Novinář a teoretik kresleného humoru Ivan Hanousek pracoval před 50 lety v redakci UK, akademického časopisu Univerzity Karlovy, přímo v Karolinu. A jak vzpomíná, po celou tu dobu, od sebeupálení Jana Palacha až po pohřeb, byl vlastně u všeho.

„Byl jsem i přede dveřmi, za nimiž ležel Jan Palach v Legerovce; s kolegou Jardou Hořejším jsme tam byli z novinářů první,“ popisuje muž, kterému tehdy bylo 26 let.

Kromě toho, že byl jedním z těch, kdo stáli čestnou stráž u rakve Jana Palacha, popsal pro akademický časopis i průběh pohřbu.

Níže nabízíme autentickou vzpomínku Ivana Hanouska, spolu s kopiemi originálů jeho původních textů.

Když jsem se dozvěděl, že se u Národního muzea zapálil Jan Palach, zavolal jsem šéfredaktorovi čtrnáctideníku UK, kde jsem před tím více než rok pracoval jako studentský redaktor, a navrhl mu, abychom k tomu vydali zvláštní číslo.

Domluvil jsem s mým následovníkem na místě redaktora Jardou Hořejším, že se sejdeme v Legerově ulici na „popáleninách“, kde student ležel.

Před námi už tam byly dvě studentky z naší FSVP (novinářství) a ty nám daly lístek s body, jejichž splnění Palach žádal – jinak že se zapálí další mladí lidé.

Jan v tu dobu ještě žil a viděli jsme ho při otevření dveří. Spisovateli a docentu Jaromíru Hořcovi, který byl šéfredaktorem UK, se podařilo něco na tu dobu opravdu úžasného. Do pěti dnů vše, co jsme zjistili a sehnali v těch pár dnech, vyšlo ve zvláštním čísle o neuvěřitelně vysokém nákladu , myslím 120 000 kusů, a prodávalo se s pomocí kamelotů po celé Praze.

Už v běžném čísle 10 z počátku února jsme pak zachytili další vývoj událostí a ohlasů kolem Palachovy smrti. Obě ta čísla mám dodnes v archívu.

Můj hlavní materiál byla reportáž z Palachova pohřbu.

S Marií, později mou ženou, jsme sledovali průběh smutečního obřadu na dvoře rektorátu UK v Karolínu a pak jsme (opatřeni příslušnou akreditací) šli spolu s rakví a čelem průvodu (i podél průvodu) celou cestu až k místu poslední zastávky a loučení před Filosofickou fakultou UK. Na náměstí Krasnoarmějců, tehdy aktivně přejmenovaném na náměstí Jana Palacha.

V té době už byly centrální deníky, ale i rozhlas a televize pod přísným dohledem (svých vydavatelů, ale šlo už také o autocenzuru).

Dubčekův čas právě vyprchal, slavné vítězství nad CCCP v hokeji se blížilo, a po něm Husákův nástup. Z časopisů, pro které jsem jako začínající novinář psal, už byl „Student“ tzv. pozastaven, časopis „UK“ brzy na to zrušen, „Literární noviny“ byly vzápětí po mém článku „Jak dostávám přes hubu“ také zakázány, magazín „MY 69“, kam jsem v půlce prosince 1968 nastoupil, vydržel jen do 21. srpna 1969…

Stalo se to, čemu chtěl Palach zabránit. Lidé rychle rezignovali a většina občanů se s vojenskou okupací a návratem „stalinistů“ k moci v ČSSR dost brzo smířila. Přišly prověrky, vylučování „dubčekovců“ ze strany a vyhazování lidí z práce. Jako by se opakoval únor 1948.

V redakcích nastalo velké personální zemětřesení. Nejodvážnější a nejcharakternější autoři byli na dlažbě, mladí absolventi se dělili na ty, co se snažili alespoň udržet u novin, a na ty, kteří se drali nahoru coby nadějné kádry KSČ. Totéž se dělo na Universitě Karlově.

O Palachovi už se psát nesmělo. Jeho jméno a hlavně odkaz měl být vymazán ze všech hlav. Nastoupil tiskový dozor.

Jako student, autor výše oskenovaného článku a zároveň jako člověk, který stál také svých patnáct minut čestnou stráž u Palachovy rakve a dojatě sledoval, jak kolem nás proudí davy plačících lidí s bílými věnci a kyticemi, jsem ovšem těžko mohl na tyto dny a týdny zapomenout.

Naopak – ty chvíle a své tehdejší pocity jsem si nejednou připomínal; hlavně v těžkých chvílích svého profesního života.