ANALÝZA. Prezident Miloš Zeman se z obdivovatele a podporovatele Kremlu náhle změnil v jestřába, který je z Putina zklamán, cítí se prý být „svým způsobem i podvedený“. Svůj – jakkoli vynucený a nedůvěryhodný – obrat by měl tedy alespoň verbálně dokončit zcela: odvolat svá slova o oduznání Kosova a přestat se bratříčkovat se srbskými nacionalisty. Přes ně totiž vedou úzké linky opět do Kremlu a k Putinovi.

V září roku 2019 podnikl prezident Miloš Zeman jednu z mála svých zahraničních cest. Vzal s sebou na palubu širokou delegaci a vyrazil za přáteli do Srbska. S tamním prezidentem Aleksandrem Vučićem si dobře rozumí. V rámci své cesty Zeman kupříkladu zopakoval, že by Česká republika měla takzvaně oduznat Kosovo.

Vloni v květnu Vučić na oplátku dorazil do Prahy. Zeman mu při té příležitosti udělil nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva první třídy, za „zvláště vynikající zásluhy ve prospěch České republiky“. Český prezident naopak dostal vysoké srbské vyznamenání Řád Srbské republiky. Byla to dokonalá idyla – v zádech s Putinem.

Je-li totiž Miloš Zeman na straně srbských nacionalistů, mezi něž Vučić bezesporu patří, je zároveň i na straně Ruska a jeho zájmů. Sám navíc mluvil obdivně o „nezávislé zahraniční politice Srbska“. Tedy právě především ve vztahu k Rusku a Číně.

Srbská podpora Ruska

V této souvislosti by nemělo zapadnout nedávné usnesení Evropského parlamentu o Myanmaru z 9. března. Je to možná s podivem, ale vzdálená asijská země s děním na ose Rusko – Srbsko a podporou války na Ukrajině dost souvisí.

Usnesení popisuje to, jak myanmarská vojenská junta dostává z Číny a Ruska stíhací letouny a obrněná vozidla, jež pak používá i proti civilnímu obyvatelstvu; Srbsko přispívá dodávkou raket a dělostřeleckých zbraní. Myanmarská junta naopak vyjádřila otevřeně podporu Putinově válce na Ukrajině. „Země, které podobně jako Čína, Rusko a Srbsko dodávají myanmarské juntě zbraně, jsou přímo odpovědné za brutální zločiny, které jsou s těmito zbraněmi spáchány,“ popsal Evropský parlament to, jak také mohou vypadat „nadstandardní vztahy“.

Samotný český prezident je dlouholetý kritik uznání samostatnosti Kosova. „Osobně jsem nezávislost Kosova neuznal. Zastávám názor, že Kosovo je, jemně řečeno, velmi podivný stát. Stát se silným vlivem narkomafií,“ řekl Zeman už při své předchozí návštěvě Srbska v roce 2014 a zopakoval to ve variacích i při dalších příležitostech. Nikoli náhodou během jeho prezidentování Česko nepovýšilo své zastoupení v Kosovu na zamýšlenou úroveň velvyslance.

V Srbsku se přitom vrací na výsluní idea velkého Srbska, ideologický koncept rozšiřování srbského území mimo jiné podle etnických či kulturních hranic. Nepřekvapí, že na straně Srbska je v tomto smyslu zejména Rusko.

I když to navenek vypadá, že počínaje 24. únorem letošního roku český prezident ve vztahu k putinovskému Rusku prozřel, těžko předpokládat, že by do svého obratu zahrnul právě i Srbsko. Zopakujme – přeneseně tím nadále fandí Rusku a jeho zájmům.

Srbsko a Rusko pojí tradičně dobré vztahy. Ať už vlivem pravoslaví či s ohledem na novodobou historii po rozpadu Jugoslávie. Rusko stálo za Srbskem i v roce 1999, kdy NATO začalo s cíleným bombardováním Srbska kvůli etnické čistce proti Albáncům v Kosovu. Ruský prezident byl za poslední dvě desítky let v Srbsku opakovaným a vítaným hostem a širokou veřejností je vřele přijímán a obdivován.

Vysoce postavený český diplomat působící na Balkáně pro HlídacíPes.org popsal, jaká v Srbsku panuje ve vztahu k válce na Ukrajině atmosféra: „V Srbsku můžeme denně sledovat podporu Ruska v boji proti údajným ukrajinským fašistům. Prezidentu Vučićovi trvalo dlouhých dvanáct dní než alespoň verbálně odsoudil ruskou agresi. V Srbsku se válka na Ukrajině označuje vytrvale spíše jako ‚krize‘, Srbsko se k sankcím přidalo až pod ohromným tlakem USA a Evropské unie, a to ještě ne ke všem. Chuligáni z fotbalových mafií na stadiónech vyřvávají hesla jako ‚smrt ukrajinským fašistům‘. Noční vlci, jejich příznivci a další prokremelské bojůvky svolávají pochody a protesty – na podporu Ruska.“

Neklid v ruském zájmu

Vučić už před časem veřejně ruskému prezidentovi slíbil, že jeho země nikdy nebude usilovat o vstup do NATO a nyní to nově zopakoval. Srbsko je jako řada dalších evropských zemí silně závislé na dodávkách ropy a plynu z Ruska, v zemi se daří proruské propagandě – i díky bulvárním médiím blízkým právě Vučićovi.

Od roku 2014, po zavedení ekonomických protiruských sankcí (z dnešního pohledu extrémně slabých) po anexi Krymu, srbské firmy využily situace a etablovaly se na ruském trhu. Prošlapané cestičky dokonce před časem nabídly i českým firmám – možnost vrátit se na ruský trh oklikou přes srbský trh. Lze očekávat, že i aktuální protiruské sankce pochopí v Srbsku jako příležitost.

Symbolické je i to, že letecká společnost Air Serbia nadále nabízí přímé spojení na lince Bělehrad – Moskva, i když cenu letenek aktuální podmínky vyšroubovaly na nejbližší dny až na dva tisíce eur.

Srbský prezident bude počátkem dubna v prezidentských volbách usilovat o své znovuzvolení; vymezit se nyní otevřeně proti Putinovi a Rusku se mu vůbec nehodí – a také to na rozdíl od Zemana zjevně neplánuje (přesto, že se Srbsko na Valném shromáždění OSN pod značným tlakem okolností chtě nechtě připojilo k odsouzení ruského napadení Ukrajiny).

Sám Vučić, a další srbští politici hrají dlouhodobě na notu srbského nacionalismu, otevírají po letech zmíněnou ideu velkého Srbska, mluví o politickém sjednocení všech Srbů pod řízením Bělehradu – tedy i těch žijících přinejmenším v Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a Kosovu. Netřeba připomínat, že jakýkoli neklid v Evropě je opět ryze v ruském zájmu.

Vloni v červnu Vučić oznámil „drastické zvýšení stavů armády“, v září pak vyhlásil nový státní svátek Srbské jednoty a prohlásil, že srbská armáda je dnes pětkrát silnější než před několika málo lety a je zcela připravena „kdykoliv bránit zemi i národ“. Zní to – od tohoto Zemanova a Putinova společného přítele a nositele nejvyššího českého státního vyznamenání – s ohledem na vývoj na Ukrajině až příliš povědomě.