Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Ilustrační foto: Profimedia
,

Zavřené školy budou stát miliardy. Česko táhnou místo do budoucnosti zpátky k montovnám

Součástí opatření proti covidu je i zavření škol. Celkem k němu sáhlo 188 zemí; Česko tedy není výjimkou. Několikaměsíční přerušení vzdělávacího procesu může však mít mnohaleté vážné důsledky – nejen sociální, ale i finanční. Zavřené školy celosvětově vyjdou na mnoho miliard dolarů. A vynucené „prázdniny“ studenti v budoucnu možná pocítí na svých vlastních nižších platech.

V angličtině to zní chytlavěji: „learning losses“ (ztráty ve vzdělávání) mohou vést k „earning losses“ (ztrátám ve výdělku). Když udeřila první vlna covidu, vlády ve světě experimentovaly se sérií opatření, která měla virus zastavit. Přinejmenším zpomalit ho měla i uzávěra škol. K dispozici jsou už konkrétní odhady, na kolik svět přechod na distanční výuku vyjde. A proč země jako Česko budou spíš na straně poražených.

Školy jako záchranná brzda

Celosvětově 188 zemí – od Indonésie až po Slovensko a od Kanady až po Argentinu – své školy uzavřelo, částečně nebo úplně, což postihlo až 1,6 miliardy dětí na celém světě.

V březnu 2020 byly středoevropské státy mezi prvními, kdo zastavil prezenční výuku na všech třech úrovních vzdělání (základní, střední a vysokoškolské). Školy zůstaly zavřené až do září.


Text vznikl ve spolupráci s mediální platformou Visegrad Insight a jejím projektem New Europe 100. Autorem analýzy je Edit Inotai.


Stručně řečeno, celý druhý semestr akademického roku 2019-2020 byl zasažen a přepnut do distanční výuky, což v mnoha případech znamená jen zasílání úkolů emailem. Rodiče, studenti i politici věřili, že půjde o jednorázovou uzávěru, a ztracený čas během jara nevypadal jako fatální problém.

Vlády zemí visegrádské čtyřky triumfálně oslavovaly vítězství nad první vlnou, aniž si připouštěly, že se virus na podzim vrátí ještě silnější. Analýzy ukazují, že zavření škol a náhlý přechod na distanční vzdělávání, středoevropské země zaskočil (stejně jako zbytek rozvinutého světa).

I když se dnešním studentům běžně říká „digitální generace“, která umí dobře ovládat různá elektronická zařízení, na hladký přechod k distanční výuce to samo o sobě nestačilo.

Ještě méně byly připraveny školy – a učitelé. Ti ve většině případů na reorganizaci výuky zůstali úplně sami. Bylo jasné, že jen digitální kompetence nejsou řešením, změnit se musel celý vzdělávací proces, tak aby lépe seděl na míru individuálním potřebám studentů.

Ve srovnání s dalšími členskými státy EU země V4ky nedopadly hůře. Jedna ze studií provedených na začátku pandemie oxfordskou univerzitou v holandských základních školách ukázala, že výuka na dálku byla pro studenty spíš něco jako prázdniny – dokonce i v tak technologicky vyspělé zemi jako je Nizozemí.

Podle zprávy OECD se „vzdělávací“ ztráty způsobené loni na jaře mohou v nejrozvinutějších zemích vyšplhat až k ekvivalentu jedné třetiny roku. Ještě horší to může být v USA, kde podle odhadu Brookings Institution děti po mnohaměsíční pauze přijdou až o 30 procent návyků ve čtení z předchozího roku a až o polovinu znalostí získaných o rok dřív v matematice. Samozřejmě, bez distanční výuky by byl propad ještě hlubší.

Cena, kterou zaplatíme

Studie zaměřené na střední Evropu tak konkrétní nejsou. Data z Polska nicméně ukazují, že loni u závěrečných zkoušek na středních školách uspělo 74 procent žáků, zatímco o rok dříve 80 procent.

„Odborníci také upozorňují na stále větší socio-ekonomickou propast jako přímý důsledek pandemie. Chudší rodiny často nemají „hardware“ nutný pro digitální vzdělávání, jako laptopy nebo chytré telefony, zvlášť když mají více dětí.

V malých bytech dětem chybí prostor na učení a v sociálně znevýhodněných rodinách rodiče často těžko mohou dětem s výukou pomoci, natož aby je motivovali.

V Maďarsku nemá laptop nebo tablet, nebo dokonce ani připojení k internetu desetina studentů. V některých případech chybí dokonce i elektřina. Obrovský rozdíl je stále podle Maďarského institutu pro ekonomiku mezi severovýchodem Maďarska, kde stále třetina studentů nemá bezproblémový přístup k internetu, a mezi rozvinutým západem a Budapeští, kde podobným problémům čelí jen desetina žáků.

Tyto rozdíly pandemie dále prohloubila. Vláda Viktora Orbána, která v roce 2013 centralizovala celý školský systém a nenechala žádnou autonomii (ani co do financí) na obecní úrovni nebo v pravomoci ředitelů škol, teď ale žádnou velkou pomoc nenabídla.

Někteří učitelé tak s pocitem bezmoci sami doručovali pracovní úkoly a materiály do chudých rodin. Až pětina dětí, zejména těch ze sociálně znevýhodněných rodin, podle odhadů „zmizela“ ze vzdělávacího systému a dohánění ztrát bude pro ně nejtěžší.

V dalších sousedních zemích to bylo podobné. Studie polského Centra pro ekonomické analýzy (CenEA) spočítala, že v zemi je 1,6 milionu dětí, které bojují s technickými problémy při dálkové výuce. Sedm procent studentů nemá internet a 17 procent potřebné vybavení. Necelý milion dětí nemá doma vhodné místo k učení a stovky studentů se ztratily ze systému vzdělávání.

Podle slovenského Institutu pro vzdělávací politiku chybí internet pěti až sedmi procentům žáků základních škol. Košická nevládní organizace ETP varovala, že děti ze sociálně znevýhodněných rodin se při distančním vzdělávání naučí jen desetinu toho co ve škole.

V Česku, kde společensko-vzdělávací nerovnosti už před pandemií přesahovaly průměr většiny zemí EU, rostly tyto rozdíly ještě rychleji, uvádí analýza institutu IDEA. Problém přitom nebyl hlavně v hardwaru, ale „softwaru“. Jen šest procent českých domácností podle údajů nemají počítač nebo tablet a jen třem procentům domácností chybí připojení k internetu.

Největším problémem byl nedostatek rodičovské podpory, zejména v sociálně znevýhodněných rodinách, což vedlo k nižší motivaci dětí zúčastnit se dálkové výuky.

Druhá vlna: se školami opatrně

Je složité a pravděpodobně i předčasné určit, jestli generace studentů nejvíc zasažená uzávěrami škol bude mít kvůli tomu nějaké trvalé následky, nebo ztrátu dožene. Jejich digitální schopnosti se nepochybně zlepšily a to samé platí i pro jejich učitele.

Faktické znalosti, sociální dovednosti a schopnost spolupracovat se naopak velmi pravděpodobně zhoršily, to se ale dá dohnat, pokud „čistě digitální“ éra nepotrvá dlouho. První vlna covidu každopádně potvrdila, že distanční výuka – alespoň ve své současné podobě – nikdy nemůže být natolik efektivní jako ta ve třídách.

S nástupem druhé vlny loni na podzim se vlády snažily najít lepší rovnováhu mezi ochranou zdraví obyvatel a mezi ochranou ekonomiky. Vzdělávání ale zprvu hrálo v jejich úvahách jen malou roli.

Pro většinu politiků totiž školy byly důležité především proto, aby dovolily rodičům chodit do práce a tím se dařilo udržet hospodářství v chodu. Většina států – včetně těch visegrádských – školní rok začala tak, jako by se předtím nic nedělo, s plnou prezenční výukou (až na řadu univerzit, kde se distanční výuka stala novým „normálem“).

Většina vlád však později musela uzávěry škol přehodnotit a „vyladit“, jakmile čísla nakažených začala strmě stoupat. Polsko, Česko a Slovensko postupně přešly znovu do plné uzávěry, zatímco Maďarsko zůstalo u hybridního systému.

Mladší děti do 14 let mohly znovu chodit do školy, když se podle výzkumů ukázalo, že nejsou natolik náchylné k nákaze těžkému průběhu covidu. Zároveň se právě u nich ukázala distanční výuka během první vlny jako nejméně efektivní s argumentem, že děti v prvních třídách potřebují fyzickou přítomnost učitele a že domácí výuka příliš zatěžuje rodiče.

Děti starší 14 let přešly naopak na distanční výuku s tím, že jsou už dostatečně vyspělé pro samostatné studium podle zadání učitele. Jak efektivní krok to byl, se teprve ukáže na jaře a v létě při závěrečných zkouškách.

Rok, který jen tak nepřejde

I tak ale studenti v mnoha zemích dohromady přijdou zřejmě o téměř celý rok prezenční výuky. A to se neobejde bez vážných ekonomických následků.

Ztráty ve vzdělávání na ztráty finanční přepočítala zpráva OECD. Podle ní se na ekonomice negativně projeví už tříměsíční výpadek ve výuce. Studie Světové banky zase tvrdí, že pětiměsíční uzávěra například jen s úkoly zasílanými učiteli emailem znamená pro žáky v důsledku ztrátu 0,6 roku studia.

Současným žákům na prvním a druhém stupni by tak kvůli tomu v budoucnu mohly platy klesnout ročně až o 872 dolarů nebo v průměru o pět procent celkového výdělku. Za celý život by to dělalo až 16 tisíc dolarů a pro světovou ekonomiku by to znamenalo ztráty ve výši 10 trilionů dolarů. Opět – bez jakékoli distanční výuky by byly ztráty ještě vyšší.

Odhady se mohou plést a nebudou fungovat při aplikaci na každou zemi. Stále se nedá vyloučit rychlý ekonomický návrat i to, že studenti ztráty doženou. Hlavně v rozvinutých zemích, kde vlády myslí na budoucnost.

Jenže v případě visegrádských států se dá čekat, že pandemie prohloubila už dávno existující regionální a sociální rozdíly. Když k tomu přidáme ekonomické obtíže a vyšší nezaměstnanost, méně vzdělané a znevýhodněné části společnosti dostanou dvojitý zásah: kromě okamžité ztráty zaměstnání či snížení příjmu je do budoucna postihnou i zmíněné dopady školních uzávěr na celosvětovou ekonomiku.

Český sen o zemi pro budoucnost

Rostoucí nerovnost bude stále větší výzvou pro všechny země, hlavně ty, kde sílí populistická hnutí, které využívají nespokojenost lidí. Pandemie totiž ohrozila rovné šance ve vzdělávání, jako nejlepší nástroj pro sociální mobilitu a zmírnění sociálního napětí.

Úkolem vlád je tak udržet sociální soudržnost a zabránit znevýhodněným členům společnosti upadnout ještě níž do chudoby. Pokud děti už v raném věku přijdou o možnost naučit se základní dovednosti jako číst, psát a počítat, dál už se nedostanou. Najít si práci v 21. století bude nemožné. Pokud se neinvestuje do vzdělání, společnost za to zaplatí v budoucnu jinak – na sociálních dávkách.

Pro středoevropské země visegrádské čtyřky to znamená i strukturální výzvu. Pokud by ztráty z přerušení výuky byly trvalé a poškodily příští generaci, sníží to i šance celého regionu stát se ekonomicky oblastí s vyšší přidanou hodnotou, a tím i vyššími příjmy.

Česko, Polsko, Maďarsko i Slovensko usilují o to, stát se z „montoven“ znalostními ekonomikami. K tomu potřebují digitalizaci, inovace a kreativitu. Stále se ale na prvním místě neobejdou bez kvalifikované pracovní síly, která tyhle nové výzvy zvládne. A ta nebude potřeba jen za deset, ale i za třicet či padesát let.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře