KOMENTÁŘ. Dějiny jsou továrna na ironii, události se opakují – nějak se natáčejí – a už se valí další. Některé události mohou být zábavné. Jiné už tolik ne. Můj tehdy pětadvacetiletý otec se v Československu krátce po nástupu komunistické strany k moci, tedy v roce 1948, ocitl na špatné straně dějin, čímž myslím tu stranu, kde se lidé obvykle zabíjejí…

Jako novinář píšící pro Lidové noviny, které tehdy vedl Ferdinand Peroutka, poradce prezidentů a uctívaný zastánce demokracie, byl táta odhodlaný jít na doraz.

Psal reportáže o nepokojích, při nichž byli protestující studenti surově zbiti dělníky z továren, psal jeden úvodník za druhým. To, co se dělo – lži, propaganda, čistky, dosazování loajalistů do klíčových vládních funkcí – bylo nehorázné a on jako příslušník čtvrté velmoci musel držet linii.

A činil tak až do března 1948, kdy ho cestou z práce oslovil jakýsi zhruba padesátiletý muž. Jména nejsou důležitá, řekl otci, a odmítl mu na veřejnosti podat ruku. Jediný důvod, proč nasazoval krk za idealistického blázna, jako byl můj otec, byl ten, že on a můj dědeček Rheinhold byli společně legionáři ve Velké válce.

Můj otec se dozvěděl, že se opět sestavují seznamy a na jednom z nich bylo i jeho jméno. Měl dva dny, možná méně, na to, aby zařídil vše potřebné k útěku ze své vlasti. Muž otci řekl jméno převaděče, který ho mohl dostat přes hranice, a odešel.

Text, jehož autorem je spisovatel a  publicista Mark Slouka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční. 

A zase se sestavují seznamy

O čtyři roky později se moji rodiče ocitli v New Yorku, otec si našel práci v Rádiu Svobodná Evropa (RFE), které vzniklo v roce 1949, aby poskytovalo svobodné informace lidem v nových sovětských satelitních státech. Jeho šéfem byl opět Ferdinand Peroutka, jeho bývalý šéfredaktor v LN, který jako mnoho jiných Čechoslováků také utekl.

Mezitím se v zemi, kam utekl on i moji rodiče, zase sestavují seznamy. Novináři jsou v obležení, opoziční právníci jsou vyháněni ze sálů ministerstva „spravedlnosti“ a označováni za „šmejdy“, soudním rozhodnutím vláda otevřeně vzdoruje.

Máma s tátou postupně začali navštěvovat kurzy na Kolumbijské univerzitě, čímž započali náš rodinný vztah s touto institucí, který trval (i mým prostřednictvím) padesát let. Máma získala magisterský titul a stala se knihovnicí; táta získal doktorát z mezinárodních vztahů nedlouho poté, co jsem se narodil, a začal učit na Škole mezinárodních vztahů.

Kampus Kolumbijské univerzity v Morningside Heights se stal jakýmsi domovem v domově; intelektuálním útočištěm (i když ne bez problémů a pokrytectví) uvnitř města New York, uvnitř většího útočiště Ameriky.

Jako dítě mě táta brával do své univerzitní kanceláře. V roce 1968, když Hamiltonovu halu na Columbii obsadili studenti protestující proti Vietnamu, mě vzal s sebou v naději, že když bude mít u sebe dítě, obměkčí je a oni ho pustí dovnitř pro papíry. Zabralo to.

Ten den jsem se seznámil s Markem Ruddem, vůdcem Studentů za demokratickou společnost (SDS), což na mě udělalo dojem, protože jsme se oba jmenovali stejně.

O šestnáct let později jsem jako postgraduální student vyučující na Kolumbijské univerzitě pořádal své hodiny mimo kampus, abych podpořil studenty protestující proti investicím univerzity v Jihoafrické republice.

O dvacet let později jsem jako profesor na Filozofické fakultě podporoval studenty protestující proti válce v Iráku, pomáhal jsem organizovat finanční sbírky pro prezidentského kandidáta Kerryho, na nichž naše dvanáctiletá dcera a patnáctiletý syn sloužili jako uvaděči, účastnil jsem se výukových akcí a debat.

O jednadvacet let později už žiji v Praze, v zemi – opět demokratické –, odkud moji rodiče utekli, když demokracie padla. Ferdinand Peroutka, který zemřel v New Yorku, leží pohřben nedaleko.

Mezitím se v zemi, kam utekl on i moji rodiče, zase sestavují seznamy. Novináři jsou v obležení, opoziční právníci jsou vyháněni ze sálů ministerstva „spravedlnosti“ a označováni za „šmejdy“, soudním rozhodnutím vláda otevřeně vzdoruje.

Jednotlivci jsou zatýkáni, zadržováni bez obvinění, je jim odpírán přístup k právníkům, jsou deportováni do zahraničních věznic bez řádného soudního procesu.

Je třeba studenty umlčet

Rádiu Svobodná Evropa, Rádiu Svoboda a Rádiu Svobodná Asie bylo omezeno financování. Hlas Ameriky, který začal vysílat v roce 1942 v rámci boje proti nacistické propagandě a který se pateticky snažil přežít tím, že nenapsal nic, co by mohlo být vnímáno jako kritické vůči Trumpovi, byl svěřen do vedení bývalé moderátorky Fox News Kari Lakeové. Nyní bude vysílat obsah krajně pravicové protrumpovské sítě OAN.

Brzy budou stejně drzí jako kdysi komunistický ministr „spravedlnosti“ Alexej Čepička, který jen několik týdnů před tím, než byli moji rodiče nuceni uprchnout ze země, řekl: „Budu porušovat zákony tak často, jak si to vyžádají politické zájmy.“

A Kolumbijská univerzita je opět ve zprávách. V mimořádném ultimátu bylo univerzitě sděleno, že budou zrušeny granty a smlouvy v hodnotě 400 milionů dolarů a veškeré federální financování univerzity bude přezkoumáno, pokud nepřestane kontrolovat katedru mezinárodních vztahů, na níž učil můj otec, pokud nebude souhlasit s tím, že tři další katedry budou v akademické správě, pokud nezreformuje přijímací řízení a nábor zahraničních studentů a pokud nevyloučí nebo na několik let nepozastaví činnost všem studentům, kteří se loni na jaře zúčastnili propalestinských demonstrací.

Když se Columbia, jak se dalo čekat, názorově přetočila a udělala, co se jí řeklo, Trumpova administrativa dohodu změnila a prohlásila, že to byla pouze „předběžná podmínka“ pro další jednání.

To vše dává smysl. Stejně jako každý autoritářský vládce před ním jde i Trump po univerzitách (ministerstvo spravedlnosti vyšetřuje deset dalších a ministerstvo školství se zaměřuje na dalších šedesát), protože univerzity – i jejich dnešní nesmělé verze – jsou líhní kritického bádání, nezávislého myšlení a z logiky věci i disentu.

Mladí lidé, kteří jsou často vášnivější a méně se starají o svou sebezáchovu než jejich životem zocelení starší kolegové (proto jsou ochotnější vystupovat proti nespravedlnosti), byli problémem vždy. Tehdy na náměstí Nebeského klidu, na náměstí Tahrír, naposledy nedávno při protestech v Bělehradě. Proto je třeba studenty umlčet.

Záminkou – kterou formuluje administrativa, jejíž miliardářský sekerník hájí Hitlera, když zrovna nebrojí proti empatii vůči slabým nebo nezdraví nacistickým pozdravem – je údajné selhání univerzity v prevenci antisemitismu na univerzitní půdě.

Zatím stále ještě hledají záminky. Nakonec ale už nebudou potřeba.

Brzy – řekl bych, že už tam jsou – budou stejně drzí jako kdysi komunistický ministr „spravedlnosti“ Alexej Čepička, který jen několik týdnů před tím, než byli moji rodiče nuceni uprchnout ze země, řekl: „Budu porušovat zákony tak často, jak si to vyžádají politické zájmy.“

Historie plodí ironii. Může vám zlomit srdce.

Mark Slouka je americký syn českých uprchlíků a autor osmi knih beletrie a literatury faktu, které byly přeloženy do šestnácti jazyků. Jeho povídky a eseje se opakovaně objevily v Best American Short Stories, PEN/O.Henry Prize Stories a Best American Essays. Dlouhá léta přispíval do časopisu Harper’s Magazine a jeho práce se objevily také v časopisech Ploughshares, The Paris Review, Agni, The New Yorker a Granta.