Martin Hrdlička je už třicet let spojený se společností Škoda Auto, nyní je vedoucím vývoje pohonných systémů. Je i členem vědecké rady několika vysokých škol a členem Rady vlády pro vědu, výzkum a inovace. A snaží se řešit problém, který vidí kolem sebe – nedostatek techniků v praxi a malý zájem dětí a studentů o technické obory. Místo toho, aby hudroval, ale jedná: chce do českých škol prosadit světově osvědčené robotické soutěže.

Na finále světových robotických soutěží STE(A)M se sjíždí technologické špičky svých oborů. Své nové budoucí experty si sem chodí vyhlížet třeba týmy z NASA nebo špičkově americké univerzity MIT. Mnoho Čechů mezi nimi ale – aspoň zatím – nenajdou.

„S nedostatkem techniků máme problém i my. Když jsme ve Škodovce převzali zodpovědnost za vývoj modulů spalovacích motorů, převodovek a pohonů pro celý svět, bylo nutné náš tým zvětšit, objevily se nové úlohy, které jsme do té doby v podstatě nedělali jako je vývoj softwaru nebo aplikací řídících jednotek, automatických převodek a motorů,“ vysvětluje Martin Hrdlička (rozhovor o jeho působení ve Škodě Auto, inovacích, komplikovaných evropských normách i budoucnosti spalovacích aut najdete ZDE).

Sám je ve vědeckých radách několika univerzit, kde i přednáší a naráží na to, že studentů, respektive absolventů je málo. „Podle statistik ČSÚ za posledních patnáct let spadl zájem o technické obory asi o 45 %. Byly časy, kdy byly v Československu a pak i v České republice číslem jedna a teď jsou až číslo čtyři. Propad je to dramatický a je to strašná škoda, protože jsme pořád jedna z nejprůmyslovějších zemí Evropy, ne-li světa,“ říká Hrdlička.

Které konkrétní profese vám chybí ve vašem týmu?

Hledáme konstruktéry, hledáme technologii, materiálové inženýry, softwarové inženýry, datové inženýry. Ale v podstatě je to tak, že když získáme jakéhokoliv technicky vzdělaného studenta nebo absolventa, jsme schopni s ním pracovat a vychovat si potřebnou specializaci. Myslím, že technické vzdělání má mít jakousi univerzalitu. Já jsem vystudoval katedru automobilů, spalovacích motorů a kolejových vozidel, ale jestli ze mě bude karosář, podvozkář nebo specialista na spalovací motory, bylo otevřené. Když se ale do oboru nakonec ponoříte, tak na sobě prostě musíte makat. Nicméně nemůžete pak lidem vysvětlovat, co je zlomek, co je integrál nebo procentuální počet. Chtěl bych, abychom měli techniků mnohem víc. Když se vám smrskává členská základna, tak se pak samozřejmě hůře nacházejí špičky. To ví nakonec každý, kdo dělal nějaký sport.

Robotické soutěže typu STE(A)M jsou mezinárodně organizované, od Asie přes Spojené státy po Evropu a my v nich kulháme. Česká republika je na tom opravdu bídně, máme třikrát méně týmů než Slovensko.

Asi i proto se angažujete v projektu, který má už u dětí na základní škole a potom na středních a vysokých školách budit zájem o techniku pomocí ve světě zavedených robotických soutěží. Má to zkratku STE(A)M. Jak to funguje?

Netýká se to pouze robotických soutěží, je to obecně přístup ke vzdělávání na ose věda–technologie–inženýring a také umění a matematika, dohromady to tvoří tu zkratku STE(A)M. Bez matematiky to nejde, ať si myslíme, co chceme. Dokonce jsem viděl studie, kdy i v oborech jako je třeba medicína, bylo prokázáno, že když je student výborný ve fyzice, tak na 99,9 % medicínu dokončí. U jiných předmětů tato korelace není. Rodiče se často brání, že nepotřebují, aby jejich dítě studovalo fyziku, nebo se diví, na co bude potřebovat matematiku, když z něj má být lékař. Ale tak to není. Jde o trénink abstraktního myšlení, práci s pravidly a spoustu dalších návazností, které trénují lidskou mysl.

Co tam mimochodem dělá to umění (A – arts)?

Je to proto, aby se motivovali další lidé, protože jde třeba i o návrhy designu. Ty robotické soutěže typu STE(A)M jsou mezinárodně organizované, od Asie přes Spojené státy po Evropu, a my v nich kulháme. Česká republika je na tom opravdu bídně, máme třikrát méně týmů než Slovensko, pětkrát méně než Rakousko. Kdybychom chtěli být na úrovni Spojených států, měli bychom v robotických soutěžích tak 700 týmů, jenže my máme jenom dva.

Na jaký věk ty soutěže cílí?

Jsou propracovány na věk od mateřských škol až po vysoké školy. A je to nakonec tak, že vysoké školy, dokonce technologické instituty jako MIT nebo třeba i americká NASA, mají na finále těchto soutěží svoje stánky a ty nejlepší soutěžící se snaží podchytit a přetahují si je. Podobně jako když Forrest Gump udělal vysokou školu díky sportu, tak dnes, když jste dobří v těchto mezinárodních robotických soutěžích, se o vás perou významné firmy, instituty a vysoké školy. Uplatní se při tom různé obory. Nejde jenom o to, že musíte robota sestavit, zkonstruovat z nějaké stavebnice, technicky ho naprogramovat, ale musíte umět spolupracovat v týmu. Přijdete na soutěž a nevíte, proti komu budete bojovat a váš protivník navíc může být v další hře vaším spoluhráčem. Musíte se umět rychle domluvit, musíte vyjednávat, umět představit vědecký úkol, musíte pracovat s jazykem.

Takže komunikace a socializace je další zásadní aspekt těch soutěží?

Přesně tak. Dneska vám děti ve třídě často vytvářejí izolované skupinky. Tady ale musí řešit problém dohromady. Kromě toho je běžné, že pak starší děti chodí školit mladší děti, sami rekrutují zájemce z nižších ročníků. Nebo studenti z vysokých škol chodí na gymnázia a základní školy. Jde o to vtáhnout děti do techniky nenásilnou formou. Mají tak šanci pochopit, že to není nějaká hrůza, že z toho není třeba mít strach a když se pak rozhodují, jakou školu studovat, tak si zaškrtnou třeba ty technické obory, aniž bychom na ně tlačili.

Existuje tu pozoruhodný příklad Smíchovské střední školy a gymnázia ředitele Radko Sáblíka, kde jsou studenti do techniky vyloženě zapálení…

Pan Sáblík je určitě úžasným příkladem. O jeho školy je obrovský zájem, přetlak je snad čtyřnásobný. Možná jsou tady i další příklady. Já jsem se ale s celým tímto tématem setkal, řekněme, náhodně, právě proto, že jsem hledal studenty nebo absolventy do svých týmů. A zjistil jsem, že hledat na vysoké škole je pozdě, že musím jít už na střední školu a na střední škole jsem zjistil, že je třeba jít až na základní školu. Narazil jsem takto třeba na gymnázium v Jeseníku, kde v té době vyhráli národní kolo robotických soutěží a postoupili do světové soutěže v USA v Houstonu. Svou soutěž vyhrály i děti ze základní školy v Litoměřicích. A jsou tu i krásné příběhy, kdy se díky těmto soutěžím dobře uplatnily třeba děti z dětských domovů.

Potřebujeme tu programátory, experty na robotiku, mluví se o distanční medicíně, o nových úžasných technologiích v oblasti diagnostiky, které se všechny musí programovat. Technika je i ve službách, v dopravě, prostě, kam se podíváte.

Na čem podle vás vázne to, že se české školy do těchto mezinárodní robotických soutěží nehrnou?

Na jedné straně máte nadané děti nebo ty, v kterých chcete vzbudit zájem, na druhé straně máte stavebnice, které je k tomu nutné koupit. Nejde ale ani tak o cenu, jako o to, že pak potřebujete mít učitele, nebo spíše kouče, který pro to děti nadchne. Pokud vím, stát už dokonce do těch robotických stavebnic zainvestoval a rozeslal jich do škol tisíce, jenže z nich je využívána pouze desetina. Nutné je motivovat jak děti, tak učitele. Ale rozumím tomu, že učitelé se tomu věnují ve svém volném čase, obětují tomu soboty, neděle, dokonce si sami platí cesťáky a nic za to nedostanou. Žijeme v kapitalismu a nemělo by to být tak, že by to měli dělat povinně. Měli by mít za to jak uznání, tak finanční ohodnocení třeba na úrovni vedení kroužku. Ten mezinárodní přesah tomu pak dává úžasný rámec. Bojujete v okrese, v kraji, pak v Evropě a ve světě. Víte, kdo je nejlepší, s kým se poměřujete. Proto tolik propaguji právě ty STE(A)M robotické soutěže. Neporovnáte se jen s vedlejší třídou, ale třeba s Maďary, s Finy a tak dále. Ta komunita kolem toho je strašně burcující; na finále ve Spojených státech bylo asi deset tisíc lidí.

Otázka je, jak k tomu ty učitele, kteří jsou pro to klíčoví, motivovat. Říkáte, že hlavně penězi?

On ten systém funguje hlavně proto, že je to celé nenásilné, není na to žádná osnova. Mluvil jsem o morálním ohodnocení, o uznání, ale je tu samozřejmě i ta rovina finanční. Spousta učitelů, aby se dneska dobře uživila, má třeba druhé nebo i třetí zaměstnání. A místo toho, aby se věnovali dětem, kvůli čemuž asi šli učit, musí uživit rodinu, řešit leasing a hypotéku. I tu finanční podporu je tedy potřeba vyburcovat. My na tom pracujeme s týmem nadšenců v našem volném čase. Máme podporu Nadačního fondu Škoda Auto, vznikají i další nadační fondy – Nadační fond pro technické vzdělávání, kdy podporujeme české výherce. Když totiž zmíněná děcka z Jeseníku vyhrála národní kolo a dozvěděla se, že mohou jet do Spojených států, tak škola řekla, že s tím nikdo nepočítal a peníze na to dát nemůže. Tak jsme jim ty potřebné finance sehnali. Nic systematického v tom není. Je ale skvělé, že se tady našli i další lidé a další firmy, které ty soutěže podpoří, protože vidí, že nám trošičku ujel vlak a že nám o těch 45 % spadl zájem o techniku. A zdůrazňuji, že mi nejde jenom o obor automotive, byť jsme v něm nejsilnější v Evropě. V přepočtu na HDP je to u nás 9 %, Německo má 4,5 %. Potřebujeme tu programátory, experty na robotiku, mluví se o distanční medicíně, o nových úžasných technologiích v oblasti diagnostiky, které se všechny musí programovat, technika je i ve službách, v dopravě, prostě, kam se podíváte. A nemusíte být hned programátorem, v robotice jde i o pohon, senzoriku, optiku… Jde prostě o to, aby to děti začalo bavit.