Hrozí, že české děti budou učit lidé, kteří nebudou mít ani pedagogické minimum. Společenský dopad takové situace se neodhalí hned, ale třeba za dvacet let, vidí skepticky budoucnost českého školství Daniel Münich, vědecký pracovník CERGE-EI a prezident České  společnosti ekonomické. Toto výzkumné centrum nedávno vydalo studii srovnávající růst platů českých učitelů se zbytkem Evropy. Češi se teprve před dvěma lety přiblížili evropskému průměru, od loňska se mu ale opět vzdalují.

Problematika školství se dříve dostávala do médií víceméně jen se začátkem školního roku. S hromadícími se problémy se ale teď o školách píše mnohem častěji. Pokud by jste měl v kostce shrnout, co jsou ony hlavní problémy českého školství, jde to vůbec?

České školství není v žádném katastrofickém stavu, ale je ve stavu, kdy existuje spousta dílčích problémů, které brání modernizaci školství tak, aby začalo výrazným způsobem přispívat k budoucímu hospodářskému, společenskému a kulturnímu růstu této země.

Konkrétně?

Takový průřezový problém jsou peníze. Česko patřilo až do roku 2017 mezi země, které vydávaly na školství nejmenší podíl z HDP. Na školství se škudlilo skutečně extrémně, což se promítalo například do velmi nízkých relativních platů učitelů. Během několika let, zhruba od roku 2018 – 2021, došlo k pro mě velice překvapivému růstu platů učitelů, kteří se dostali téměř na průměr v OBSE nebo Evropské unii.

Máme jeden z nejvyšších podílů žáků v EU, kteří nastupují do základní školy s odkladem, opět velký problém. Další pak nastává kolem páté třídy u odchodů dětí na osmiletá gymnázia, kdy probíhá obrovská míra selekce na základě rodinného zázemí

Bohužel, od roku 2021 se vracíme zpět k tomu, kde jsme dlouhé roky byli. To, ale stále mluvím o té „nejjednodušší složce“, jíž jsou peníze, které v podstatě představují škrt ve státním rozpočtu, buď pozitivní nebo negativní.Mnohem obtížnější jsou strukturální změny v českém školství.

Zastaralé struktury

Ohledně peněz ve školství existují skutečně jasná data, jednoduše představitelné statistiky. Ty ostatní problémy jsou však mnohem abstraktnější.

Abychom vyjmenovali aspoň polovinu problémů, vezmu to krátce od nejnižšího vzdělávání, až po to nejvyšší. U předškolního vzdělávání trpí Česko trpí už víc než deset let nedostatkem mateřských škol, což se promítá do řady ekonomických a neekonomických oblastí. Půjdu dál. Máme jeden z nejvyšších podílů žáků v EU, kteří nastupují do základní školy s odkladem, opět velký problém. Další pak nastává kolem páté třídy u odchodů dětí na osmiletá gymnázia, kdy probíhá obrovská míra selekce na základě rodinného zázemí. Oddělujeme děti, které to zázemí mají, od těch, které ho nemají.

Máme problém s rámcovými vzdělávacími programy. Laicky řečeno, to, co se na základních školách učí, je zastaralé. Dlouhé roky pracujeme, respektive nepracujeme, abych to řekl správně, na jejich revizi. A pak se dostáváme k problému přijímaček na střední školy.

Zoufalé rodiče stojící fronty s papírovými zápisovými lístky a bojující s nedostatkem míst na školách sledoval na jaře doslova „v přímém přenosu“ celý národ…

Nebudu teď zacházet do detailů samotných přijímaček, ale opět v kostce, máme zastaralý systém se spoustou negativních vlastností. A předznamenávají jen hlubší problém struktury českého středního školství, kde například každý druhý učeň nemá dostatek funkční gramotnosti, která by slibovala, že zažije úspěšný život. Tedy, že nebude mít v moderní společnosti problém pracovat, mít rodinu, žít zdravě… A dostávám se k maturitám, jejichž podoba je velmi zastaralá. Dlouhá léta vyžaduje reformu, na které se neudělalo vůbec nic.

Voliči nakonec preferují spotřebu, tady a teď. Neberou veřejné investice do vzdělání jako něco, co se jich osobně týká, co by po svých politicích požadovali. Ti to pak ve výsledku ani nenabízejí, protože vědí, že si za to voliče nekoupí

Celkově ale máme extrémně fragmentovanou oborovou strukturu na středních školách. Podíl škol se všeobecným vzděláním, které je potřeba pro moderní, nevypočitatelný, nepředvídatelný svět, je velice nízký. Podíl gymnázií a lyceí se za posledních dvacet let téměř nezměnil a nejsme na tu změnu doteď pořádně připraveni.

A už se dostávám na vysoké školy, jejichž rozpočet je dlouhodobě škrcen, máme zásadní problémy v jejich externím řízení, tedy v tom, jak ministerstvo řídí, hodnotí a financuje vysoké školy, i interním řízení, tedy jak české vysoké školy fungují vnitřně. Stále mají ambici dostat se mezi špičkové evropské instituce, ale ani po dvaceti letech se jim to stále nedaří. Máme mnoho magistrů, ale málo dobrých reálných bakalářů, obrovskou míru studijní neúspěšnosti na vysokých školách. Nemáme také systém finanční podpory studentů na vysokých školách, respektive máme ho tak slabý a zastaralý, že už je vlastně nefunkční.

Na co se často zapomíná, a přitom je to v moderní společnosti a nutnosti flexibility práce čím dál aktuálnější, je celoživotní vzdělávání…

Přesně tak. Svět se rychle mění a podíl Čechů, kteří se celoživotně vzdělávají, je přitom velice nízký. Je to dáno jednak tím, že prostě kdysi opustili školu a už se nechtějí dál učit, protože vědí, že je to nebavilo. A nemáme k tomu ani tzv. sociální uspořádání v tom smyslu, že žádná firma nebude investovat do všeobecného vzdělání svých zaměstnanců, protože to pro ni není v současném uspořádání tržně konformní. A jsme zpět u peněz, protože bez nich změnu pořádně nelze udělat. Žádný ministr nemá šanci udělat potřebné změny, když na to nebude mít finance.

Češi vzdělání nevolí

Proč čeští politici nechtějí dávat peníze na vzdělání? Přitom opakovaně všichni v různých projevech nebo během volebních kampaní tvrdí, jak je vzdělání důležité, jaká je to pro politické strany priorita, tak kde se to pak zadrhne?

Já si myslím, že v konečném důsledku je to laxnost české voličské veřejnosti. Když se lidí zeptáte, co je v životě důležité, co má být priorita a tak dále, zmíní na prvním místě asi zdraví. Hned na druhém nebo třetím místě pak ale společně s bezpečností bude vzdělání. Hypoteticky. Jenže, když dojde na reálnou volbu reprezentantů do sněmovny či Senátu, ale i do obecních zastupitelstev, voliči nakonec preferují spotřebu, tady a teď. Neberou veřejné investice do vzdělání jako něco, co se jich osobně týká, co by po svých politicích požadovali. Ti to pak ve výsledku ani nenabízejí, protože vědí, že si za to voliče nekoupí.

Za čtyřleté volební období se ani nestihne projevit, jestli se sektor vzdělávání někam posouvá nebo stagnuje, takže se to jako něco „neměřitelného“ politikům zjevně „nevyplatí“. Je to nevděčné téma.

Souhlasím.

A šlo by to nějak změnit? Třeba právě větším zájmem nebo tlakem od voličů?

Tady panuje takový podivný názor, pro mě jako odborníka na ekonomii školství opravdu absurdní, že stačí zvednout platy učitelů a oni začnou učit lépe a veseleji, když to zjednoduším. To je ale naprostý nesmysl, takhle to nefunguje. Platy jsou nicméně základní podmínka, aby do učitelské profese začali chodit intelektuálně nejlepší lidé. Školství je musí přilákat. V okamžiku, kdy vidí, že v tomto oboru jsou nejhorší platy mezi vysokoškoláky, jak to bylo do roku 2017, tak opravdu nadšenců, kteří jdou učit bez ohledu na plat, není mnoho.

Na dětech a společnosti se to ale projeví až za dalších dvacet, třicet let, což z pohledu rozpočtování a rozpočtu na příští rok nic neznamená. Takže je to každému úplně fuk

Počítejte se mnou. Pět let studujete vysokou školu, pak teprve jdete do školství, musíte se zaučit a nesmíte mezitím ze školství utéct, což se u nás hodně děje, že lidé ve středním věku, kteří zakládají rodinu, kvůli nízkým platům ze školství zmizí. Nejatraktivnější zůstávají platy nejmladších učitelů do třiceti let, naopak relativně nejnižší zůstávají platy učitelů středního věku (30-49 let), protože s roky praxe rostou pomalu. Navíc platy učitelů jsou dominantně určovány roky praxe, což ale vede k platovému nedocenění a slabé motivaci kvalitních učitelů a snižuje to zájem o profesi u mladších generací. Zůstává nám pak velká skupina starých učitelů, kteří ale postupně odcházejí do důchodu.

Pokud se to nezmění, jak si budeme v budoucnu vzdělanostně stát v rámci Evropské unie? Když to zjednoduším, co z nás Čechů bude?

Znovu předesílám, že ten efekt nebude okamžitý. Není to otázka příštího či přespříštího roku, že najednou přestane fungovat školství, že odejdou učitelé. Ptáte se na vývoj.. O učitelství se přestanou zajímat ti nejschopnější, přestanou se na něj připravovat, nebudou chodit studovat učitelské obory. Zkušení a skvělí učitelé, kteří mají spoustu možností vydělat si i jinak, začnou ze školství odcházet a starší učitelé budou odcházet automaticky do důchodu. Školy je nebudou mít kým nahrazovat, a tak je „ze zoufalosti“ zastoupí kdokoliv, kdo bude schopen se postavit před katedru, protože zákon říká, že před dětmi musí „někdo stát“. Svým způsobem kdokoliv.

Takže reálně hrozí, že české děti budou učit lidé bez dostatečného pedagogického vzdělání, kteří tam zkrátka s nimi ve třídě tak nějak „budou“. Na dětech a společnosti se to ale projeví až za dalších dvacet, třicet let, což z pohledu rozpočtování a rozpočtu na příští rok nic neznamená. Takže je to každému úplně fuk.

Digitalizace na vlásku

V souvislosti s přijímacím řízením na střední školy, které jste zmiňoval v úvodu rozhovoru, se hodně probírá digitalizace. Dá se ale „stihnout“? A je to skutečně nástroj, který zabrání podobnému chaosu, jaký vznikl vloni?

Příčinou, proč problém s přijímačkami na střední školy vyhřezl vloni, byla míra nesouladu mezi nabídkou a poptávkou oborů a typů středních škol. Záměrně říkám nesoulad, protože to není o nedostatku kapacit. Na středních školách je místa dost, problém je, že jsou jinde, než kde je poptávka rodičů, kteří samozřejmě cítí velice osobně, kam jejich dítě půjde na střední školu. Vědí velice dobře, že to předurčí vlastně jejich celý život, kariéru. Ukázalo se, že český systém přijímaček sám o sobě má spoustu negativních vlastností.

Jednou nich je, že přihláška není digitalizovaná. Je tam spousta dalších věcí, protože lidé zkreslují svou poptávku. Nikdo vlastně neví, jaká je reálná poptávka, protože systém extrémním způsobem znevýhodňuje děti, jejichž rodiče se nestarají o zjišťování informací, o přípravu na přijímačky a tak dál. Je tam řada dalších věcí ,chaos, jsou to obrovské nervy, spousta nespravedlností ve výsledném párování… Takže digitalizace je jen jedním z dílčích problémů k řešení a určitě nevyřeší celý problém přijímaček.

Součástí řešení musí být narovnání nesouladu mezi nabídkou a poptávkou oborové struktury, včetně podílu všeobecně vzdělávacích předmětů, respektive škol. A nevyřeší to postavení jedné velké střední školy v Praze. My musíme onu strukturu nabídky zajistit v každém kraji a zároveň doplnit i takové aspekty věci, jako že, alespoň dle mého názoru, budou mít možnost skládat přijímací zkoušku všichni. Abychom ze vzdělávacího procesu zbytečně nevyřadili děti, které mají schopnosti vystudovat obory s maturitou, ale nepřihlásí se na takové obory, protože nevědí, že na to mají. Protože jim to neřeknou rodiče, ani učitelé. Je škoda promrhávat talenty takových dětí. Musíme také zvolit správný mechanismus párování mezi žáky a školami, o tom se dosud nemluví, takže nás čeká mnohem víc věcí, nejen digitalizace.

Začíná se mluvit i o tom, že se možná ani ta do dalších přijímaček nestihne.

Mám také trochu strach, že se to za ten krátký čas nestihne. Protože proces přijímacího řízení nezačíná samotnými přijímačkami, formálně a ze zákona začíná vyhlášením podmínek, což se děje už v lednu. Některé kroky musí být známé už v prosinci… takže já jsem opatrný v očekávání, že příští rok už bude tento systém skvěle fungovat. Bojím se například, že může dojít k nějakému selhání typu zhroucení systému registrací a podobně. Držím palce, aby to panu ministrovi vyšlo, protože je to obrovské množství práce, které musí odvést za velice krátkou dobu.

Ale změnit kapacity škol, strukturu kapacit během půl roku, tedy mít vše připravené do ledna, je téměř nemožné. Možná některá škola se skvělým ředitelem, který bude ochotný udělat velké změny, ale nesmíme zapomínat, že musí získat také učitele. Pokud bude chtít přijímat děti do všeobecných vzdělávacích gymnaziálních oborů i lyceí, musejí mít na to zajištěný pedagogický sbor.

Co tedy podle vás bude nebo je na změně struktury českého středního školství nejsložitější?

Existuje spousta škol, po kterých není dostatečná poptávka. Mají spoustu míst, ale nikdo s tím nic nenadělá, nikdo nic nenadělá s ředitelem, nikdo nic nenadělá se zřizovatelem, nabízí se tak obory, poloprázdná budova, kam nikdo nechce. Mohlo by tam být teoreticky zřízeno lyceum nebo gymnázium, po kterém je poptávka, ale v reálu to nejde, protože tam zkrátka není zájem nebo ochota na straně zřizovatele či školy. Přitom víme, že vzdělávání gymnazisty je diametrálně levnější než vzdělávání učně nebo žáka na odborné škole.

Přesto je zatím přesměrování těchto „nevyužitých míst“ na všeobecná gymnázia velký problém. Hovořím teď nikoliv o Praze, ale v celorepublikovém měřítku. Ono to není úplně jednoduché. Když jste ředitel školy, tak transformace znamená spoustu práce a úsilí. Stejně tak pro zřizovatele. A také finanční nejistotu. Protože z jejich pohledu to může skončit tak, že sice zavedou levnější obory, ale přijdou o „přidělené peníze“, které mají na obory současné.

Takže ubydou peníze a zároveň ještě musíte jako ředitel sehnat kvalifikované učitele. A učit na průmyslovce nebo na učňáku je něco jiného, než učit na gymnáziu. Už jen kdybychom chtěli třeba větší podíl všeobecných předmětů na učilištích, o kterém pan ministr také hovoří. Ono se to snadno řekne, ale z pohledu ředitele na to potřebujete lidi, potřebujete vhodné učitele, ale kde je máte vzít, když nejsou? Můžeme je připravit, ale vracím se zpět na začátek rozhovoru, k platům ve školství. Až ve školství budou platy na solidní úrovni, tak se do pedagogického vzdělání začnou studenti, budoucí učitelé, hlásit.

Zřizování lyceí je podle vás ale správný směr?

Ano, vnímám, že je to správná cesta. Česko se pyšní a stále spoléhá, a já doufám, že to je správné spoléhání, na „svou průmyslovost“, která je největší v Evropě. Lycea nabízejí technické a odborné vzdělání, které nabízely různé úzké obory, ale v širší formě. Tedy ve formě, kdy budoucí maturanti budou mít ještě spoustu času rozhodnout se, který technický obor má i po čtyřech letech střední školy stále budoucnost. Na základě toho se můžou také rozhodnout, na kterou vysokou školu půjdou. Jestli technickou, elektrotechnickou, stavební… Zkrátka se hned v patnácti letech neuzavřou v nějakém úzkém oboru, který třeba během pár let nebude perspektivní. Myslím, že je velká škoda, že jsme se touto cestou nevydali třeba už v roce 2000, kdy se o reformách uvažovalo. Takže začít s tímto procesem je určitě změna k lepšímu.