Statisíce Turků protestují proti nedávnému zatýkání představitelů opozice. Dokazují tím, že režim prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana má problém. Erdoganova klesající podpora u voličů, současně s tím, že podle ústavy už nemá nárok znovu kandidovat do prezidentského úřadu, tvoří třaskavou směs.

Erdogan se moci vzdát nechce a dělá vše pro to, aby si ji udržel. Co může udělat se zatčeným opozičním kandidátem na prezidenta, populárním istanbulským starostou Ekremem Imamogluem?

Buď ho uvězní na desítky let, tak jako jiné opoziční rivaly, nebo ho čeká zásadní souboj jeho politické kariéry.

Video ze sítě X, kde se vystresovaný opoziční republikánský kandidát na prezidenta Ekrem Imamoglu (CHP), chystá na to, že bude zatčen policií, která 19. března obklíčila jeho dům, je dalším tragickým střípkem do mozaiky tureckého pádu do diktatury.

Millet iradesine darbe vuruluyor. pic.twitter.com/waXHu23ZVN

— Ekrem İmamoğlu (@ekrem_imamoglu) March 19, 2025

Jakkoliv se Imamoglu snažil působit vyrovnaně a odhodlán bojovat za práva svá i dalších prodemokraticky smýšlejících Turků, jeho mrazivý videovzkaz dává tušit, že s diváky mluví muž, který si je moc dobře vědom své složité situace a toho, že se na svobodu nemusí vrátit desítky let.

Až tragikomicky působí, že tureckému prezidentovi není ani trochu trapné opakovat staré scénáře – zatčení politického soka na základě pořád stejných obvinění.

„Čelíme velké tyranii, ale chci, abyste věděli, že se nenechám odradit,“ říká Imamoglu voličům, zatímco si před zrcadlem nervózně upravuje kravatu.

Obvinění z korupce, podvodu a vedení zločinecké organizace, která proti němu zatím turecká justice vznesla, můžou mít nejrůznější výklad, „dokazovat“ se budou dlouho, a především za ně hrozí vysoké tresty.

Až tragikomicky v tomto kontextu může působit fakt, že tureckému prezidentovi není ani trochu trapné opakovat staré scénáře – tedy zatčení vážného politického soka na základě pořád stejných obvinění.

Erdogan má tureckou justici natolik pod kontrolou, že stará dobrá korupce a napomáhání terorismu k likvidaci politického soka stačí. Což dokazují i osudy dalších odsouzených opozičníků, včetně dvou v současné době „nejprominentnějších politických vězňů“.

Jednak vůdce zakázané Kurdské strany pracujících Abdullaha Ocalana, jež tráví za mřížemi už 26. rok svého života, především pak ale bývalého spolupředsedy prokurdské Lidově demokratické strany (HDP) a dvounásobného kandidáta na prezidenta (v letech 2014 a 2018) Selahattina Demirtaşe.

Ten je ve vězení od roku 2016 a vloni v květnu byl odsouzen k trestu 42 let odnětí svobody za „podněcování nepokojů v roce 2014“.

Ekremova divoká karta

Může být Imamolův osud jiný? Podle některých politologů to není úplně vyloučené. Alespoň dle současného vývoje, kdy v ulicích velkých tureckých měst protestují statisíce lidí, kteří tím vyjadřují opozičnímu prezidentskému kandidátovi zásadní podporu. Otázka je, jak dlouho protesty vydrží…

„To, co začalo jako bezostyšný plán na odstranění největšího politického rivala, vypadá jako Erdoganova největší strategická chyba,“ napsala o současné situaci renomovaná politická komentátorka Amberin Zamanová.

„Kdyby se dnes konaly prezidentské volby, málokdo pochybuje o tom, že by Imamoglu, který Erdoganovu Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP) třikrát porazil v komunálních volbách, s přehledem zvítězil,“ řekla Zamanová o současné situaci v Turecku.

V sobotu se na demonstraci v Istanbulu sešly přes dva miliony lidí. Alespoň tak počet demonstrantů odhadl Özgür Özel, předseda hlavní opoziční strany CHP, která akci organizovala.

Transparenty i vyjádření účastníků jasně vypovídají o tom, že Erdoganovi a obviněním, na jejichž základě nechal hlavního opozičního soka pro prezidentské volby v roce 2028 zatknout, moc lidí nevěří. Od účasti je neodradily ani agresivní zásahy policie a hromadné zatýkání účastníků protestů z minulého týdne, ale i novinářů, včetně zahraničních korespondentů.

„Je pravděpodobné, že si ho nechají jako politické rukojmí. Lidé pak budou mít jasno, že poslední zbývající kontrolu státní moci, tedy volební proces, jim režim sebral.“

Mnozí Turci srovnávají současnou situaci s protesty v roce 2013 (tzv. protesty Gezi), které trvaly měsíc a šířily se po celé zemi. Vláda tehdy k jejich potlačení, kromě tvrdých zásahů policie, využila i „islámskou kartu“, tedy obvinění, že demonstranti ničili místa spojená s islámem, která se později ukázala jako nepravdivá.

Istanbulský guvernér Davut Gul zkusil i tento týden obvinit demonstranty z poškození mešity z osmanské éry, ne příliš úspěšně. „Poškození mešity a pohřebního místa je hrubá provokace proti posvátným hodnotám lidu,“ uvedl Gul v příspěvku na síti X.

Imamogluova sekulární Republikánská lidová strana tvrzení ale ihned popřela a uvedla, že demonstranti byli nuceni hledat útočiště v mešitě, když se na ně vrhla policie s obušky a pepřovými spreji.

Kontrola nad městem

Co se teď bude s Imamogluem dít, je zásadní. Zatímco je istanbulský starosta ve vazbě, zvolila istanbulská samospráva jeho dočasného nástupce, kterým se stal Ekremův spolustraník Nuri Aslan.

Bylo to nezbytné, protože prezident Erdogan se snažil jmenovat svého správce magistrátu. Takto si alespoň opoziční republikáni udrží kontrolu nad městem, kde se konají největší protivládní demonstrace. Pomohl tomu i fakt, že Imamoglu byl obviněn z korupce a nikoliv z terorismu.

V takovém případě by totiž bývala mohla vládní AKP jmenovat na jeho místo svého člověka. Takto se musel kandidát AHP zúčastnit volby společně s Aslanem a prohrál ve třetím kole o 52 hlasů.

Nuri Aslan ihned po svém dosazení do funkce řekl, že počítá s brzkým návratem Ekrema Imamoglu: „Náš starosta, zvolený hlasy Istanbulu, se vrátí co nejdříve. My se spolu s naším předsedou postaráme o to, co nám svěřil, a vrátíme mu to.“

V případě, že by Imamogluovi podařilo dostat z vězení, vrátí se jistě posílen. „Kdyby byl Imamoglu propuštěn, bude mít větší moc než kdykoli předtím a možná si vynutí předčasné volby před jejich plánovaným termínem v roce 2028,“ napsal k takovému scénáři Selim Koru, autor blogu „Kulturkampf“.

Ani on sám takovému scénáři ale úplně nevěří. „Spíš je pravděpodobné, že si ho nechají jako politické rukojmí. Lidé pak budou mít jasno, že poslední zbývající kontrolu státní moci, tedy volební proces, jim režim sebral,“ vyhodnotil Imamogluovy šance autor blogu o politické kultuře v Turecku.

Immamoglu si také uvědomuje, že jeho prakticky jedinou šancí na záchranu jsou jeho příznivci a lidé, kteří za něj budou ochotni dál v ulicích protestovat. Apeloval i na profesní svědomí členů justice, jejichž kolegové mu nedávno odebrali univerzitní titul – další záminka, aby se nemohl zúčastnit prezidentského klání.

„Volám k desetitisícům státních zástupců a soudců nejvyšší turecké justice, kteří jsou čestní, morální a mají lásku ke službě svému národu. Musíte se postavit a přijmout opatření proti hrstce svých kolegů, kteří zničili turecké soudnictví, zostudili nás po celém světě a zničili naši pověst. Věřím nejvyššímu tureckému soudnictví, nemůžete a nesmíte mlčet,“ apeloval Imamoglu ve vzkazu zveřejněném na jeho síti X 20. března, tedy den po zatčení.

To ještě netušil, že úřady nechají na základě obvinění z praní špinavých peněz zadržet i jeho advokáta Mehmeta Pehlivana.

Demirtaşův pád

Pokud se Erdoganovi podaří protesty v ulicích násilně nebo jinak potlačit, dá se v případě Imamoglua předpokládat podobný scénář jako u populárního politika a dvojnásobného prezidentského kandidáta Selahattina Demirtaşe.

Charizmatický spolupředseda prokurdské HDP byl velkou hvězdou parlamentních voleb v roce 2015. Prokurdská strana díky němu překročila náročný 10% práh a dostala se do parlamentu. Se 13,12 % hlasů se stala třetí nejsilnější parlamentní stranou a zásadně zamíchala s rozložením sil mezi tureckými poslanci.

Vládní strana AKP přišla po třinácti letech o dvoutřetinovou většinu a nemohla tím pádem prosadit Erdoganem požadované ústavní změny – tedy zavedení výkonného prezidentství pro Recepa Tayyipa Erdogana. Ten si to nenechal líbit a kvůli „neschopnosti“ sestavit vládu vypsal nové volby – na listopad.

Mezitím ale zvládnul zrušit příměří s Kurdy, vyslat vojáky na jihovýchod země, kde v rámci „protiteroristické ofenzivy“ srovnali se zemí části města Diyarbakıru a zatkli desítky místních politiků i občanskoprávních aktivistů. I když se Demirtaşova strana dostala do parlamentu i na podzim, tentokrát už sotva překročila desetiprocentní práh a Erdoganova AKP výkonné prezidentství schválila.

Politologové komentují odstranění Imamoglua jako „posun k diktatuře“ formou odstranění politické konkurence.

O rok později, po tureckém pokusu o státní převrat v roce 2016, byl Demirtaş 4. listopadu zatčen spolu s dalšími poslanci HDP a obviněn z šíření propagandy a spoluorganizování protestů ohledně situace v Kobani (v roce 2014 při nich v několika tureckých městech zemřelo přes 50 lidí; navzdory výzvám HDP o vyšetření incidentů se tak nikdy nestalo).

18. ledna 2017 vznesla turecká prokuratura proti Demirtaşovi přes sto obvinění a požadovala trest 142 let vězení. Odsouzen byl až další rok na osm měsíců za projev pronesený v roce 2013, 22. března 2021 se k trestu přidal další tří a půlletý za urážku prezidenta Erdogana a až v květnu 2024 přibyl trest odnětí 42 let za „podněcování nepokojů v roce 2014“.

Šikana, kterou musel Demirtaş, potažmo jeho rodina, za devět let věznění procházet, má různé podoby. Nejenže ho vláda uvěznila na úplně druhém konci Turecka, než žije manželka s dcerami. Návštěvy mu byly umožňovány dvakrát měsíčně na hodinu, za covidu pak zrušeny zcela, což se posléze změnilo kvůli veřejným prohlášením jeho ženy v mezinárodním tisku.

Nebyl ani na loňském pohřbu svého otce. Až letos začátkem března dostal poprvé denní propustku z vězení, aby mohl navštívit v nemocnici manželku, která se měla podrobit operaci.

„Lidské gesto“ prezidenta Erdogana vůči Demirtaşovi přišlo ovšem až poté, co ten podpořil vládní snahu o „uzavření míru s Kurdy“ a úplného rozpuštění Kurdské strany pracujících PKK, ke kterému letos koncem února vyzval po dlouhém vyjednávání s tureckými politiky taktéž uvězněný lídr PKK Abdullah Öcalan.

Erdoganovy snahy o kurdsko-turecký mír pak ještě Demirtaş podpořil článkem pro kurdský portál DuvaR, kde 1. března napsal: „Erdogan, Bahçeli a Öcalan… Udělám vše pro to, abych zajistil úspěch těchto tří vůdců, kteří převzali iniciativu za mír na Blízkém východě a za historický kurdsko-turecký mír.“

Dá se to číst jako „vstřícnost“ vůči režimu, „zlomení“ do té doby hrdého vězně? Ať je to jakkoliv, Demirtaş je politicky vyřízený, z vězení se jen tak nedostane, alespoň dokud bude vládnout Recep Tayyip Erdogan.

Zda čeká podobný osud i istanbulského starostu Ekrema Imamoglua, ukážou následující týdny. Zatím politologové komentují odstranění Imamoglua jako „posun k diktatuře“ formou odstranění politické konkurence. Varují, že Erdogan, pokud protesty neustanou, může zajít i k znovuzavedení výjimečného stavu, jak to udělal po puči v roce 2016.

Usnadnila by mu to svým způsobem i současná mezinárodní situace, kdy se nedá očekávat, že by za podobné kroky utrpěl nějakými mezinárodními sankcemi. Stabilní Turecko je teď geopoliticky příliš důležité. A to zřejmě do té míry, že nikoho ani příliš nepřekvapí, když 71letý politik zvládne zařídit, aby se za tři roky stal prezidentem i počtvrté. Ústava, neústava.