Jan Rabiňák za normalizace prožil několikery prázdniny jako účastník i organizátor salesiánských „chaloupek“. Vypráví o tajných táborech pro děti z křesťanských rodin, které dávaly dětem to, co jinde nemohly prožít.

„Základním tématem hned na začátku každého turnusu byla bezpečnost. Co se může, co se nemůže… Jak se budeme pohybovat po okolí,“ vzpomíná Jan Rabiňák. Pobyty dětí v přírodě pod vedením salesiánského řádu bylo třeba tajit před veřejností, a zejména před policií.

„Pokud jsme pobývali někde v blízkosti civilizace, nemohli jsme chodit všichni najednou, ale jen po dvojicích nebo po trojicích, aby si někdo nevšiml, že v blízkosti je velká banda dětí.“ Tábory, v jejichž programu byly i modlitby a duchovní rozhovory, byly totiž v 70. a 80. letech nelegální.

Skautský slib složil na poslední chvíli

Janu Rabiňákovi bylo roku 1968 osm let a přestože byl příliš malý na to, aby mohl plně vnímat politické uvolnění Pražského jara, do jeho života přesto silně zasáhlo prostřednictvím obnovy Junáka. Nastoupil do oddílu vlčat v Liboci a do roku 1970, kdy byl skauting znovu zakázán, stihl zažít dva skautské tábory – na Želivce u Dolních Hněvkovic a na krušnohorské Moldavě.

Jan Rabiňák (chlapec vpředu) na skautském táboře na Moldavě, 1970. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Velký vliv na něj měl skautský vedoucí František Hochmann, který své svěřence často vystavoval hodně náročným, ale nezapomenutelným zážitkům. Jan Rabiňák vzpomíná například na jeden z výletů na Moldavě:

„Po celodenním výletě jsme se vraceli do tábora, měli jsme v nohách pětatřicet kilometrů. Bylo to už navečer. A Franta najednou řekl, že se půjdeme vykoupat do přehrady, která byla na druhou stranu od tábora. Takže za celý den jsme ušli asi 45 kilometrů… Do tábora jsme přišli v jedenáct večer, ostatní vedoucí nás už hledali po okolí.“

Janu Rabiňákovi bylo deset let, když skautskou činnost na prahu normalizace znovu postihl zákaz:

„Rodiče mi o režimu vlastně ani nemuseli nic vysvětlovat, protože jsem to sám cítil jako hroznou křivdu.“

Rozloučení se skautingem ale provázel jedinečný zážitek. Poslední večer na táboře na Moldavě Jan Rabiňák spolu s dalšími chlapci z řad starších vlčat dostal možnost předčasně složit skautský slib.

„Díky tomu jsem šel do života jako hotový skaut. A za to jsem velmi vděčný, protože mi to ulehčilo život, když jsem se o mnoho let později do skauta vrátil.“

Jan Rabiňák se svými svěřenci při nesení kříže, srpen 1980. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Měli to, co jinde nenacházeli

František Hochmann, později signatář Charty 77 a jedna z osobností podzemní církve, ze života Jana Rabiňáka nezmizel. Právě on zprostředkoval Janu Rabiňákovi první setkání se salesiánskými chaloupkami.

Šlo o tajné pobyty pořádané kongregací Salesiánů svatého Dona Boska, která se orientuje na práci s mládeží. Skupina dospívajících chlapců byla na dva týdny ubytována ve venkovské chalupě, kde se věnovali běžným prázdninovým aktivitám, ale i křesťanskému vzdělávání.

Hlavním organizátorem pobytů byl katolický kněz a salesián Karel Herbst, který v době normalizace přišel o státní souhlas a živil se jako čistič výkladních skříní. V rozhovoru s Pamětí národa popsal jejich smysl:

„Kromě výletů, fotbalu a dalších věcí, které kluky zajímají, měl každý den také nějaké duchovní téma. Kvůli tomu jsme to dělali.“

„Chtěli jsme, aby se ti kluci ve víře upevnili,“ pokračuje Karel Herbst. „Zvláště venkovští ministranti, kteří byli ve společnosti trochu opuštěni, jejich postavení mezi ostatními dětmi bylo totiž takové ‚blbé‘. Na chaloupkách dostávali to, co jim nikdo jiný nedával. Seznámili se s jinými kluky, kteří byli v podobné situaci, což na ně už samo o sobě působilo povzbudivě.“

​Karel Herbst s dětmi na „chaloupkách“. Foto: archiv pamětníka Karla Herbsta, se souhlasem Paměť národa

Jan Rabiňák první „chaloupku“ zažil jako dvanáctiletý roku 1972 v Chotusicích u Čáslavi, další pak roku 1974 na severní Moravě. Vzpomíná, že jeho matka měla ohledně prázdnin se salesiány smíšené pocity. Svým synům říkala: „Já se hrozně bojím, že se vám něco stane, když jezdíte na ty akce, o kterých se nesmí mluvit. Ale já vás tam musím poslat, vy to potřebujete.“

„Žádné modlení, nic takového,“ měli říkat, kdyby na ně udeřila StB

Roku 1978 Jan Rabiňák odmaturoval, a protože dosáhl plnoletosti, poprvé měl možnost účastnit se salesiánských chaloupek jako vedoucí. Spolu s Karlem Herbstem absolvoval pobyt v Nízkých Tatrách, ve srubu na horské louce několik kilometrů nad nejbližší vesnicí.

„Vždy tam byl jeden vedoucí a dva jeho zástupci, potom dvě až tři starší holky, které vařily jídlo, a patnáct až dvacet kluků,“ popisuje Jan Rabiňák organizaci chaloupek.

„Snažili jsme se, aby si to kluci užili v příjemné atmosféře: ranní budíčky s kytarou, večer předčítání knížek.“

Po snídani byla na programu duchovní témata, například povídání na téma biblických citátů. „To všechno připravoval Kája Herbst. Měl velký cit pro to, aby povídání pro kluky bylo zajímavé. Oni samozřejmě nebyli všichni svatoušci, takže je to někdy otravovalo. Ale já myslím, že ne zas tak moc.“ Odpoledne potom následoval sport nebo hry v přírodě.

O nákupy a vůbec o kontakt s vnějším světem se staraly pouze kuchařky. Šlo totiž o to, aby na sebe celá skupina příliš neupozorňovala, aby nevzbudili zájem místních obyvatel. Chlapci byli poučeni, že o svém prázdninovém pobytu nesmějí mluvit mezi spolužáky, a věděli, co mají říkat, kdyby na ně udeřila Státní bezpečnost.

V tom případě bylo jejich úkolem všechno zapřít: „Žádné modlení, nic křesťanského se tam neodehrávalo. Žádná mše se nekonala. A pokud tam byl kněz, vlastně jsme ani nevěděli, že to je kněz,“ popisuje Jan Rabiňák a dodává, že on takový výslech nikdy nezažil, ale někteří z jeho přátel ano.

Víra jako osobní rozhodnutí

Význam salesiánských chaloupek měl podle Jana Rabiňák více vrstev: „Ti kluci to vnímali hlavně jako prázdninovou zábavu, dobrodružství, které prožívají ve svobodě. Rodiče je tam posílali proto, aby zažili partu věřících kamarádů a křesťanské prostředí, s nímž se ve škole nesetkávali. Pro nás vedoucí byl smysl hlavně v tom, aby se kluci upevnili ve víře. Aby víra byla jejich osobním rozhodnutím, ne něčím, do čeho je nutí rodiče. Aby mohli diskutovat o věcech, o kterých ve svém běžném prostředí mluvit nemohou. A aby se uměli přirozeně obracet k Bohu kdekoli, třeba právě v lese, v přírodě.“

Jan Rabiňák při natáčení rozhovoru s Pamětí národa. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Zároveň však dodává, že i sami vedoucí vnímali salesiánské pobyty jako krásný a zábavný způsob trávení času o prázdninách: „Nebylo to jenom nějaké ‚páchání dobra‘, byla to i naše zábava, za kterou jsme byli vděčni. Když se za tím dnes ohlížím, vidím, že člověk mohl i za komunistů žít svobodně. Hlavně když se jich moc neptal, co smí a co nesmí, a dělal, co uznal za vhodné.“

S některými chlapci je Jan Rabiňák dodnes v kontaktu a ví, že i oni na salesiánské chaloupky vzpomínají jako na cennou zkušenost. Připomíná ale i dva případy chlapců, kteří propadli závislosti na drogách.

„Když se člověk snaží o něco dobrého, není to vždy jenom selanka.“

Salesiánské chaloupky byly poměrně rozsáhlý projekt: v polovině osmdesátých let už jich po celé republice bylo více než šedesát, takže organizace se účastnily stovky lidí a salesiánské prázdniny zažilo každý rok více než tisíc chlapců.

Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.