KOMENTÁŘ. Oslněni nebývalou hádkou v Bílém domě si málokteří komentátoři všimli, že Trump ve vztahu k Rusům tahá za kratší konec. Z jednání v Rijádu toho sice mnoho nevíme, víme ale jedno: Rusové odsud odešli jako vítězi. Ve svých nehorázných požadavcích, NATO se má příkladně stáhnout z východní Evropy, nenarazili. Naopak byli vlídně vyslechnuti. Hlavně aby se zdařil „deal“!

Byla na vině nepřipravenost amerických vyjednavačů, způsobená nejspíš přílišným sebevědomím v kombinaci se zoufalou neznalostí zahraniční politiky?

Nebo šlo o záměr dát Rusům najevo, že dostanou vše, o co si řeknou? A že Ukrajina bude dokopána ke kapitulaci, jíž současná administrativa říká mír? Nejvíce pravděpodobná je kombinace všech zmíněných možností.

Text je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek je redakční. Autorem je publicista Ivan Štern. 

Když americký prezident vyhazoval ukrajinského kolegu z Bílého domu se slovy, že není ještě zralý pro mír a že se má objevit, až k němu dozraje, bylo jasné, že má dozrát pro kapitulaci. Jde přece o nejrychlejší způsob, jak „dealu“ dosáhnout.

Alternativní skutečnost pana Vance

V kombinaci s pohrdáním Evropou, byť některé výtky zpoza Atlantiku jsou namístě, je pak neštěstí hotovo. Postačí zmínit posměch viceprezidenta Vance, když zpochybnil, zda evropští vojáci, pokud by měli obě bojující strany na Ukrajině od sebe odstínit, toho budou mocni, jestliže už mnoho desítek let (na rozdíl od Američanů) nemají žádnou válečnou zkušenost.

Češi tehdy už dva roky zkroušení trvající ruskou okupací se netajili radostí z toho, že Rusové od Číňanů na pohraniční řece Ussuri dostávají na zadek.

Zaprotestovali Britové a Francouzi. Poukázali na skutečnost, že článek 5 Severoatlantické smlouvy byl v historii vůbec poprvé použit, když se právě Britové a Francouzi po 11. září 2001 postavili na stranu Američanů. Spolu s nimi pak vojensky zasáhli v Afghánistánu a v Iráku.

Možná jen pocit trapnosti bránil tomu, aby se podobně ohradili Poláci, Češi, Slováci, Italové, Němci, Dánové a Španělé. Rovněž mají válečné zkušenosti z Afghánistánu (někteří dokonce i z Iráku).

Podobně se mohl ohradit sám český prezident. Osobně nasadil vlastní život, když v devadesátých letech za občanské války v Jugoslávii osvobodil Francouze obklíčené Srby.

Údajnou nezkušenost evropských vojáků při zajištění bezpečnosti Ukrajiny by podle Vance nahradil americký ekonomický zájem na ukrajinských surovinách. Maličko opomněl řadu případů, kdy po celém světě různí diktátoři od těch mrňavých až po významnější hnali americké firmy, v tom lepším případě od nich vybírali povinný desátek. O bezpečnosti tu rozhodně řeč nebyla ani v nejmenším.

Trump není novodobý Kissinger

Na špičku nosu si nevidí komentátoři, mudrující nad údajnou paralelou mezi narovnáním vztahů mezi Čínou a Spojenými státy počátkem sedmdesátých let minulého století díky americkému ministru zahraničí Henry Kissingerovi a dnešním úsilím Donalda Trumpu postavit obdobně, v opačném gardu proti sobě Rusko a Čínu. Vysvětlují tak současnou až nepochopitelnou příchylnost americké administrativy vůči Rusku a jeho imperiálním zájmům.

Uniká tu zásadní rozdílnost obou situací. V roce 1971, kdy poprvé Kissinger v roli bezpečnostního poradce prezidenta Nixona na zapřenou přijel do Číny, aby zde začal jednat o vzájemných vztazích, byl sám vztah mezi Ruskem a Čínou na hraně válečného konfliktu.

Dokonce by Číňané byli sami proti sobě, kdyby nevítali náhle propuknuvší spolupráci mezi Ruskem a Severní Koreou. Nákup zbraní a munice u Kima přináší severu korejského poloostrova nevídaný ekonomický benefit.

Češi tehdy už dva roky zkroušení trvající ruskou okupací se netajili radostí z toho, že Rusové od Číňanů na pohraniční řece Ussuri dostávají na zadek.

Mnohý pamětník si jistě připomene, jak radostně hltal zpravodajství albánského radia Tirana, hlásné trouby čínské zahraniční politiky. Hodžova Albánie podobně jako Maova Čína odmítala Rusko jako imperialistickou mocnost. Odmítala i jeho zásah proti pražskému jaru.

Mnohý z Čechů naivně pak soudil, že Číňané fandili obrodnému procesu a oháněl se rudou knížkou předsedy Maa. V tom se tragicky mýlil. Nemýlil se ale v přesvědčení, že mezi Ruskem (Sovětským svazem, chcete-li) a Čínou vládne autentické nepřátelství. Že se obě země sebe vzájemně mají plné zuby. Pro Henryho Kissingera pak nebylo nic snazšího než využít toho, kterak obě země na sebe sočily.

Jak povzbudit Číňany

Nepřátelský vztah tehdy rozhodně nelze srovnávat s dnešním vztahem, bezmála pohodovým. Plní se spoluprací a vzájemným pochopením, přirozeně motivovaný ruskou ochotou sdílet s Číňany za výhodných podmínek ruské surovinové zdroje.

Pouto v posledních letech vytvářené mezi Ruskem a Čínou se sotva Američanům podaří zlomit, byť by Ukrajinu, jak o to usilují, Rusům dodali na stříbrném podnose.

Dokonce by Číňané byli sami proti sobě, kdyby nevítali náhle propuknuvší spolupráci mezi Ruskem a Severní Koreou. Nákup zbraní a munice u Kima přináší severu korejského poloostrova nevídaný ekonomický benefit.

Americká snaha přimět Ukrajinu přijmout mírová jednání rovnající se kapitulaci a zachování „fait accompli“, jak svého času doporučoval neblaze proslulý český prezident Zeman, je vítaná i ze strany Číňanů. Nepřímo je povzbuzuje v jejich úsilí nejen ovládnout Jihočínské moře, dostat pod kontrolu Indočínu a případně si brousit zuby na Taiwan.

Pouto v posledních letech vytvářené mezi Ruskem a Čínou se sotva Američanům podaří zlomit, byť by Ukrajinu, jak o to usilují, Rusům dodali na stříbrném podnose.

Měli by vědět, už z vlastní zkušenosti, že jednoho se imperiálním mocnostem nedostává – projevům vděčnosti. Rusům, byť vskrytu, přesto jedno do hlavy nejde: Co se to probůh s Američany stalo? Že by tito ještě nedávno mistři zahraniční politiky opravdu zhloupli?