KOMENTÁŘ. Ministerstvo spravedlnosti přišlo s novou koncepcí trestných činů, pod které má spadat sexualizované násilí. Je to krok, který nastává po mnohaletých snahách odborné veřejnosti a neziskového sektoru o změnu. Ministerstvo se ale správným směrem bohužel nevydalo.

Současná definice trestního zákoníku pořád akcentuje násilí a aktivně kladený odpor. Oběti a přeživší musí dokazovat, co všechno udělali pro to, aby znásilněni nebyli.

Poškození jsou proto dokola dotazováni, zda dosti křičeli, zda taky kopali a zda to udělali dost autenticky, aby to nakonec nemohlo být chudákem pachatelem vnímáno jako taková role-play předehra.

Pachatel může šoupat nohama a počkat si, jak to celé dopadne.

Nový trestný čin: sexuální útok

Dnes už ale víme, že zrovna křik a kopání není tou nejobvyklejší reakcí na stresovou situaci a u spousty lidí se objevuje spíše takzvané zamrznutí (oběť prostě nedělá vůbec nic).

Další problém je pak s násilnými vztahy, kde oběť už často ví, že kdo nic nedělá, ten možná nebude mít tentokrát zlomenou čelist.

Je dobře, že se na vývoj poznání o stresových reakcích v případě znásilnění rozhodlo Ministerstvo spravedlnosti reagovat a hledat lepší řešení.

Jako advokáti zastupující poškozené právě v případech sexualizovaného násilí si ale nemyslíme, že ministerstvo to lepší řešení našlo.

Než se pustíme do kritiky, chtěly bychom zdůraznit, že ten úkol rozhodně není jednoduchý. Legislativa je jako oprava traktoru – past vedle pasti. Je potřeba vyhovět enormnímu množství požadavků tak, aby z toho nakonec nevylezl bezzubý a bezsrstý kočkovepř. Ten se ale bohužel z aktuálního návrhu klube.

Nově se má znásilnění dopustit ten, kdo s jiným proti jeho vůli vykoná soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti.

Aktuální záměr počítá se zavedením nového trestného činu. Byl by jím § 185a – sexuální útok.

Toho se dopustí ten, kdo s jiným proti jeho vůli vykoná jiný pohlavní styk než znásilnění, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti.

Potrestán má být také ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu sebeukájení, obnažování nebo jinému srovnatelnému chování, nebo kdo k takovému chování jiného přiměje zneužívaje jeho bezbrannosti.

Trestný čin je spáchán zneužitím bezbrannosti, jestliže pachatel využije toho, že je jiná osoba ve stavu, v němž není schopna projevit svou vůli z důvodu bezvědomí, spánku, ovlivnění návykovými látkami, nemoci, zdravotního postižení, duševní poruchy, disociativní poruchy, nízkého věku nebo jiného obdobného důvodu.

A proč to podle nás obětem nepomůže?

Bránila se oběť dost?

Místo navrhovaného „bez souhlasu“ pracuje koncepce s pojmem „proti vůli“. Opět je tedy po obětech vyžadováno, aby projevovaly vůli způsobem srozumitelným i tomu nejpitomějšímu pachateli, místo abychom po pachatelích konečně žádali, aby si sakra ověřili, že zájem je na obou stranách.

Nový trestný čin Sexuální útok přinese zmatek. Nejen policie a soudy budou mít vedle sebe znásilnění, sexuální útok, sexuální nátlak a pohlavní zneužití. A teď co je co…

Tříštění právní úpravy podle nás přinese nekonečné handrkování o tzv. kvalifikaci – tedy za jaký trestný čin má být pachatel vlastně souzen a kolik za to má dostat.

V trestním zákoníku se nově objevuje pojem „disociativní porucha“. Její přítomnost by ale musel konstatovat znalec. Těch už je teď málo a lhůty k vypracování „znalečáku“ jsou nekonečné.

Je taky otázkou, zda by znalec dovedl posoudit, jestli byla porucha přítomná v okamžiku, kdy k násilí došlo.

Žádná z variant stále neřeší „zamrznutí“ a všechny důvody takové reakce. Vlastně by nově bylo nutné dokázat, že poškozený vůbec vůli projevit nemohl. Tak přísné požadavky ale neobsahuje ani aktuální úprava.

Přitom důvodem k zamrznutí může být ochromující stres, který projevení vůle sice úplně neznemožní, ale podstatně sníží.

Cílem změn by přitom mělo být, aby postižitelné byly i ty případy, kdy poškození nesouhlas neprojevili, protože nemohli – byli v enormním stresu, nechtěli dopadnout ještě hůř, vedle spaly děti, nemohli si to dovolit, jinak by skončili na ulici….

Cílem změn by mělo být, aby oběť nemusela do nekonečna čelit pochybnostem, že se nebránila dost a že když se nebránila dost, tak ani ta újma nebude asi nijak velká.

Tělo není volně k dispozici

Prokazování, že sexuální aktivity se děly „proti vůli“ poškozeného, se nijak neliší od aktuální situace, kdy je potřeba prokazovat, že se děly „přes zřejmý odpor“, jak mnohé soudy stále vyžadují, ačkoliv rozhodovací praxe už je mezitím jinde.

Zavedení nového spojení „proti vůli“ a nového trestného činu tak oběti neochrání. Ani zavedení disociativní poruchy mezi důvody bezbrannosti nepovede podle nás ke zlepšení. Vše se jen ještě trochu víc rozplizne.

Neziskové organizace a odborná veřejnost dlouhodobě navrhují řešení založené na absenci souhlasu.

Pojem „bez souhlasu“ už trestní zákoník zná a najdeme ho v několika různých trestných činech. Co to ale znamená „proti vůli“, to právo zatím neví.

Co tedy doporučujeme?

Pracovat s pojmem „bez souhlasu“. Jen ano je ano.

Nezavádět další trestné činy.

Zohlednit, že za nedostatek reakce nemůže vždy jen absolutní nemožnost jakkoliv se projevit. Stačit má i podstatné omezení (velký stres, toxický vztah, obtížná situace, ve které projev nesouhlasu může mít nedozírné následky).

Lidské a zejména ženské tělo není něco, co je volně k dispozici až do okamžiku, než jeho majitel důrazně projeví a prokáže opak.

S dalším člověkem je možné mít intimnosti pouze po předchozím opravdu jednoznačně projeveném svobodném souhlasu. Ten nemusí být písemný ani notářsky ověřený.

Zkrátka pokud váš protějšek dělá dobrovolně podobné věci jako vy se zhruba stejným nadšením, máte souhlas. Pokud ne, máte problém. A tohle vše musí už konečně zohlednit i právo.

Autorky jsou advokátky advokátní kanceláře OKJH, která se specializuje na trestní právo a pomoc obětem trestných činů.