Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Voják z 13. dělostřeleckého pluku Jince (Armáda ČR). Foto: HlídacíPes.org
,

Obrana není jen o penězích. Český stát i průmysl se musí začít lépe chystat na stav ohrožení

Po ruském vpádu na Ukrajinu je jasné, že rizikem pro střední Evropu už není jen terorismus, ale i přímý útok robustní vojenskou silou. Ruskem vyvolaný konflikt postavil středoevropské země před zcela nové výzvy a každý stát se s nimi vyrovnává různě rychle – a různě radikálně. Česko ze srovnání nevychází nejlépe.

Jak jsou na tom s obranyschopností středoevropské státy, konkrétně Česko, Polsko a Německo, shrnuje nová studie představená při výroční konferenci Aspen Institute na konci listopadu. Vznikla i s přispěním expertů ministerstva obrany.

„Ve východní části NATO je potřeba, aby v prostoru mezi východní hranicí NATO a východní částí Německa byla k dispozici do 3-4 měsíců ode dne rozhodnutí vyvážená vševojsková válečná armáda relevantních členů NATO o síle minimálně 500 000 osob s velkou palebnou silou,“ načrtává scénář možné obrany před útokem z východu studie.

Současná kombinovaná skutečná mírová vojenská síla členských států NATO v prostoru mezi východní hranicí NATO a Německem je podle studie 448 117 osob. Samotné vysoké číslo však může být zavádějící.


Text vychází z expertní studie Aspen Institute Central Europe ke konferenci Kam kráčíš, Česko/Evropo 2022 (Konala se 30. listopadu v Praze). HlídacíPes.org byl mediálním partnerem akce.


„Uvědomíme-li si, že  z tohoto počtu by do válečné armády bylo vyčleněno cca 25 % kapacity, plyne z toho, že ve východní části NATO chybí zhruba 400 000 rychle nasaditelných vycvičených vojáků,“ shrnují autoři.

Pro Česko z toho podle nich plyne, že cílovým stavem válečné armády zformované do čtyř měsíců by mělo být 150 tisíc dobře vycvičených osob v rámci pozemních, vzdušných, kybernetických a také kosmických sil.

Česká „mírová armáda“, tedy ta fungující i v běžném stavu mimo horký konflikt, by měla mít velikost minimálně 35 tisíc osob, doplněná o minimálně 40 tisíc členů aktivních záloh.

Zbytek chybějící do cílového počtu 150 tisíc vojáků by měli tvořit branci, kteří projdou dobrovolným moderním základním výcvikem, doporučuje studie s tím, že „není potřeba povolávat celé příslušné  ročníky, jak tomu bylo před rokem 2005“.

Máme dost muničářů? Stát se neptá

Jak Česko za těmito plány zaostává, ukazují skutečná čísla odrážející stav české armády. Aktivní vojenský personál mírové armády v České republice v roce 2020 čítal 26 621 osob. Cílem je přitom nárůst na 30 tisíc jednotek aktivního vojenského personálu do roku 2030. Zároveň ale český stát prostřednictvím Ministerstva obrany nedisponuje funkčním implementačním mechanismem pro zmiňované rozvinutí mírové armády do armády válečné.

Pro srovnání – čtyřnásobně větší Polsko mělo v roce 2020 zhruba 111 tisíc osob v personálu aktivní mírové armády a vedle toho síly teritoriální obrany v počtu 29 tisíc osob. Navíc v Polsku existují paramilitární pohraniční síly čítající 14 635 osob, které podléhají ministerstvu vnitra.

Oproti Česku osmkrát lidnatější Německo evidovalo k březnu 2021 aktivní vojenský personál mírové armády v počtu 183 907 osob. Do roku 2025 se počítá s nárůstem na 203 tisíc.

Všechny tři státy, jakkoli odlišné, však také spojuje neexistence ucelené národní obranně-průmyslové strategie. Ta by měla identifikovat klíčové technologie a produkty, které je nutné zajistit domácím obranným průmyslem. Konkrétně v České republice „stát nemá  prakticky žádný nástroj k vytvoření potřebných výrobních kapacit pro válečnou armádu“.

„Ministerstvo obrany se tak ani nestará, coby zřizovatel Univerzity obrany, zda je ve státě pro armádu i průmysl dostatek například muničářů,“ uvádí jeden z tuzemských příkladů studie.

Němci jako by nepočítali, že se ještě bude válčit

V Německu sice vláda určité strategické kroky tímto směrem podnikla, až do letoška ale nízké výdaje na obranu (maximálně 1,5 % HDP) „nedovolovaly praktické naplnění a využití domácího obranně-průmyslového potenciálu“, konstatuje dále studie.

Paradoxně však podle ní „schopnosti (konkurenceschopnost/kvalita, schopnost rozvoje) německého obranného průmyslu přesahují schopnosti německého státu formulovat a implementovat obranně-průmyslovou a obrannou politiku“. To v praxi znamená, že pokud armáda přece jen potřebuje, německý obranný průmysl je na její požadavky schopen zareagovat.

S fyzickou obranou území je také úzce spojená otázka energetické bezpečnosti – a nezávislosti na případném agresorovi, tedy Rusku. I tady jsou mezi zmíněnými státy velké rozdíly.

„Německo jako by nepočítalo, že by se v Evropě mohlo ještě někdy válčit,“ glosuje studie fakt, že do vypuknutí války na Ukrajině nemělo německo svou národní bezpečnostní strategii, na rozdíl třeba od dalekosáhlých plánů na „zelenou“ změnu energetiky směrem k obnovitelným zdrojům.

„Německá strategie zbavit se uhelných a jaderných elektráren a s využitím ruského plynu tranzitovat do energetiky založené na obnovitelných zdrojích, se ukázala jako bezpečnostně zcela neúnosná. Díky přístupu k moři a ekonomické výkonnosti je však Německo schopno rychle budovat LNG,“ připouští studie.

Nejde jen o peníze

Polsko, které ruskou hrozbu bere dlouhodobě velice vážně, dlouhodobě spoléhá na své domácí suroviny, zejména uhlí, a na svou soběstačnost při výrobě elektřiny.

Energetické bezpečnosti je v polských strategických dokumentech přikládána také velká důležitost. Polsko chce také postavit šest jaderných bloků. I tak ale donedávna více než polovina dováženého plynu v Polsku pocházela z Ruska a závislost na ruské ropě se snižovala jen postupně, až na 61 %  v roce 2019.

A zatímco Polsko za tyto kroky autoři studie oceňují, Česko naopak vůbec nešetří. Ačkoli je v tuzemsku energetická bezpečnost tématem více než 15 let.

„Vláda zřídila v roce 2006 post zmocněnce v rámci ministerstva zahraničních věcí. Prakticky však české vlády neudělaly do roku 2022 nic, co by mělo dlouhodobý strategický význam a platnost. Nepostavily se nové jaderné  bloky, nesnížila se závislost na Rusku – v okamžiku ruské agrese proti Ukrajině byla závislost v plynu prakticky stoprocentní a v ropě také,“ shrnuje studie.

I celkové hodnocení Česka v obranné oblasti je neslavné: „Česko zaostává ve všech aspektech – v identifikaci klíčových  technologií a produktů, rozsahu výrobních kapacit i strategii státu rozvinout obranný průmysl coby součást obranného systému, aby byly zajištěny potřeby armády nezávisle na zahraničí.“

Nejde přitom jen o peníze. Podmínku dávat na obranu minimálně 2 % HDP ročně označují autoři studie jako „zásadní, nikoli však jedinou a dostačující.“.

„Zajištění obranyschopnosti není jen otázkou peněz, ale celého systému,“ připomínají s odkazem na komplexní nutné změny v české armádě i obranné politice státu, ať už jde o počty vojáků nebo stanovení národní obranně-průmyslové strategie. K těmto zásadním změnám by podle doporučení studie mělo dojít ideálně do pěti let.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře