Evropský obranný průmysl se po ruské agresi proti Ukrajině nuceně probudil a demokratické vlády pochopily, že jej musí více než kdykoli jindy za poslední čtyři dekády podporovat. „Dluhy a omyly z minulosti jsou však obrovské. Pokud chceme ochránit náš způsob života – svobodu, demokracii, vládu zákona a svobodu podnikání – měli bychom se umět vrátit ke kořenům, a tedy k principům a přístupům, které vedou k zajištění efektivní obrany,“ shrnuje čerstvá studie Aspen Institutu.

Polsko, pod vlivem aktuálního dění na východ od svých hranic a s ohledem na své historické zkušenosti s Ruskem, spustilo svůj projekt „Východní štít“: výstavbu opevnění na hranicích s ruskou Kaliningradskou oblastí. Výsledkem má být 800 kilometrů opevněné hranice.

Podobně se na nejhorší připravují pobaltské státy: Litva, Lotyšsko a Estonsko. Kvůli obavám z pokračování a rozšíření ruské agrese společně budují na hranicích s Ruskem a Běloruskem linii, na níž mají vzniknout bunkry, zákopy i minová pole.

Právě výše zmíněné země také radikálně navýšily své obranné rozpočty, jež poměrně výrazně převyšují i v rámci NATO požadovaná minimálně dvě procenta HDP.

Jak ale popisuje nová studie Aspen Institutu „Obranný průmysl: Rozvoj a inovace, výzvy a problémy“, ani dvě procenta HDP vydávaná na obranu zdaleka nestačí. V posledních desetiletích si zejména země EU vytvořily v obranném sektoru obrovský vnitřní dluh, kdy se „neadekvátně nízké obranné rozpočty trvající patnáct či dvacet let“ týkají většiny členů Aliance.

Zajímavý je i hlavní autor a garant studie. Je jím Daniel Koštoval, bezpečnostní analytik, v minulosti mimo jiné náměstek ministra obrany pro vyzbrojování a akvizice, který se má od příštího roku stát novým českým velvyslancem v Rusku.

Obrana v atrofovaném stavu

Bezpečnostní situace ve světě se mění a použití vojenské síly je řadou států vnímáno jako nejlepší prostředek pro dosažení vytyčených cílů, upozorňuje studie: „Mocnosti jako Rusko, Čína či Írán usilují o zásadní mocenské změny v mezinárodních vztazích – z jejich pohledu jde o navrácení moci a vlivu na úkor států nazývaných souhrnně Západ.“

Sedm let je časové okno, které mají země NATO a EU na to, „aby v budoucnu zkonsolidované Rusko po vyčerpání z války na Ukrajině a po nastartování válečné výroby v důsledku agrese na Ukrajině dokázaly zastavit“.

Zatímco Rusko a Čína začaly demonstrovat vůli a schopnost významně vojensky konat na více místech světa současně, USA a jejich spojenci tuto schopnost v důsledku nízkých rozpočtů a nedostatečných investic do obrany naopak ztratily. To se podle autora studie, Daniela Koštovala, musí zásadně změnit. Zajistit obranyschopnost, a tedy odstrašit potenciálního agresora (nebo ho v případě nutnosti porazit), však nelze bez funkčního zbrojního průmyslu.

Členské státy NATO však kvůli nízkým obranným rozpočtům od konce studené války po dnešek „dovedly své obranné průmysly do silně atrofovaného stavu“, kdy – jak ukazuje i válka na Ukrajině – evropští spojenci ztratili schopnost vyrábět řadu zbraňových systémů potřebných k vedení moderní války.

V období let 1990–2022 se evropské armády zmenšovaly a soustředily se hlavně na formování menších a lehčích jednotek; počítalo se s rozsahem malými operacemi s nízkou intenzitou, bez potřeby těžké techniky a masivní palebné síly.

„U politiků převládl silný pocit, že obranné rozpočty nemusí být velké a peníze lze využít jinde,“ podotýká studie.

Nepřekvapí teze, že rozvoj obranného průmyslu je přímo úměrný velikosti obranného rozpočtu.

„Dnes je již více než sto lety ověřená tato formule: Základem pro minimálně potřebný rozvoj je v době míru rozpočet na úrovni alespoň 2 % HDP při dodržení následující struktury rozpočtu: maximálně 50 % na mandatorní výdaje, maximálně 30 % na běžné výdaje (typicky servis či výcvik) a minimálně 20 % na investice (nákup zbraňových systémů, výstavba jednotek = tvorba nových schopností),“ připomíná studie.

Obratem ale zdůrazňuje, že „v případě strategického soupeření s potenciálem ozbrojeného konfliktu vysoké intenzity s nasazením moderních technologií a potřeby rychlých inovací“ je takový objem peněz zcela nedostatečný.

„Rusko je na cestě k výrobě nebo renovaci více než 1200 nových hlavních bojových tanků ročně a k výrobě nejméně tří milionů dělostřeleckých granátů nebo raket ročně.“

Dopady třiceti let klidu

Kupříkladu v době studené války vydávaly USA v průměru přes 6 % HDP na obranu a Evropané až 3 % HDP. Od devadesátých let ale obrana přestala být prioritou, jak ukazuje tabulka níže.

Průměr obranných rozpočtů USA spadl na průměr kolem tří procent, evropský průměr spadl dokonce pod 1,5 %, v některých zemích i velmi výrazně níže.

Jen v případě České republiky studie Aspen Institutu odhaduje podfinancovanost (tj. rozdíl mezi 2 % HDP a skutečnými rozpočty mezi lety 2005–2024) na úrovni 600 miliard korun.

Vývoj výdajů na obranu v čase. ZDROJ: Aspen Institut

Nízké obranné rozpočty mají pochopitelně svůj dopad: nenakupují se nové zbraňové systémy, šetří se na výcviku, neopravuje se řádně technika, neuzavírají se dlouhodobé kontrakty na servis techniky a nákup munice, investice jsou kouskovány do řady dílčích nákupních smluv, investice do inovací jsou minimalistické či nulové…

V některých případech pak dochází i k úplnému „vynechání“ akvizice některých zbraňových systémů. Příkladem jsou v české armádě nyní neexistující raketomety.

„Pokud neadekvátně nízké obranné rozpočty trvají patnáct či dvacet let a týkají se většiny členů Aliance, pak to má devastující účinek na schopnosti obranného průmyslu napříč všemi zeměmi NATO. A přesně to se stalo v období 1990–2022. Dopady plně pociťujeme i v roce 2024 a konflikt na Ukrajině v důsledku ruské agrese obnažuje atrofovanost obranného průmyslu v zemích NATO a EU v konkrétních číslech,“ shrnuje studie.

Máme sedm let času. Možná

Rusko – a obecně všichni potenciální agresoři – zcela jistě pečlivě sledují to, jak připraveni na konflikt jsou jejich potenciální oběti a jak výkonný je jejich obranný průmysl. Co tedy dnes vidí?

Například evropskou neschopnost vyrobit potřebné množství protiletadlových a protiraketových systémů, děl, tanků, bojových vozidel pěchoty či tolik žádané 155milimetrové dělostřelecké munice.

„Pokud do sedmi let země NATO a EU nedokážou tuto neschopnost odstranit, nebude fungovat odstrašení vůči Rusku ohledně jeho možné agrese vůči samotnému teritoriu Aliance. A nezafunguje ani efektivní obrana v případě vzniku ozbrojeného konfliktu,“ zdůrazňuje ve své studii Daniel Koštoval.

Sedm let je podle něj časové okno, které mají země NATO a EU na to, „aby v budoucnu zkonsolidované Rusko po vyčerpání z války na Ukrajině a po nastartování válečné výroby v důsledku agrese na Ukrajině dokázaly zastavit“.

Kreml naopak na válečnou ekonomiku a válečnou výrobu již přešel. Studie k tomu uvádí zajímavá data: za poslední dva roky Rusko ukázalo, že umí vyrobit v průměru okolo 15 tisíc až 20 tisíc dělostřeleckých nábojů denně.

Celkově má kapacitu 450 tisíc až 600 tisíc kusů měsíčně, kdy odhady vlastní výroby se pohybují na úrovni 250 tisíc až 350 tisíc měsíčně a zbytek je výsledkem nákupů v zahraničí. A ve válce na Ukrajině se jasně potvrzuje, jak zásadní je palebná převaha a dostatek dělostřelecké munice.

Země NATO a EU nejsou schopny tento poměr zvrátit. Rusko je také schopno vyrobit či renovovat až 1200 tanků ročně. I to nyní převyšuje kolektivní výrobní schopnost zemí NATO.

„Rusko je na cestě k výrobě nebo renovaci více než 1200 nových hlavních bojových tanků ročně a k výrobě nejméně tří milionů dělostřeleckých granátů nebo raket ročně – což je více než trojnásobek množství, které USA odhadovaly na začátku války a více munice než všech 32 spojenců NATO vyrobí dohromady,“ řekl letos v dubnu veřejně v americkém Kongresu velitel amerických jednotek v Evropě, generál Christopher G. Cavoli.

Ruská agrese proti Ukrajině také potvrdila, jak důležitá je protivzdušná (protiraketová) obrana. Podle interní analýzy NATO má Aliance pouze pět procent potřebných protivzdušných kapacit všech úrovní, aby byla schopna případně ochránit východní křídlo NATO.

Budíček pro EU, banky i Green Deal

Bezpečnost a obrana je v Evropské unii jednou z oblastí, v níž mají hlavní roli členské státy. Státy jsou v tomto ohledu suverénní a neexistuje tedy jednotný režim, pravidla ani priority ohledně prodeje vojenského materiálu, a to ani v NATO či EU.

Na druhé straně je v mnoha ohledech evropský přístup centralizovaný a s dopadem právě i na obranný průmysl.

Nejasné dlouhodobé priority a nejasná výše obranných rozpočtů například v dlouhodobém horizontu podvazuje ochotu komerčních bank poskytnout obrannému průmyslu potřebné financování. Roli hrají i obavy bank z poškození své reputace, pokud budou podporovat tzv. špinavý byznys.

„Banky situaci moc nereflektují, i když politicky i společensky se přístup k firmám zbrojního průmyslu změnil. Bohužel stále platí, že pro řadu bank je to skutečně ten ,špinavý byznys‘ a i v rámci evropské taxonomie je obranný průmysl stále na indexu,“ komentovala to už dříve pro HlídacíPes.org viceprezidentka Asociace obranného průmyslu Kristýna Helm.

Jak se píše ve studii Aspen Institutu, důležitým znakem pro komerční banky je chování Evropské investiční banky (EIB), jejímiž vlastníky jsou členské státy EU: „ EIB není na základě svého statutu umožněno podporovat obranný průmysl. Změnit to mohou pouze akcionáři – členské státy EU.“

Výběr z doporučení ze studie Aspen Institutu Obranný průmysl: Rozvoj a inovace, výzvy a problémy

• Vlády musí masivně investovat do zajištění obranyschopnosti – 2 % HDP jako obranný rozpočet nebudou v příštích letech na zajištění obranyschopnosti stačit. Rozpočty by měly cílit minimálně na 3 % HDP.
• Je třeba stanovit strategii pro rozvoj obranného průmyslu. Poskytnout obrannému průmyslu jasný dlouhodobý výhled požadavků státu a uzavřít dlouhodobé a velkoobjemové kontrakty.
• Vytvořit takové podmínky, aby byl pro obranný průmysl zajištěn efektivní přístup k financování projektů.
• Podporovat (včetně investic) rozvoj středoškolských a vysokoškolských studijních oborů, které jsou potřebné pro rozvoj obranného průmyslu (typickým příkladem je obor muničář).
• Být schopen v případě podpory inovací (obecně i v identifikovaných klíčových sektorech) pracovat s rizikovým kapitálem, který je potřebný pro investice za účelem rozvoje inovací.

Pro obranné průmysly je další překážkou na evropské úrovni přílišná administrativní náročnost a nejrůznější regulace, kdy postavit v EU například novou továrnu na výrobu munice je dnes otázka deseti a více let: „A to ještě v případě, že dotyčná firma vůbec dokáže splnit požadavky na stavební řízení, ochranu životního prostředí, nakládání s chemikáliemi apod., které jsou dané legislativou EU a národními legislativami.“

Jak navrhuje ve své analýze Daniel Koštoval, měly by se také změnit parametry Green Dealu: „Tak, aby ustaly tlaky na deindustrializaci, došlo ke snížení cen energií na úroveň dovolující konkurenceschopnost obranného průmyslu v globálním měřítku a nebyly odčerpávány neúměrné rozpočtové prostředky na neadekvátní či dokonce nesplnitelné cíle, které pak chybí na investice do zajištění obranyschopnosti.“

Navenek ale EU snahu o navýšení svých obranných schopností a výrobních kapacit deklaruje: přijala mimo jiné „akt o posílení evropského obranného průmyslu prostřednictvím společného zadávání veřejných zakázek a „akt na podporu výroby munice“, jehož cílem je zajistit navýšení výrobní kapacity EU.