Aleš Rozehnal: Selhání českých médií, fungují jako prodloužená ruka žalobců a policie
KOMENTÁŘ. Mediální adorace represivních složek je zarážející. Média by na příkladu zemí Latinské Ameriky měla vědět, že poté, co tyto složky získají dostatečnou moc a média k propagaci své činnosti nepotřebují, stávají se média jednou z jejích dalších obětí, píše v textu pro HlídacíPes.org právník Aleš Rozehnal.
V české společnosti se o různých projevech korupce vždy velmi živě diskutovalo, ale koncem prvního desetiletí dvacátého prvního století opanoval boj s korupcí veřejné debaty i mediální diskurz.
Tato mimořádná expozice tématu byla akcelerována zejména mediálním zájmem o korupci. Důvodem byla jednak reálná existence tohoto jevu ve společnosti a jednak orientace médií na negativní zprávy související s kritičností médií, která je jejím imanentním znakem.
Na druhou stranu se tento mediální negativní obraz světa stal nástrojem indoktrinace a manipulovatelnosti veřejností, protože narostla touha po „spasiteli“, který negativní svět změní a vylepší.
My jsme Pravda
Boj proti korupci je již po staletí osvědčeným populistickým tématem, které je schopno stejně jako např. boj za přímou demokracii či národní izolacionismus přilákat podstatnou voličskou pozornost. Toto téma nemusí být vždy spojeno s populismem, ale pokud je součástí útoku na etablované politické struktury a standardní politické strany, je zřejmé, že slouží především jako nástroj získání či udržení moci.
Na jednu stranu otevřela některé média skutečně závažné kauzy, které by bez přispění novinářů zůstaly občanům navždy skryty. Většina médií ale na rostoucí veřejnou apatii, antipolitické nálady a nízkou politickou participaci občanů zareagovala senzačním, povrchním a populistickým zpravodajstvím, a to i v otázce korupce.
K tomu se přidala žurnalistická konformita spočívající v tom, že interpretace informací přinášená některým médiem byla přijímaná jako jediná správná i ostatními médii, které pouze hledají další informace podporující konformní výklad události. Pravdou se stalo to, co uznají za pravdivé média jako celek.
Apetit represivních složek
Této situace využili někteří jedinci, kteří populistickými hesly o boji proti korupci překonali fakt, že by v seriózní politické soutěži nemohli vůbec uspět. Do parlamentu se tak dostaly například Věci veřejné, obskurní rádobypolitický útvar či hnutí ANO 2011, které připomíná spíše obchodní korporaci.
Při své cestě za mocí se zejména ANO 2011 se spojilo jednak se zdánlivě nezávislými občanskými iniciativami jako je Transparency International nebo Rekonstrukce státu, které jsou buď napojeny na státní rozpočet, nebo je podporují subjekty sledující své vlastní ekonomické či politické zájmy a jejichž představitelé učinili z boje proti korupci slušně fungující byznys, a jednak s vybranými představiteli represivní moci státu.
Čtěte též:
Nagyová, Páleník, Sisák. Policejní pouta jako symbol třídní vendety
Ti správně vycítili svoji příležitost a zahájili křížovou výpravu proti korupci, jejímž cílem bylo získat pro policii a státní zastupitelství moc ztracenou po roce 1989.
Apetit represivních složek státu po moci tak stále roste. Na tom není nic překvapivého, protože to je přirozená vlastnost těchto složek.
Režimy zemí Latinské Ameriky toho byly transparentním příkladem. Vždy, když mají represivní složky možnost, snaží se uchvátit více moci. Není také nic překvapivého na tom, že k tomu využívají média. Tomu má zabránit systém dělby a rovnováhy státních mocí, ale i kontrolní úloha moci mediální.
Plukovníci vs. premiér Nečas
Média v České republice však často jakoby ztratila své demokratické instinkty a stávají se prodlouženou rukou represivních složek. Tato absence demokratických instinktů se týká nejen médií ovládaných oligarchy, kteří trestní právo používají jako prostředek politického a ekonomického boje, ale i médií veřejnoprávních.
Situace tak v mnohém připomíná období mccarthysmu ve Spojených státech v 50. letech minulého století. Jakkoli ve Spojených státech existovali sovětští špioni a jakkoli byla mnohá média vedena dobrým úmyslem na ně upozornit, výsledek byl ostudný a země se dostala na okraj studené občanské války.
I u nás většina médií nekriticky podporuje posilování represivní výkonné moci a vidí v tom počátek čištění Augiášova chlévu, kterým se stala po roce 1989 naše společnost. Expremiér Nečas v červnu roku 2012 prohlásil v souvislosti s žádostí policie o vydání bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové, že „o tom, kdo bude ve vládě nebo nebude ve vládě, nebude rozhodovat parta policejních plukovníků nebo podplukovníků“.
Petr Nečas se hluboce spletl. „Parta policejních plukovníků nebo podplukovníků“ společně s některými státními zástupce nejen, že o rok později rozhodla, kdo bude ve vládě, ale přijala rozhodnutí i o tom, zda jeho vláda vůbec může dále vládnout, a to se zamítavým rezultátem, když obvinila jeho pravou ruku a milenku z klientelismu. V praxi toto rozhodnutí přineslo přerozdělení politické moci.
Jen trestní právo společnost neuzdraví
Transparentně se vztah médií a orgánů činných v trestním řízení projevil následně právě v tzv. kauze Nagyová. Expremiérova pravá ruka a milenka Jana Nagyová, tři bývalí poslanci, jakožto údajní „trafikanti“ a několik kolaterálních hráčů bylo obviněno z klientelismu a většina vzata do vazby, což vedlo k pádu vlády Petra Nečase a novým volbám.
Média tomuto vládnímu převratu povětšinou aktivně napomáhala, přinášela obrazy osob obviněných na základě bizarních právních konstrukcí v dehonestujících situacích, ochotně šířila mnohoslibné, avšak nikdy nenaplněné náznaky státních zástupců, a předháněla se ve zveřejňování s kauzou nesouvisejících odposlechů majících prokázat špatný charakter údajných korupčníků.
Nejdále zřejmě zašla Česká televize, která výhrady ke způsobu provedení domovní prohlídky u Jany Nagyové zélotsky obhajovala odvysíláním záběrů, které měly prokázat opak. Problém však byl, že se jednalo o záběry ze zcela jiného úkonu, a to z jejího zatčení.
Čtěte též:
Aleš Rozehnal: V kauze Nagyová selhala média
Kauza Nagyová: Je správné z jednání vyloučit veřejnost? Pro a proti
Nemožnost trestního stíhání zmiňovaných poslanců na základě logické úvahy Nejvyššího soudu o tom, že jednání poslance v souvislosti s jeho politickou činností vedoucí k politickým dohodám, kompromisům či politickým rozhodnutím nemohou být a priory trestným činem, byla pak rozhořčeně odmítnuta snad všemi médii.
Názor, že jednání poslance, které spočívá ve vzdání se poslaneckého mandátu proto, aby bylo umožněno pokračování vlády, která s přijetím uvedených zákonů spojila svoji důvěru je jednáním politickým a nikoli jednáním trestným, považovala za skandální většina mediálních komentátorů .
Tím byl završen trend médií považovat trestní právo za lék všech skutečných či domnělých neduhů naší společnosti.
Prodloužená ruka žalobců
Když potom byla Jana Nečasové zproštěna obvinění, média byla šokována a soudkyni rozhodující daný případ označovala za nekompetentní či možná korumpovanou.
Naopak, když odvolací soud zprošťující rozsudek zrušil, učinil tak podle médií senát složený ze zkušených a mimořádně kompetentních soudců. (Erudici senátu a jejich rozhodnutí není možno jakkoli zpochybnit, ale mediální ódy na toto rozhodnutí byly pěny spíše z toho důvodu, že konvenovalo přesvědčení médií o vině obžalovaných.)
Média tak prokázala vysokou míru konformity s interpretací nutně předpojatých orgánů činných v trestním řízení, ačkoli nemohla mít o pravé podstatě kauzy relevantní informace, neboť její projednávání probíhalo částečně v utajeném režimu.
Média se tak více než jako hlídací pes demokracie projevila jako oddělení státního zastupitelství pro styk s veřejností.
Dalším příkladem téhož přístupu médií bylo zpravodajství o korupční kauze exministra Bartáka. Média masírovala veřejnost zprávami o existenci tří audionahrávek pořízených americkým manažerem prokazujících korupci. Zapomněla však dodat, že na dvou nahrávkách o korupci není ani slovo a na třetí sice korupční nabídka zazní, ale ze strany onoho amerického manažera vystupujícího v postavení svědka.
Málokdo se také pozastavil nad tím, že údajná korupce byla oznámena po více než dvou letech od učinění tvrzené korupční nabídky.
Žalobci hrdiny médií
Snaha státního zastupitelství o přepsání Ústavy a vytvoření orgánu výkonné moci, a to tzv. protikorupčního speciálu, který nebude podléhat žádné kontrole, je médii rovněž vydáváno za naplňování strategie boje proti korupci.
Zbabělá politická reprezentace, která ve skutečnosti nárůst moci státního zastupitelství rovněž odmítá, tak jako odmítala přímou volbu prezidenta, se bojí příslušný zákon nepřijmout, aby nebyla obviněna z nahrávání korupci a nepřišla o další politické body.
Čtěte též:
Protikorupční speciál: Pozor na absolutní moc bez kontroly, varuje právník Tomáš Sokol
Některá média považují policisty a státní zástupce za nejvýznamnější veličiny naší současnosti, což se odráží v různých oceněních, které jim udělují. Týdeník Respekt prohlásil Ivo Ištvana Osobností roku 2013, dle časopisu Forbes je nejvlivnější ženou Lenka Bradáčová, která je zároveň podle Hospodářských novin TOP ženou Česka.
To odráží důležitost, kterou média těmto představitelům výkonné moci připisují. Média pak přijímají jejich interpretaci jednání osob, které jsou předmětem jejich zájmu, a tuto interpretaci šíří, znásobují, multiplikují, excitují do té míry, až vytvoří obraz veřejného nepřítele celé společnosti.
Pokud není výsledek soudního řízení v souladu s jejich představou, považují to za klopýtnutí justičního systému. Toto klopýtnutí pak zdůvodňují buď nízkou erudicí soudců a tím, že si „justice neumí poradit s velkými případy korupce“, procesními obstrukcemi „drahých“ advokátů, kteří proces prodlužují, či dokonce přílišným rozsahem práv obžalovaného nebo naznačují korupční jednání samotných soudců.
Úsměvně pak vyznívá častý povzdech médií, že byl někdo obžaloby zproštěn „pouze“ pro nedostatek důkazů, jako by to nebyly právě důkazy, které jsou esenciální pro rozhodnutí o vině či nevině. Dle jejich představ by však tato otázka měla být spíše rozhodována na základě přesvědčení policie a státního zastupitelství.
Další na řadě? Média
Existuje celá škála mimoverbálních mediálních prostředků, které jsou v rozporu se zásadou presumpce neviny. Média pracují s emocemi a obrazy a tak zhusta pokrytecky verbálně tento princip dodržují, aby před tím vynesly právě pomocí těchto obrazů a emocí mediální soud s výrokem vinen. Média v praxi principem presumpce neviny pohrdají.
Orgány činné v trestním řízení mají ze své povahy velmi jednoduchý nástroj na odstranění korupce, a tím je preventivní i následná represe. Úroveň korupce je přitom závislá na počtu monopolních pozicí ve veřejném i soukromém sektoru, na silách rozhodujících o alokaci statků a efektivitě státního a společenského monitoringu chování korumpovaných osob. Samotnou represí řešitelná není.
Mediální adorace represivních složek je o to více zarážející, že by média opět na příkladu zemí Latinské Ameriky měla vědět, že poté, co tyto složky získají dostatečnou moc a média k propagaci své činnosti nepotřebují, stávají se média jednou z jejích dalších obětí.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Babiš kontra Řezníček. Hodinka nenávisti k České televizi jako výzva k lynči
„Nechte mě domluvit.“ Jak si politici ANO dělají čárky u sledování České televize
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
11 komentářů
Já se obávám že pan doktor Rozehnal pláče na špatném hrobě. Totiž jedna věc je současná aktivita státních zastupitelství v boji proti korupci. Tam se dá totiž dokonce doložit, že to je právě naopak než se zde píše, totiž že že státní zastupitelství u nás se snaží zcela legitimně bojovat s korupcí, jsouce v tom podporována (nezávislými) médii, zatímco velké politické strany se svými širokými kontakty se snaží tyto snahy negovat (protože na té korupci participují), což se jim zatím poměrně daří (i za cenu dočasné ztráty voličských preferencí). Ale o tom lze jistě diskutovat.
Ale-druhá věc je nyní nárůst represe silových bezpečnostních složek státu jako taková. Ovšem, jak vidno, nikoliv proti vládě ale omezující práva a svobody občanů. A hlavně tedy tyto útoky nejsou řízeny státními zastupitelstvími, ale zcela jinými /pokud lze vůbec dohledat) orgány státní moci
Jestli má pan doktor Rozehnal jiné mínění, mohl by prosím doložit ve které že diktatuře Jižní Ameriky vládnou státní zástupci, potažmo prokurátoři?
Vážený a milý hlídací pejsku,
už toho začíná být docela dost. JUDři Rozehnal, Sokol, Koudelka a další na Tvých stránkách vesele útočí nejen na policii a státní zástupce, ale i na Ústavní soud, nepohodlná média – zejména ČT, kterou chtějí Miloš Zeman a Andrej Babiš znárodnit – a teď došlo i na nehorázná nařčení neziskových organizací. Proč nedostávají sebemenší prostor jiné názory?
Je moc hezké, že se Tví investigativní žurnalisti podílejí na analýzách Panamských dokumentů, ale nejšpinavější části moci se nikdo nedotkne. Propojení hospodářské, politické a mediální moci se kritizovat může – ale jen v případě AB – u „tradičních“ stran je to tabu. To je zbabělost. HlídacíPes klesá na úroveň Parlamentních listů nebo Svobodného fóra. „Žurnalistika ve veřejném zájmu“ zní v tomto kontextu jako hodně nepodařený vtip. Už začínám chápat, proč se stáhnul pan Libor Stejskal…
Nemám nejmenší chuť rozebírat, v čem všem je manipulativní tento konkrétní text. Pokud Pes nezjedná nápravu, bude nutno označit za nástroj špinavé moci právě jeho, a ne ostatní média.
Vážený Taoiseachu,
děkujeme za názor. Od projektu Žurnalistiky ve veřejném zájmu nemůžete očekávat adorování policie, státních zástupců, politiků všech orientací i jakostí, mocných byznysmenů či mediálních mogulů. Text, na který reagujete je jasně označen jako KOMENTÁŘ, se kterým můžete nebo nemusíte souhlasit. Autor se touto tématikou dlouhodobě zaobírá a přednáší o ní. Mimo jiné i po boku Lenky Bradáčové. Polemické, vyargumentované názory samozřejmě vítáme. To jsme ostatně v minulosti již mnohokráte potvrdili. Snažíme se všem měřit stejně a upozorňovat na nepravosti či problémy tam, kde je vidíme a jsme schopni je popsat. Když nám v tom pomůžete, budeme jen rádi.
Vážený pane Neumanne,
adoraci kohokoli od vás nikdo nežádá. Je moc hezké, že měříte všem stejně, ale jednostrannost textů je přímo do očí bijící a vůbec přitom není podstatné, že nejde o redakční texty, nýbrž o komentáře. Autor tady útočí na občanské iniciativy, které se tématikou korupce nepochybně dlouhodobě zaobírají, ale žádný prostor nedostanou. Já vám v tom pomoct nemůžu – je to VÁŠ problém.
Pan Rozehnal má jistě pravdu ale ne všechna média jsou stejná. Já noviny nečtu a vystačím si s ČT a týdeníkem Echo. Mimochodem Echo je perfektní ale i tak si názory dělám sám. Plukovníci provedli státní převrat ale někomu podléhají. Kde se scházejí i se státními zástupci víme. Takže teď jen zlikvidovat slušná média a dílo bude dokonáno. V ČR je korupce jako všude jinde a stačí na to normální policii. Jenže v ČR je korupce a uprchlíci jen zástěrka aby se nepoukazovalo na kolaboraci. ČR hrozí kolaborace jako za Hitlera s henleinovci. Až bude v USA po volbách stačí našim kolaborantům jen písknout na zelené mužíky. Takto vnímám politiku já v hospodě po třech pivech a díky, že ještě existují nějací hlídací psi.
Média v 90. letech převzala taktiku bulváru a dnes mají strach (anebo nemají důvod?) z ní vycouvat. Seriózní práce je náročná na čas i na peníze, ani jednoho není nikdy dost. Takřka bezpracně získané „výbušné“ informace od těch, kteří mají zájem na jejich zveřejnění, musí být zlatým dolem – zvlášť ve společnosti, kde se pořád s oblibou traduje, že etiky se člověk nenají. Skandální palcový titulek je alfa i omega. Otázkou je, zda rozšířené tvrzení, že „lidi stejně nečtou“ je vůbec fakt, a pokud ano, zda je příčinou nebo důsledkem tohoto stavu.
Výsledkem tohoto selhání, o němž píše autor, které se ale podle mě zdaleka netýká jen presumpce neviny, politiků a podezření z korupce (myslím, že jde o způsob informování v širokém kontextu – budiž příkladem třeba kauza Norsko vs. Michaláková, která rovněž vykynula do nezvladatelné podoby) je sílící přesvědčení lidí, že „všichni lžou a kradou, obyčejnej člověk se nikde nedovolá a angažovat se nemá smysl“.
Ale usilujte o změnu v zemi, která si ortodoxního vyznavače bulvárních praktik postavila do čela.
V tom máte samozřejmě pravdu, k čemuž připočtěte že si ta média třeba „někdo“ koupil aby psala tak jak potřebuje – třeba právě jen ten bulvár.
Tím se zase vracíme k zásadním nedostatkům demokracie u nás. Demo prostě nejsou jen volby ale mezi jiným právě i nezávislá a objektivní média.
Podle mého je to celé součástí zastrašovací kampaně. Kdo všechno vadí, jsem uvedl v první reakci – všichni, kdo se jakkoli dotknou „těch našich“. Komu vadí? V příspěvku jsou jmenování Nečas & spol., tzv. trafikanti, Parkánová a Barták, jakožto ubohé oběti. Nikdo jiný – velmi příznačné.
Velmi dobře si pamatuji, že po neúspěšném pokusu ODS o převzetí ČT chtěli ODS společně s Rozehnalovým klientem Železným ČT zprivatizovat. Teď mají zjevně podobné choutky, což HlídacímuPsovi podle všeho nevadí. Líbí se mi, že se Bohuslav Sobotka pochlapil a na vládním webu řekl jasné slovo:
„Veřejnoprávním médiím, rozhlasu i televizi, musí zůstat garance nezávislosti. Nesmí podléhat komerčním zájmům, podnikatelským skupinám či být řízena jakoukoliv vládou. Média veřejné služby musí hájit důsledně pouze veřejný zájem. Základní garancí této nezávislosti je nezávislost ekonomická, která je dána tím, že Česká televize a Český rozhlas mají vlastní, na vládě nezávislý příjem ve formě koncesionářských poplatků. Jsem přesvědčen, že hájit svobodu slova je mimořádně důležité a potřebné. Je to nejen v zájmu občanů-koncesionářů, ale také v zájmu zachování demokratického směřování země. Veřejnoprávní média je potřeba bránit před populismem, který ve skutečnosti maskuje zájem některých politiků veřejnoprávní média nejprve ekonomicky oslabit a posléze ovládnout a řídit.
Obrana veřejnoprávnosti je důležitý úkol pro nás pro všechny, obzvlášť v době, kdy se vytrácí nezávislost médií a ve veřejném prostoru stále intenzivněji sílí mediální vliv nejrůznějších podnikatelských skupin, které často prosazují své vlastní byznysové a politické zájmy.“
Jsem lehký idealista – co se týká vaší poznámky o zastrašovací kampani. Já na tyhle bubáky moc nevěřím. Respektive, při množství navzájem si konkurujících titulů ( a vedení každého z nich má nějaké své „kámoše“) si něco takového nedokážu dost dobře představit.
Myslím, že v tom hrají hlavní role hloupost, peníze a pohodlí. Potřebujete hodně stručných zpráv, které čtenáře zaujmou – neb čím větší čtenost/ sledovanost, tím větší naděje na získání inzerce (která všechny s výjimkou veřejnoprávních plně živí). Za takových okolností si zkuste představit práci novináře, který většinou musí „valit“ a nemá čas sáhodlouze studovat a přemýšlet „cui bono“. Spása s nebe, takové trestní oznámení. Zpráva jako fík, a bez práce.
Jenže tenhle stav, tlak – spěch a podbízení se čtenáři – zcela zdecimoval kategorii těch, kteří si čtením „svých“ novin zvyšovali rozhled. Nejskalnější se přesunuli na internet, kde hledají zdroje podle vlastního vkusu (v čemž lze vnímat do jisté míry nebezpečí: člověk rád podléhá samolibosti a za důvěryhodné pak pokládá v první řadě ty, kteří mu mluví z duše. V tom nyní spatřuji například důvod ke značnému úspěchu ruské propagandy.)
Na druhé straně ti, kteří opravdu hledají zdroje v rámci pravidel kritického myšlení, mají docela na výběr, jen v tuzemsku už vyrostlo pár opravdu skvělých novinářů.
Problém je, že těch, kteří jsou v téhle přemýšlivé snaze upřímní, je vždycky ve společnosti menšina.
Tak to je poněkud nedorozumění. Výše jsem uvedl: „JUDři Rozehnal, Sokol, Koudelka a další na Tvých stránkách vesele útočí nejen na policii a státní zástupce, ale i na Ústavní soud, nepohodlná média – zejména ČT, kterou chtějí Miloš Zeman a Andrej Babiš znárodnit – a teď došlo i na nehorázná nařčení neziskových organizací.“
To znamená, že součástí jednostranné kampaně jsou tyto útoky na HlídacímPsu. Nepsal jsem o médiích obecně.
Oni by prostě znovu chtěli beztrestnost pro „výše postavené“. Považuji za morální povinnost postavit se proti tomu.
PS: Tentýž autor – JUDr. Rozehnal v jiném příspěvku kritizuje Zemanův „nápad“ zestátnit veřejnoprávní média a uvádí:
„Pokud má totiž jedno z médií zajištěn příjem bez ohledu na kvalitu produkovaného obsahu, vede to nevyhnutelně k pokroucení mediálního trhu.“
Tento argument ovšem může být (a obávám se, že i bude) použit i proti veřejnoprávním médiím…