Premiér Petr Fiala prohlásil, že podporuje přesun české ambasády do Jeruzaléma a že v současné době by to byl žádoucí krok. To však odmítnul ministr zahraničních věcí Jan Lipavský, podle kterého by byl přesun českého zastoupení v rozporu s mezinárodním právem a rezolucemi Rady bezpečnosti OSN. Mezinárodní právo však takový krok rozhodně nezakazuje.

Izrael vyhlásil svoji nezávislost v roce 1948 a krátce poté prohlásil Jeruzalém svým hlavním městem, přičemž zvolit si hlavní město je právem každého suverénního státu.

Toto právo neupírá mezinárodní společenství ani státům majícím vládu, jejíž legitimita je problematická, jako je tomu například v případě Severní Koreje. O to více otázek vzbuzuje názor, že by si hlavní město nemohl zvolit suverénní, naprostou většinou států uznávaný člen OSN, jakým je Izrael.

Je sice pravdou, že rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181, která obsahovala plán OSN na rozdělení Palestiny, počítala s tím, že široké okolí Jeruzaléma (včetně Betléma) mělo být pod mezinárodním dohledem. Liga arabských států však tuto rezoluci odmítla a den po vyhlášení státu Izrael vyhlásila nově vzniknuvšímu státu válku.

Rezoluce tak z tohoto důvodu nikdy nebyla naplněna a je obtížné dovolávat se jednoho bodu z tohoto jinak odmítnutého dokumentu.

Vakuum suverenity

Po vytvoření vakua suverenity, které nastalo poté, co Velká Británie vyklidila sporné oblasti, vyplnil toto vakuum nově vzniklý stát Izrael aktem sebeobrany, který byl v souladu s Chartou OSN.

Na základě tohoto aktu získal Izrael v souladu s mezinárodním právem též území západního Jeruzaléma. Naproti tomu okupace východního Jeruzaléma Jordánskem byla od počátku protiprávní, protože Jordánsko získalo toto území aktem agrese, kterou v tu dobu již Charta OSN zakazovala.

Zmíněné vakuum suverenity existovalo v případě východního Jeruzaléma až do Šestidenní války v roce 1967. Ani rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 přijatá v reakci na Šestidenní válku nikde ve svém textu Jeruzalém nezmiňuje, ale pouze stanoví základní principy, na základě kterých má být založen mír.

Stejně tak rezoluce Rady bezpečnosti č. 338, přijatá po válce v roce 1973, se Jeruzalémem nezabývá. Dokonce ani dohoda mezi Izraelem a Egyptem z Camp Davidu z roku 1978, stejně jako mírová smlouva mezi těmito státy z roku 1979, neobsahuje žádné ustanovení o Jeruzalémě.

V roce 1980 přijal Izrael tzv. Jeruzalémský zákon, který de facto učinil ustanovení o Jeruzalémě jakožto hlavním městě součástí izraelské ústavy. Na základě toho přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 478, ve které prohlásila, že ustanovení o tom, že celý a sjednocený Jeruzalém je hlavním městem Izraele, je v rozporu s mezinárodním právem.

Ani v této rezoluci však není uvedeno, jaký konkrétní rozpor zde Rada bezpečnosti nalezla.

Vedlejší prameny práva

Rezoluce Rady bezpečnosti jsou jednostranným aktem aplikace Charty OSN, a tedy nemají povahu mezinárodní smlouvy. Teorie mezinárodního práva je zařazuje mezi vedlejší prameny mezinárodního práva odvozující svoji závaznost od původní mezinárodní smlouvy, která však v tomto případě absentuje.

Mezinárodní soudní dvůr ve svém stanovisku k právním následkům konstrukce zdi na okupovaných palestinských územích z roku 2004 označuje východní Jeruzalém jako okupované palestinské území, nicméně k otázce Jeruzaléma jakožto hlavního města Izraele se nevyjadřuje.

Drtivá většina zemí světa má svou ambasádu v Tel Avivu, pět – včetně USA – v Jeruzalémě. Přesunem české ambasády do Jeruzaléma by se k nim připojilo i Česko a napravilo tak stav, za něhož má Česká republika sice diplomatické styky se státem Izrael, ale nemá zastupitelský úřad umístěn v hlavním městě.