Vladimír Rösel: Staří mistři – nová expozice Národní galerie. Záměr, nebo šlendrián?

Způsob, jakým Národní galerie pojala novou sbírkovou expozici Staří mistři, je v lepším případě promarněná šance, v horším pak promrhaná vysoká investice. Uspěchaná realizace není řešením; ani dočasným.

Po personálních změnách ve vedení Národní galerie byla ve Schwarzenberském paláci v Praze počátkem listopadu slavnostně otevřena nová sbírková expozice Staří mistři. Předcházelo tomu několik sporných kroků, které se ukazují jako zcela nekoncepční.

Přes odpor odborné kritiky (mimo jiné Uměleckohistorické společnosti) byl k 16. září 2019 uzavřen Šternberský palác, který od roku 1948 představoval mistrovská díla a tvořil základní sbírkovou expozici Národní galerie v Praze.

Původně tři patra barokního paláce prezentovala výběr ze Sbírky starého evropského umění, ucelený přehled chronologického vývoje evropského umění od antiky po 18. století.

Expozice ve Šternberském paláci, i když se postupně proměňovala v důsledku úbytku děl kvůli vyrovnávání se s restitučními nároky vlastníků, si stále udržovala statut a celistvost dobře reprezentované a respektované mezinárodní sbírky.

Naopak nová stálá expozice nazvaná „Staří mistři“, která je umístěna do zásadně menšího původně renesančního Schwarzenberského paláce, působí jako chaotické bludiště s nesouvisejícími exponáty, které mnohdy vystupují z tmavých koutů či zpoza rohu. Je to jako bychom procházeli zámkem hrůzy na Matějské pouti.

Zvláštní změť děl

Ikonická díla státní sbírky z pozdní gotiky, renesance, manýrismu, baroka a rokoka se prolínají s druhořadými exponáty z depozitáře a doplňky zápůjček ze soukromých sbírek.

Jsme svědky obsahové degradace vrcholné kulturní instituce. Jako by v prostoru nestačilo vytvářet zmatek evropských škol s mnohdy neodpovídající kvalitativní úrovní „domácích děl“, navíc je i tak nečitelná stálá expozice ředěna artefakty z různých časových období.

V místnostech renesančního prostoru se mísí gotické a renesanční kostelní oltáře s barokními chrámovými plátny a kabinetními malbami rokokových formátů.

Jakkoli se může taková změť děl jevit jako inovativní záměr pro oživení snad „mdlého“ vnímání, je třeba si uvědomit, že v tomto případě jde o stálou expozici prezentující soubor evropského umění, nikoli o efemerální výstavu s cílem překvapovat či dočasně šokovat návštěvníka ve stylu muzeální expozice negalerijního charakteru (téměř „freak show“).

Sbírka starého evropského umění vznikala od 17. století z trendů a osobních preferencí či ekonomického bohatství domácí šlechty.

Výběr děl pro stálou expozici Národní galerie tedy není jednoduchý a vyžaduje nejenom znalost vývoje uměleckých stylů, ale také pochopení historicko-politických a hospodářsko-společenských souvislostí vzniku a budování uměleckých sbírek na našem území.

Úroveň regionální galerie

Mnohočetnost sbírek Národní galerie vyžaduje důkladné obeznámení se s obsahem a souvislostmi státní sbírky, aby bylo možné kvalitně prezentovat a náležitě interpretovat takový celek.

Nejenom z tohoto pohledu je nová expozice Staří mistři ve Schwarzenberském paláci promarněnou šancí ukázat v expozičním prostoru, v čem spočívá hodnota a výjimečnost Národní galerie v Praze.

Celý počin nové expozice se bohužel jeví jako amatérské zpracování obsahu na úrovni slabé regionální galerie a nikoli jako reprezentace ústřední státní sbírky s tradicí sahající až do roku 1796.

Jakkoli se instalace a architektonické pojetí prostoru renesančního paláce může zdát novátorské, je řešení až brutálně nesourodé s původními palácovými místnostmi a jejich rozměry.

Už tak malé interiéry jsou dále zmenšovány vestavěnými prostory a panely nekompatibilními s původní architekturou. Nezkušenost (či neprofesionalita) provedení expozice je na první pohled patrná osvětlením prostoru jako celku a zvláště pak jednotlivých děl.

Ať už byly záměry kurátora a architekta expozice jakékoli, až ignorantsky je také upuštěno od bezpečnosti a zabezpečení jednotlivých děl, která jsou mnohdy vystavena přímo na pospas neopatrnosti či možné přehnané zvídavosti návštěvníků.

Nová expozice přitom evidentně představuje velice nákladný počin v rozsahu investice za desítky milionů korun.

Z pohledu nejenom účelně vynaložených prostředků státní příspěvkové organizace, ale i celkového úsilí a dopadů, se dá mluvit o zmařené investici, která by měla co nejdříve doznat zásadních změn.

Cesta k totální degradaci

Hospodárnost a manažerská odpovědnost nebyla silnou stránkou předchozího vedení. Bohužel i toto je odkaz, který bude nutno v Národní galerii potřeba ještě napravit. Promarněný čas, prostředky a nekoncepční řízení odborného lidského potenciálu se budou muset nahradit novým přístupem k řešení stavu Národní galerie.

Už dnes je jasné, že pokud nedojde ke konsolidaci Sbírky starého evropského umění, i avizované znovuotevření Šternberského paláce – snad v roce 2020 – bude jen prozatímní slabou náhradou komplexnosti, s níž původní expozice představovala kontext a reprezentativnost vývoje evropského umění.

Jsem přesvědčen, že udržitelnost a kontinuita fungování Národní galerie nespočívá v rádoby inovativních počinech „zkušenostmi neprověřených preferovaných“ individualit, nýbrž v týmovém pokračování odborného a vědeckého zpracovávání a prezentaci obsahu vlastních sbírek ve spolupráci s ostatními světovými institucemi.

Současné nekoncepční řízení Národní galerie neodpovídá požadavkům ani charakteru muzea umění 21. století, ale spíše připomíná cílený záměr tuto tradiční sbírkovou instituci totálně degradovat, aby sloužila zájmům úzké skupiny zainteresovaných, nikoli pro poučení a vzdělávání široké veřejnosti.

Autor byl v letech 2011 – 2013 generálním ředitelem Národní galerie. Sbírka starého evropského umění je mu známá bezmála 40 let. V roce 1980 nastoupil jako externí lektor ve Šternberském paláci a deset let zde poskytoval komentované prohlídky. V posledních dvou letech jako nezávislý lektor provedl přes 80 komentovaných prohlídek ve stálé expozici Šternberského paláce.