Pro šiřitele konspiračních teorií by to mohlo být zajímavé téma: Univerzita Karlova si vloni, nedlouho před vražedným útokem z 21. prosince, objednala instalaci speciálních zvukových detektorů. Ty dokážou identifikovat zvuky znamenající potenciální hrozbu jako je panický výkřik, tříštění skla nebo právě střelba. Hned na úvod raději zdůrazněme, že objednávka přišla vloni v prosinci jen shodou okolností.

„Nákup technologií nesouvisí s prosincovým útokem, protože záměr byl připravován od září 2023 a prvotní myšlenka na jejich pořízení je z počátku roku 2023. Plánujeme tato zařízení instalovat do všech objektů spravovaných Správou budov a zařízení UK. Výhodou systému je zvýšení pasivní bezpečnosti objektu a jeho uživatel,“ shrnuje mluvčí Univerzity Karlovy Václav Hájek.

Zkušenosti z ciziny a dostupné statistiky ukazují mimo jiné to, že detekce „nebezpečných zvuků“ dokáže výrazně zkrátit reakční čas bezpečnostních složek.

„Průměrná doba, kdy se informace o nebezpečné události dostane do operačního střediska, je za normálních okolností kolem sedmi minut. Funguje často takzvaný efekt přihlížejícího a trvá, než někdo skutečně vezme telefon a zavolá policii nebo záchranku. Ten průměr sedmi minut plyne ze studií z Izraele, Francie, Nizozemska a z Německa a reakční doby při teroristických útocích,“ vysvětluje Lukáš Svoboda, jeden ze zakladatelů plzeňské firmy Jalud Embedded, která zařízení na detekci zvuku SED (Sound Even Detector) vyvíjí a vyrábí.

„Reakce přichází v podstatě ihned, respektive do pěti vteřin, kdy upozornění na detekovaný zvuk přijde i s lokalizací operátorovi a ten na místo může zamířit kameru a ihned vyslat hlídku. Ve velkých městech je pak dojezd řádově v minutách,“ dodává Svoboda.

Za příklad dává reálnou situaci z města Dubí, kde se jen dva dny po instalaci detektoru podařilo díky včasnému zásahu zachránit lidský život: „Výkřiky při rvačce upozornily operátora, který tam poslal městkou policii. V mezičase agresor utrpěl zástavu srdce a jen včasná pomoc od policistů mu zachránila život.“

„Nejsme Velký bratr. Samotné náš štve, jak snadno lidé deklarují ochotu vzdávat se svého soukromí ve prospěch bezpečnosti.“

V Česku již využívají detektory zvuku města Ostrava, Liberec, Karlovy Vary, Cheb, Česká Lípa, Česká Kubice a Mladá Boleslav – obvykle na „vytipovaných problematických místech“ – ale i některé nemocnice či vysoké školy.

A problém se jen přesune

Nejrozšířenější je zatím systém SED v Plzni. Tamní městská policie využívá přes šedesát zařízení, další jsou v plzeňské fakultní nemocnici a na univerzitě.

„Zájem roste, ale je s tím spojen poměrně dlouhý úřednický proces a taky cítíme, že lezeme do zelí firmám, které mají byznys s ryze kamerovými systémy,“ podotýká Svoboda. Podle něj je výhoda jejich zařízení v ceně, rychlé instalaci a v tom, že na rozdíl od kamer nemá nároky na datovou infrastrukturu.

Kromě toho by v důsledku mohlo být kamer i méně: „Kamery obvykle snímají jedno konkrétní problémové místo, což ve skutečnosti nic neřeší, jen se ten problém posune třeba o padesát metrů dál. My snižujeme náklady na bezpečnost, kdy stačí jedna dobře umístěná kamera, která se natočí na konkrétní místo na základě identifikace problematického zvuku,“ vysvětluje.

I jejich původně jen čistě zvukové zařízení může mít v sobě kameru. Ta se ale aktivuje jen dočasně v případě nějaké neobvyklé události. „Po detekci zvuku odešle pět snímků před zachycením zvuku a pět snímků po něm. Soukromí se tím nenarušuje, jen v okamžiku výstrahy se pořídí snímky,“ říká druhý ze zakladatelů Jakub Vališ.

Jak oba mladí muži předvádějí novinářské návštěvě ve svém plzeňském sídle, detektor se vždy nejprve adaptuje na prostředí, určí si hladinu přirozeného zvuku z okolí a vyhodnocuje až anomálie.

Firma připouští, že často bojuje s přesvědčením, že nabízí jen další „zařízení Velkého bratra“, sledovací systém, který lidem narušuje soukromí.

„Nejsme Velký bratr. Samotné náš štve, jak snadno lidé deklarují ochotu vzdávat se svého soukromí ve prospěch bezpečnosti. Proto naše zařízení od počátku vyvíjíme právě s ohledem na maximální ochranu soukromí. Přišlo by mi nefér a absurdní, kdybychom zrovna my měli vyhrát v anticeně Velký bratr,“ zlobí se Jakub Vališ.

Vteřina je dost dlouhá ukázka na to, aby bylo jasné, jak závažná situace může být: typově ženský panický křik při přepadení či zvuk výstřelu.

„Řadu let zabral vývoj toho, aby v žádném případě nemohlo docházet třeba k odposlechnutí cizího rozhovoru a abychom tím celosvětový fenomén ,Big brother‘ nepodporovali,“ dodává a zdůrazňuje, že si kvůli tomu nechali vypracovat nezávislý GDPR certifikát.

Když stačí jedna vteřina

Společnost Iuridicum Remedium (IuRe), která se tématem narušování soukromí dlouhodobě zabývá a organizuje právě i Ceny Velkého bratra, firmu Jalud Embedded skutečně měla na seznamu kandidátů na anticenu. Její zařízení zmiňuje i ve své analýze „Český minority report“.

„Z hlediska GDPR to mají skutečně ošetřené, což ale nutně neznamená, že je to v pořádku. Pořád to směřuje společnost k aktivnímu spoléhání se na ,digitální vychytávky‘ a je tam tak velké riziko falešné pozitivity. Zároveň je zřejmé, že ty klíčové zvuky se budou rozšiřovat, již nyní je to třeba zvuk spreje a lze se ptát, co to bude příště – chrápání bezdomovců nebo mlaskání líbajících se puberťáků?“ namítá za IuRe Hynek Trojánek.

Firma ale ujišťuje, že obavy ze ztráty soukromí nejsou na místě. Zvuk se vyhodnocuje přímo v zařízení, ven se posílají jen metadata a jednovteřinová zvuková ukázka dané situace: výstřelu, výkřiku a podobně.

„Existuje shoda, že umělá inteligence umí přiřadit identitu člověka podle zvuku zhruba do 3 až 3,5 vteřiny. Za vteřinu identifikaci provést nelze, zároveň je to ale dost dlouhá ukázka na to, aby bylo jasné, jak závažná situace může být: typově ženský panický křik při přepadení či zvuk výstřelu,“ říká Lukáš Svoboda a na důkaz pouští ukázky, jak testovací, tak z reálného prostředí z praxe plzeňské policie.

Zařízení může fungovat s kamerami i bez nich, respektive kamery mohou být v režimu spánku, kdy je probudí až nastavený zvukový podnět. Příkladem jsou instalace v Krkonošském národním parku, kde se vyhodnocuje zvuk motoru a tedy to, zda automobily nejezdí v národním parku do míst, kam nesmějí. Pokud mikrofony zvuk vozu zachytí, kamera se zapne.

„Nefunguje to ale jako hlukové čidlo, nejde o sílu decibelů. Je to zvukové čidlo, které funguje díky nastaveným algoritmům, strojovému učení a hluboké neuronové síti, která zvuky analyzuje,“ vysvětluje princip Jakub Vališ.

Úhlová bruska, sprej i křik racků

Výstřel dokáže zařízení detekovat až do vzdálenosti 250 metrů, agresivní křik do 150 metrů, tříštění skla na vzdálenost 50 až 70 metrů. Naučit lze ale i na celou řadu dalších zvuků – třeba na úhlovou brusku.

„Každý z nás to zná: situace kolem sebe často vnímáme přes uši, podle zvuku. Něčí výkřik nás donutí podívat se, co se děje.“

„To je důležité třeba v nizozemském Amsterdamu, kde máme také svá zařízení a tahle detekce je zaměřená proti krádežím kol,“ vysvětluje Lukáš Svoboda.

Novinkou je detekce sprejerů. Ne tím, že by se dal poznat relativně tichý zvuk sprejování, ale rozpoznává se zvuk, kdy se před použitím musí nádoba, v níž je kulička, pořádně proklepat.

Přístroj naopak dokáže ignorovat třeba štěkot psa nebo radostné výskání dětí. „Například pro Amsterdam jsme museli odfiltrovat křik racků, který na počátku spouštěl falešné poplachy,“ říká Svoboda.

Již dvakrát zmíněný Amsterdam byl pro firmu zásadní i ve vztahu k obavám o ochranu soukromí. Plán na instalaci detektorů se tam o rok odložil kvůli tomu, že část politiků požadovala záruky, že systém nebude lidi špehovat a odposlouchávat. „Čekalo se pak na právní analýzy a výsledek je, že to je v souladu na ochranu soukromí a může se to instalovat,“ říká Lukáš Svoboda.

Plzeňská firma Jalud Emebedded se stále považuje spíše za start-up; v Evropě prý zatím mnoho konkurence nemá.

„V EU je zvuková analýza stále v plenkách, v USA jsou dále, ale zase tam tolik neřeší ochranu soukromí a zvuk se rovnou celý posílá do operačních středisek. To by u nás nešlo. Nicméně z USA jsou zase k dispozici reálná data z provozu a ukazuje se, že policejní reakce je v průměru o pět minut kratší,“ říká Lukáš Svoboda a vysvětluje:

„Každý z nás to zná: situace kolem sebe často vnímáme přes uši, podle zvuku. Něčí výkřik nás donutí podívat se, co se děje. Vize, že se dají nebezpečné situace vnímat skrze akustiku, by ve finále mohla vést k tomu, že se počet kamer kolem nás naopak sníží. Třeba tady v Plzni je to směr, kterým chce město jít: ne plošně přidávat kamery, ale reagovat až na nebezpečné zvukové podněty.“