mého názoru o žádný klasický soudní rozsudek nešlo. Německá SD zřejmě potřebovala manželé Horákovi na rychlo „uklidit“. Patrně v Terezíně hrozilo nebezpečí nějakého prozrazení. Jejich transport do říše jim zaručoval bezpečí a rozsudek trestního soudu jim dodal alibi “politických vězňů“.
Oba zůstali v Bavorsku. Bohuslav si odpykával “trest“ v Ebrachu v klášteře cisterciáků s přilehlým kostelem. Tento objekt zčásti sloužil od roku 1851 jako domácí vězení pro neposlušné mnichy. Miladu umístili do prominentní ženské věznice v Aichachu: cely s ústředním topením a sprchami. Možnost stravování mimo oblast věznice byla zaručena.
Oficiální nesmysly: Bohuslav Horák se prý zúčastnil “pochodu smrti“. Nic takového se v Ebrachu nekonalo. 22. 04. 1945 osvobodili Ebrach a Aichach Američané. Milada se vrátila do Prahy až 20. 05. 1945 a Bohuslav dokonce o dva dny později. Záhadou zůstává, kde tak dlouho byli a proč s návratem otáleli. Vyčkávací taktika? Obavy z prozrazení?
Po válce vydávala Milada své jizvy na těle za následky “nacistického mučení“ (oficiální historiografie tuto verzi převzala). Po její popravě 1950, byly jizvy vydávány za následky “komunistického mučení“.
Všechna vzniklá poranění byla ve skutečnosti pozůstatkem těžkého onemocnění spálou z roku 1923. Ona zákeřná nemoc jí málem připravila o život. Celé tělo zachvátila mokvavá vyrážka a to i konečky prstů. Pacientka nakonec přežila, ale jizvy zůstaly.
Poranění na prstech deklarovala Horáková coby “vrážení jehel pod nehty“. Na základě její výpovědi před lidovým soudem za to dostal údajný pachatel, komisař Erich Pfitsch (kriminální asistent v referátu II BM), trest smrti. Oběsili ho v Praze 03. 05. 1947.
Jak to bylo ve skutečnosti s “mučením“ Milady Horákové? Archivní prameny nám jednoznačně dokazují: nikdo z nacistů, ani komunistů na ní jaktěživ nesáhl…
Na základě její výpovědi byli po válce popraveni tito nacisté: K. H. Frank (oběšen v Praze 1946), dále dozorci Malé pevnosti v Terezíně: Heinrich Jöckel a Wilhelm Schmidt (oběšeni v Litoměřicích 1946), Hans Lewinski (oběšen v Praze 1947) a Albert Neubauer (oběšen v Praze 1948).
Následkem její přímluvy a výpovědi “o slušném zacházení s vězni“ si zachránili život její nejbližší spolupracovníci a to esesáčtí dozorci: SS-Rottenführer Theodor Hohaus (vedoucí skladu – kompetentní pro výdej potravin a léků), tak jako SS-Scharführer Josef Sternkopf (vedoucí dílen – kompetentní k používání gastronomických a lékařských zařízení). Byli soudem zproštěni viny osvobozujícími rozsudky.
Údajná “vězeňkyně“ s těmito dvěma esesáky v Terezíně denně úzce spolupracovala a rovněž potřebovala jejich výpovědí o jejím vlastním „charitativním a příkladném chování“ vůči vězňům při rozdělování potravin a léků. Oba jí to ochotně a nezištně potvrzovali.
Facit: Milada Horáková měla neobyčejné nadání zahlazovat své vlastní stopy…
Milada Horáková rozhodně nebyla obětí komunistického režimu, ALE už za okupace pracovala proti ČSR a českému národu, kolaborovala ve prospěch Německa a nacistických pohlavárů a organizací. A v této protistátní vlastizrádné činnosti pokračovala i po ukončení 2. sv. války v novém československém státu až do doby svého oprávněného zatčení. Byla právem vězněna, odsouzena a následně popravena.
S vlastizrádcem nelze nakládat jinak!!!
Horáková byla nejen mazaná a vytrvalá v té činnosti,
ale byla především zapálená a zákeřná!
Tedy, děkuji za poměrně dlouhý příspěvek. Těžko říct, nakolik má pan německo-český historik Berwid-Buquoy naprosto přesné historické informace, a nakolik jen nepřesně interpretuje jiné. Ale to by se muselo prověřit podrobně jeho dílo, čili toto těžko soudit.
Každopádně lze toto srovnat s výrokem pana prezidenta Zemana z roku 2015 o fascinaci evropských intelektuálů (ve 30letech) nacismem. Což pak dokládal konkrétním příkladem článku „Hitler je gentleman“, který připsal Ferdinandu Peroutkovi. A že právě tento jeden článek byl pak objektem historického zkoumání, mediálních sporů, politických protestů až nakonec skončil soudním procesem proti prezidentu Zemanovi.
.Tento jediný konkrétní článek ,..nikoliv tedy celkové zkoumání vztahu evropských elit ve 30.letech. Stač´í si připomenout, že fašismus nebyl jen v Německu, ale měl své stoupence, po většině Evropy – aj tam, kde se politicky neprosadil.
Každopádně, jistě literální historikové prokázali, že Peroutka ten článek nenapsal,… ovšem tím to mohlo, během pár týdnů skončit. To že by se měli všichni (VŠICHNI) veřejní činitelé za všechny své projevy omlouvat, a dokonce že by je k tom měl nutit soud, to skutečně není zcela obvyklé ani dodnes…
Čímž se vracíme k tomu co napsal pan -Buquoy na začátku
(nejen malé) národy mají sklony a to právě díky spolupráci elit a médii vyrábět ze svých osobností, i zpětně,,, – jak hrdiny, tak i padouchy..
obrázek jsem neviděla ,ale podle popisu je to absurdní. Bohužel někteří si myslí, že nad jejich dílka není a mají to za moderní, ale v tomto případě je to hnusné. Hodně úcty by to chtělo k p. Horákové a jestli to neviděla ani dcera, která byl měla dát souhlas, tak je to nemravné. (stejně tak se nelze dívat na klasická díla, která se nyní dávají v divadlech a jsou předělaná tzv. moderně)