Abdulaziz KETAZ / AFP / Profimedia,

Válka jako obchodní artikl. Česká zahraniční novinařina, „attention whores“ a prodej emocí

Slovy „attention whores“ nedávno označil spolupředseda Strany zelených Michal Berg dvě české novinářky Markétu Kutilovou a Lenku Klicperovou. Za nešťastně zvolený anglický výraz, který popisuje osoby bažící za každou cenu po zájmu veřejnosti, se posléze omluvil. Vypjatá debata, která se i tak strhla na sociálních sítích, nicméně ukazuje na obrovskou potřebu veřejné diskuse jak o roli sociálních sítí v současné novinařině, tak o profesionálních standardech žurnalistiky, nejen té válečné.

 „Máme dobré válečné reportéry, máme horší válečné reportéry a pak máme attention whores Kutilovou a Klicperovou,“ napsal Berg na svém facebookovém profilu v reakci na příspěvek, který jmenované novinářky na sociální síti zveřejnily ze své zpravodajské cesty do Arménie.

Společnou fotografii doplnily komentářem: „Opouštíme Arménii a vstupujeme do Karabachu. Dvě noci jsme nespaly, ale teď je čas být tady, kde se odehrává další válka 21. století a opět pod taktovkou Turecka.“

Michal Berg se posléze oběma dámám omluvil za nevhodně použitý výraz, na sociálních sítích se nicméně strhla velmi vyhrocená debata, která se zabývala profesionalitou obou reportérek. Jasně z ní vyplývá, jak velmi povrchní a často zkreslené znalosti má veřejnost o etických novinářských principech a standardech. A to nejen u novinařiny takzvaně válečné, ale žurnalistiky obecně.

Je to celkem pochopitelné. Mediální výchova je u nás na bídné úrovni a koneckonců není důvod, proč by se člověk mimo obor měl zabývat profesionálními principy novinářů.

Jenže v době sociálních sítí, kdy je odborníkem každý a na všechno a za svou „pravdu“ je ochoten jiné lidi často ostře nebo i sprostě napadat, je zjevné, že potřeba veřejně vysvětlovat a debatovat o tom, jaké jsou základní principy novinářské práce, tu je obrovská.

Minimálně to může pomoci pozvednout úroveň celospolečenské debaty o tom, co je dobrá a špatná novinařina a jaká je zodpovědnost reportéra za informace, jež předává veřejnosti. Především pak z oblastí, kde si veřejnost může reportérovy informace jen velmi těžko ověřit.

Všichni jsme teď novináři

Novinář, který přistupuje ke své práci profesionálně a zodpovědně, má být především nestranný a má se snažit o maximální objektivitu. K tomu slouží ověřování informací z více zdrojů, princip, že prostor k vyjádření mají dostat všechny strany konfliktu. Informace z různých stran se u novináře sbíhají a on je pak předává veřejnosti. Jenže novinář nemá být pouhým kanálem, kterým „to, co lidé říkají“, proteče ke čtenáři či divákovi.

Zodpovědný a profesionální novinář musí být schopen „to, co mu lidé říkají“ a „to, co vidí kolem sebe“ zasadit do kontextu. Společenského, historického, politického.


Do zpravodajských či reportérských výstupů nemá dávat svůj názor (řeč teď není o žánru komentáře či glosy), ale správným a zodpovědným poskládáním výpovědí různých aktérů nabídnout pokud možno co nejplastičtější obraz situace, o níž informuje.

Pokud se bavíme o konfliktních (válečných) oblastech, je objektivní zpravodajství ještě větší výzvou. Kromě nestandardních podmínek k práci se novinář často ocitá v situacích, kdy každá strana konfliktu má svou „pravdu“ a tu se snaží pomocí propagandy prosadit.

Rozklíčovat, jaká je skutečná situace, bývá často výzvou a hodně záleží, nakolik je daný novinář znalý místní politiky, historických souvislostí, nakolik je zkušený, aby byl schopen číst i takzvaně mezi řádky a nepropadl přehnaným emocím, což je v sevření lidského utrpení jedna z nejtěžších věcí. Někdy je navíc fyzicky nemožné dostat se k různým stranám konfliktu. O to těžší je pak udržovat si profesionální nadhled.

Na první signální

Takzvanými reportážemi z místa přináší novinář očité svědectví o lokální situaci. Tyto reportáže jsou autentickým a cenným dokumentem o utrpení místních obyvatel.

Fotkami se zbraněmi nebo s bojovníky jedné ze stran válečného konfliktu zásobovaly „holky“, jak jim fanoušci s oblibou říkají, česká média intenzivně. Než je ostatní novináři upozornili, že je to ve vážném rozporu s novinářskou etikou.

V hantýrce zahraničářů se tomuto typu reportáží občas, nepříliš hezky, říká „na první signální“, nebo že se „dělají samy“, protože jsou často nabité emocemi a jsou schopné silně zapůsobit na diváka či čtenáře. V podstatě stačí popsat, co se kolem vás děje, a to samo je v dramatických podmínkách válečných zón pro skvělý příběh dostačující.

Jakkoliv jsou takové reportáže důležitou součástí práce zpravodaje a dokumentem doby, měly by tvořit jen součást širší mozaiky.

Pokud nejsou vyváženy kontextem konfliktu a jeho historicko-politickým ukotvením, začnou být po určité době problematické. Pokud novinář začne i skončí u řady očitých svědectví prezentovaných jednou stranou, pak se jeho práce posouvá na hranu aktivismu.

Jsou-li pak takové reportáže doprovázeny ještě emocionálně zabarvenými či dokonce štvavými výkřiky na sociálních sítích, pak už se o profesionálním přístupu nedá mluvit vůbec, jakkoliv může být pro veřejnost působivý a „dobře čitelný“. Sociální sítě jsou koneckonců se všemi lajky a emotikony na emocích založené.

Kritik jako šovinistické prasátko

Tady se od obecného dostáváme ke konkrétnímu: k podstatě problému, proč čelí Markéta Kutilová a Lenka Klicperová čím dál častější kritice části veřejnosti, ale i profesionální novinářské komunity.

Mezi reportéry, kteří se zabývají krizovým či válečným zpravodajstvím a zahraniční novinařinou, se totiž jejich postupy rozebírají už několik let a pouze z jisté kolegiální solidarity je nikdo ze zahraničářů dosud nekritizoval otevřeně a naplno. Párkrát se poukázalo pouze na vyložené průšvihy, které obě novinářky vypouštěly do mediálního prostoru (konkrétně focení se se zbraněmi, s vůdcem PKK a s bojovníky YPG, či dezinformace kolem „syrských sirotků“).

Kritika tandemu Klicperová, Kutilová není dána závistí, soupeřivostí, či snad dokonce mužským šovinismem, jak to obě novinářky občas prezentují v rámci rozhovorů i komentářů na sociálních sítích. Koneckonců podle této logiky bychom se museli mezi sebou jako „krizoví zpravodajové“ navzájem napadat už dávno.

Asi nepřekvapí, že novinářská komunita mužů i žen, kteří mají s reportováním z válečných nebo krizových oblastí zkušenosti, navzájem sleduje svou práci, většinou se i osobně znají a jakkoliv se jejich styl práce může lišit, panuje mezi nimi vesměs respekt, často přátelské vztahy.

Kritika, kterou na adresu způsobu reportování o konfliktu v Sýrii slýchaly Lenka Klicperová a Markéta Kutilová ze strany jiných válečných zpravodajů, ale i od humanitárních pracovníků, kteří se v oblasti dlouhodobě pohybují, a tudíž místní situaci znají jako nikdo jiný, není postavena na tom, že jsou hezké ženy, ale na faktických chybách a na porušování etických novinářských pravidel.

Obě reportérky však svá sporná prohlášení zpětně relativizují nebo obracejí proti svým kritikům místo toho, aby výtky na základě faktů jednoduše vyvrátily. Ke konkrétním příkladům se dostaneme níže v článku.

Úroveň debaty na sociálních sítích pak často nabývá podoby sprostého pavlačového handrkování, nikoliv výměny věcných argumentů. To je především pro zahraniční novinařinu velká újma, už jen z důvodu, že ji pro řadu Čechů obě dámy zosobňují.

Lajk it or not

Jak ukázala vypjatá debata kolem stručného postu Michala Berga, sociální sítě a způsob jejich využívání jsou opakujícím se tématem v kritice obou novinářek.

Michal Berg je obvinil z nevhodného postování „válečných selfíček“, novinář a cestovatel Dan Přibáň je označil za „válečné influncerky“, které válku v podstatě využívají k vlastní sebepropagaci.

Převzato z debaty na facebookovém profilu L. Klicperové

Práce se sociálními sítěmi a angažovanost novinářů na nich je téma na dlouhou debatu a ani v rámci širší novinářské obce zatím není úplně vyjasněné, jak k němu přistupovat. Především redakce, jejichž existence závisí na příjmech z reklam a patří soukromým majitelům, mají tendenci podporovat své redaktory v budování fanouškovských základen.

Lajky se zkrátka počítají a přivírají se oči na tím, že subjektivní komentování událostí, které sociální sítě vyžadují (protože jedině tak je to autentické a tedy zábavné), je velmi často v rozporu právě s nezávislostí a nutným nadhledem.

Zdá se, že z dlouhodobého hlediska profesionální novinařině sociální sítě spíše škodí, protože nahrávají na smeč kritikům  žurnalistického aktivismu. A přiznejme, že k aktivismu má novinařina vedená na sociálních sítích skutečně blízko.

Válka na prodej

Už jsme zmínili, že Lence Klicperové a Markétě Kutilové bývá vyčítáno, že si fotí selfíčka ve válečných oblastech, a dělají si tak nevhodné promo. Je to ale jejich způsob sebeprezentace i prezentace událostí, které zpracovávají.

Jakkoliv tato „válečná selfíčka“ můžou na někoho působit jako hraničící s dobrým vkusem, faktem je, že jimi obě reportérky přitahují pozornost a to je důvod, proč je dělají. Práci se sociálními sítěmi mají skvěle propracovanou. Koneckonců, pomáhá jim v obživě.

Počty fanoušků na sociálních sítích souvisí s placenými přednáškami či s prodejem knih. Podle kritiků jde o byznys s válkou a lidským utrpením, dá se ale vnímat i jako nový způsob válečné novinařiny, který konečně táhne a „baví“.

Facebook: Lenka Klicperová

Adorování nebo kritika tohoto stylu práce je především otázkou osobního vkusu. Pozitivním přínosem reportérek je, že umějí přitáhnout zájem k tématům, která by plno lidí zřejmě přešlo bez povšimnutí.

Čtenář bez hlubších znalostí zahraniční politiky se dokáže mnohem lépe identifikovat se dvěma pohlednými ženami v nebezpečí, než s anonymními uprchlíky nebo lidmi postiženými konfliktem. Obě novinářky jsou si toho dobře vědomy a svůj fanklub udržují v představě, že ony jediné jim z postižených oblastí dokážou přinést pravdivé informace.

Dokreslením může být současná situace kolem Náhorního Karabachu. V oblasti sice byli v úplně stejnou dobu tři reportéři tuzemských veřejnoprávních médií Martin Dorazín z Českého rozhlasu, Václav Černohorský a David Borek z České televize, nikdo z nich ale nepřitáhl tolik pozornosti (ani soucitu vlastních followerů).

Z knihy Islámskému státu na dostřel II

Řadě uživatelů sociálních sítí se z postů Kutilové a Klicperové dokonce muselo zdát, že jsou na místě z českých médií jediné. Za vše mluví titulek jejich reportáže v týdeníku Echo24, který je označil za „poslední české válečné reportérky“.

Snahu upozornit na sebe a své zásluhy ale nelze vnímat jako zásadní problém, je to čistě věc stylu a míry vkusu obou reportérek. Pokud se tedy zrovna nefotí se zbraněmi, což v počátcích své kariéry dělaly, nicméně po silné kritice z řad novinářů pochopily, že to není profesionální, a přestaly s tím.

Jako problematické lze už spatřovat komentáře, jimiž své fotografie často doprovází. Jsou vypjatě emočně zabarvené, atakující konkrétní strany konfliktu a občas i postavené na mylných informacích. Jde o diskutabilní způsob zacházení se zdroji.

Tak jsme se spletly, no…

Jako příklad může sloužit citát z úvodu článku: „Opouštíme Arménii a vstupujeme do Karabachu. Dvě noci jsme nespaly, ale teď je čas být tady, kde se odehrává další válka 21. století a opět pod taktovkou Turecka.“

Působení na emoce a vytváření dojmu, že opět samy zachraňují svět, je už „zavedeným rukopisem autorek“.

Problém ovšem tkví v jasném obvinění jedné ze stran konfliktu bez uvedení širšího kontextu. Obvinění vágním, nepodloženým fakty a vysloveným ve chvíli, kdy reportérky ještě ani nedojely na místo konfliktu. Předpojatý postoj je naprosto v rozporu s novinářskou etikou.

Na dotaz jednoho z diskutujících na facebookovém profilu Lenky Klicperové, proč jako objektivní reportérky neinformují i o druhé straně konfliktu, neváhala novinářka na svou obranu použít argument, že z Ázerbájdžánu informují jen média loajální Turecku, z čehož v podtextu obvinila Českou televizi. Veřejnoprávní ČT se přitom objektivně skutečně chovala a vyslala redaktory na obě strany fronty.

Podobných proklamací se dá v práci obou reportérek najít dost a i když na svých sociálních sítích si může kdokoliv psát cokoliv (tento argument používá opakovaně na svou obranu sama Markéta Kutilová), není to tak jednoduché. Zvlášť ne v případě, že stovky „fanoušků“ berou podobné výroky jako fakta; z diskusí pod příspěvky reportérek to jasně vyplývá.

Navíc v době rozšířené „facebookové novinařiny“ přebírají média prohlášení nejen politiků, ale i novinářů ze sociálních sítí jako relevantní citaci a jako taková je přetiskují. Novinář zkrátka nemůže oddělit svůj osobní profil a názory na něm od své práce.

Začalo to už v Sýrii

Problematická prohlášení na sociálních sítích (a nejen na nich) mají u Lenky Klicperové a Markéty Kutilové dlouhou historii. Dají se vysledovat už do počátků jejich „syrské mise“, kde používaly nejrůznější obvinění, jež si ale mohli ověřit jen skuteční znalci regionu. Běžný čtenář je prostě vzal jako fakt.

Příkladem je opakované tvrzení, že nezisková organizace Bílé helmy je přímo napojená na radikální islamisty, což byl pohled, který v té době hojně používala ruská propaganda. Když přímá i nepřímá obvinění Bílých helem ze strany reportérek kritizovali lidé, kteří v Sýrii pracovali a místní situaci dobře znali, argumentovaly novinářky náhle tím, že pouze chtějí zjistit, kam jdou milióny dolarů, které Bílé helmy dostávají darem od vlád západních zemí. Z novinářského hlediska jistě legitimní otázka.

Jenže, dokud na ni nejsme schopni najít prokazatelnou odpověď podloženou fakty, je velmi zavádějící opakovaně veřejně označovat Bílé helmy jako organizaci napojenou na džihádisty. Je to neprofesionální a lehkovážné zacházení s informacemi.

Příznačné pro práci obou redaktorek byly i názorové veletoče spojené nejen s tímto tématem. Zatímco Markéta Kutilová v srpnu 2016 uvedla v rozhovoru pro deník Blesk o Bílých helmách, že jsou to pro ni hrdinové, později je reportérky označily za spojence teroristů.

 „Syrian Civil Defence, tzv. Bílé Helmy, které pracují pouze na územích ovládaných džihádisty (ať už je to Nusra v Idlibu, Ahrar aš Šam, nebo Jaish al Islam.) A jsou na ně přímo napojení,“ citovaly Lenku Klicperovou 13. dubna 2018 Eurozprávy.cz. Markéta Kutilová zase organizaci označovala jako takzvané Bílé helmy a argumentovala jejich činností pouze na územích ovládaných radikály.

Namísto věcných důkazů zůstalo jen u nepodložených obvinění prezentovaných přitažlivě jako „jiný pohled na Sýrii“.

Protože se obě reportérky pohybovaly především na územích ovládaných Kurdy, přinášely informace primárně z této oblasti. „Prokurdský narativ“ jejich reportáží je tedy sice pochopitelný, nicméně z profesního hlediska ne zcela ospravedlnitelný.

Profesionální přístup by vypadal tak, že ve chvíli, kdy například Turecko obviníte z vystěhování kurdských obyvatel z jedné části země do jiné, zmíníte i to, že Kurdové stejné věci dělali arabským obyvatelům na jimi dobytých územích v oblasti mezi syrským Kobani a Eufratem, odkud vyhnali z domovů přes 20 tisíc arabských obyvatel. Takové věci se ve válkách dějí, a novinář zodpovědný vůči čtenáři i svému svědomí má informovat v kontextu, vyváženě.

Zamlčování části skutečnosti sice není lež, ale zároveň nepředáváte přesné informace, což je alfa a omega poctivé novinářské práce. A v oblastech, kde situaci může ověřit velmi málo lidí, to platí dvojnásob. Je to obrovská zodpovědnost.

V postu obě reportérky apelují na čtenáře, aby podepsali jejich petici proti turecké invazi do Afrínu. Psaní petic ovšem není součástí novinářské práce. Novinář by mohl být obviněn ze zaujatosti. Stejně tak není pravdou, že Turecko nebylo zapojeno do boje proti Islámskému státu. Bylo. Neoficiálně ovšem s Islámským státem v určitých ohledech spolupracovalo.

Jak jsem koupil, tak prodávám

Když informujete o lidském utrpení, emocionální zabarvení reportáží je pochopitelné. Každý, kdo o válce reportoval, ví, jak strašné věci se dějí a co válka s lidmi dokáže udělat.

Dlouhodobě proklamovaná zaujatost proti jedné straně se ale nedá označit jinak než jako aktivismus, který s profesionalitou nemá nic společného.

Přímá obvinění nebo naznačování, že to „možná je jinak, než vám média tvrdí“, ovšem bez jakýchkoliv přímých důkazů, je opakující se vzorec v komentářích obou reportérek na sociálních sítích, které vždy poté, když je někdo, kdo je se situací na místě dobře obeznámen, konfrontuje napřímo, začnou původní tvrzení relativizovat nebo svůj „chybný“ post prostě smažou.

Stalo se to například v debatě o chemickém útoku v Chán Šajchúnu, kde reportérky zpochybňovaly zprávu mezinárodní vyšetřovací komise o tom, že za chemickým útokem na místní obyvatele stojí Bašár Asad. Podobně při chemickém útoku v Dúmě.

Nebo pak v rámci debaty ohledně „syrských sirotků“, kde tvrdily, že o děti v islámských zemích se vždy postarají příbuzní, takže opuštěné děti v oblasti „vlastně jakoby nebyly“. Doplněno ještě informací typu, že muslimská komunita by nechtěla, aby jejich děti byly vychovávány v jiné kultuře. Podobná generalizace na základě prohlášení jednoho či dvou respondentů je příkladem nezodpovědného zacházení s původními zdroji a nechuť či neschopnost dohlédnout následky takových zobecňujících prohlášení z úst novináře.

V islámských zemích je skutečně zvykem, že se o děti stará širší rodina, jenže dlouholetý konflikt do těchto vazeb vážně zasáhl. Když jiné redakce přinesly přímé důkazy o existenci sirotčinců na území Sýrie, a to i z doby před válkou, teprve poté se do nich obě redaktorky zřejmě zajely podívat.

Nikdo netuší kolik dětí v řeckých táborech pochází ze Sýrie, tvrdila přesvědčivě v rozhovoru pro DVTV Markéta Kutilová. Přitom se stačilo zeptat řeckých úřadů. Podle nich syrské děti bez doprovodu tvořily 14,99% z počtu 3320 nezletilých v řeckých táborech.

Markéta Kutilová v rozhovoru pro DVTV v říjnu 2018 také prohlásila, že nikdo neví, kolik dětských uprchlíků v řeckých táborech pochází ze Sýrie a že jediných 300 dětí mladších 14 let si rozebraly různé rodiny.

Toto tvrzení se ale na základě materiálů poskytnutých řeckou vládou ukázalo být naprosto nepravdivé.

V řeckých táborech bylo podle tehdejších statistik řeckého Národního centra pro sociální solidaritu 3 320 dětí bez doprovodu, z toho 8,4% mladších 14 let, které byly ve většině umístěny do center s tzv. ochrannou péčí. Ze dvou takových center pak europoslankyně Michaela Šojdrová přivezla seznam nezletilých dětí pro ministra vnitra Jana Hamáčka.

Nedostatečná práce se zdroji, nezodpovědné vypouštění polopravd do veřejného prostoru na tak choulostivé a zpolitizované téma, kterým se stalo oněch „50 syrských sirotků“, bylo nehodné profesionála, tím spíše v rámci vypjaté veřejné debaty.

Válečný influencing

Motivem, který se opakuje v rámci facebookových debat, je vnímání válečných reportérů jako hrdinů, kteří nasazují život, aby veřejnost měla informace přímo z místa konfliktu. Ano, to je práce válečného reportéra i důvod, proč ji novináři dělají.

Být válečný reportér, jakkoliv toto označení leckterý ze zainteresovaných rád nemá (a používá třeba spojení reportér z konfliktních oblastí), je povolání jako každé jiné.

Novináři ho dělají dobrovolně, na základě vlastní volby. Podobně, jako si pokrývač střechy vybere povolání, při kterém mu hrozí zmrzačení či dokonce smrt.

Lidé by zřejmě byli překvapení, jaká je o výjezdy do války v rámci redakcí leckdy rvačka. Doslova.

V roce 2016 fotil přímo na libyjské frontě Stanislav Krupař. Za svou reportáž obdržel cenu Czech Press Photo. Pět let předtím reportovalo z Libye dokonce šest různých českých novinářů.

Být válečným reportérem se pro mnohé pojí s novinařinou takříkajíc na dřeň, pocitem, že jste na místě, kde se píší dějiny, a svým informováním můžete možná něčemu pomoct. Pojí se také s adrenalinem, prestiží, slávou a vlivem. Stačí vyjet do války a do té doby neznámému novináři to většinou prestiž skutečně přinese.

Své pocity z války popsala pro Lidové noviny sama Lenka Klicperová:

„Už když se blížím k místu boje a slyším to dunění, okamžitě mi najede adrenalin. Cítím se najednou jako ve svém živlu, je to strašně intenzivní, těžko popsatelné. Vidím kolem sebe ostřelovače, slyším střelbu, celé tělo se přepne do jiného módu – a to je fakt závislost.“

Roztleskávání emocí, nebo fakta?

Na práci Markéty Kutilové a Lenky Klicperové je bezesporu přínosné jejich nasazení a chuť být všude první. Očité reportáže překypující emocemi mají nespornou výpovědní hodnotu. Válečná žurnalistika se ale v tomto podání v očích veřejnosti smrskla především na ony emoce. Vytrácí se kontext.

Styl, kdy je reportér středem dění a čtenář či divák vnímá situaci jeho optikou, je velmi vděčný, sugestivní. Skrz reportéra prožíváte válku spolu s místními. Jeho přitažlivost se dá přirovnat k přitažlivosti televizní reality show. Drsného seriálu na pokračování.

Možná je to nový styl válečné novinařiny, který nenávratně pohřbí „zastaralý“ nadhled a odstup, který se od reportérů kdysi vyžadoval. Možná se ale po nějakém čase lidé k nadhledu rádi vrátí.

Bude zajímavé sledovat, kam současný mix tradičních postupů a nezpochybnitelného rostoucího vlivu sociálních sítí novinařinu zavede. Možná se z novinářů za čas stanou skutečně už jen influenceři, možná se najde nějaký kompromis. Zásadně důležitá je ale otevřená debata o podobách novinařiny, které by se měli účastnit především profesionálové a nikoliv uživatelé sociálních sítí. Snad k takové debatě tento článek může přispět.


Autorka je držitelkou Novinářské ceny za objektivní a vyvážené reportování z ukrajinské fronty. Zahraniční novinařinou se zabývá dvacet let. Dlouhodobě žila v Pákistánu a v tureckém Kurdistánu. Pro ČT pokrývala mimo jiné zemětřesení v íránském Bámu, tsunami na Srí Lance a v Indonésii, situaci v předválečném a poválečném Iráku a Afghánistánu.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

13 komentářů

  1. Svatopluk Otava napsal:

    Velmi obsáhlý materiál. Ale o podstatě kritiky uvedených novinářek se toho člověk moc nedopátral. Snad jen tolik, že Osmany po staletí genocidně hubený Arménský národ má tu drzost bránit své (Stalinem územně oloupené) krajany v Náhorním Karabachu, kde žijí už minimálně 1 000 let. A že konflikt aktivně „živí“ hlavně Turecko? O tom je důkazů ve veřejných zdrojích dost a dost. Zbytku našich zpravodajů se však hlavně „ekluje“, že vyvražďovaní Arméni mají podporu Ruska. Od toho se pak v našem mediálním světě odvozuje naprosto vše…

    • Martin Lišivka napsal:

      JJ pane Otavo, tak s chutí do toho, a přečtěte to znovu, třeba jste jen trochu spěchal :))

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Obávám se, že máte pravdu, pane Otava. Zejméne s tím komu a proč se co ekluje. Podobné je to třeba s Bílými přilbami a plynovými útoky v Sýrii. jako chemikovi mně prošly, tak říkajíc rukama, desítky tun chloru při výrobě různých produktů a to co popisovala ta „správná“ media, byly dojmy, které se skutečností, z principu věci, měly velmi málo společného. Na opak to, co reportovaly ty dvě kritizované, bylo z odborného pohledu rozhodně blíže pravdě.
      Další „nepřesnost“ v článku je čistě početní, pro přesnost cituji z článku:
      „Markéta Kutilová v rozhovoru pro DVTV v říjnu 2018 také prohlásila, že nikdo neví, kolik dětských uprchlíků v řeckých táborech pochází ze Sýrie a že jediných 300 dětí mladších 14 let si rozebraly různé rodiny.
      Toto tvrzení se ale na základě materiálů poskytnutých řeckou vládou ukázalo být naprosto nepravdivé.
      V řeckých táborech bylo podle tehdejších statistik řeckého Národního centra pro sociální solidaritu
      3 320 dětí bez doprovodu, z toho 8,4% mladších 14 let, které byly ve většině umístěny do center s tzv. ochrannou péčí. Ze dvou takových center pak europoslankyně Michaela Šojdrová přivezla seznam nezletilých dětí pro ministra vnitra Jana Hamáčka.“
      Při tom 8,4% z 3 320 je 279 (278,88), tedy o 21 dětí méně, než říkala Kutilová. Nepravdivé nemusí být ani tvrzení, že si je rozebraly různé rodiny. Věta, že „byly ve většině“, ty děti, umístěny do center s tzv. ochrannou péčí, totiž nevylučuje, že v menšině si je skutečně rozebraly ty různé rodiny.
      Jinak ovšem, nelze než souhlasit s autorkou článku, že: „Zodpovědný a profesionální novinář musí být schopen „to, co mu lidé říkají“ a „to, co vidí kolem sebe“ zasadit do kontextu. Společenského, historického, politického.“ Jen bych ještě dodal, že to musí činit především pravdivě a podle současnými tendenčními náhledy nezdeformovaných pramenů, historických zvláště.
      Poznámka: Od listopadu 1989 uběhlo už skutečně skoro 31 let, což je vlastně 1,5 generace (počítáme-li na 1 generaci 20 let) a 1,5x déle, než existovala z hlediska demokracie „nedostižná“ Masarykova první republika. Za co všechno ještě budou moct tehdejší komunisté?

  2. Petr Kaminsky napsal:

    1) Maji na svych uctech uvedeno, ze „prispevky vyjadruji vlastni nazory autora“? Pokud ano, nemel by nikdo povazovat takovy obsah za zpravodajstvi. 2) Kolik je tem slecnam let? Podle fotek odhaduju 25 dohromady. Pripada mi to male deti, ktere dostanou svuj prvni telefon. Miliony selficek ve vsech moznych situacich. A ty nazory taky vypadaji jako od malych deti – takove to prekrikovani, aby druhemu znemoznily sdelit jiny nazor. 3) Co to jako je za vyrazy – „najede adrenalin“, „fakt závislost“? Co to ma spolecneho s novinarinou? 4) Berg ma pravdu. Asi bych nepouzil takovy hruby vyraz. Doufam, ze po takovych vykonech uz slecny nebudou delat „taky-novinarinu“ za penize ctenaru/divaku. Altivismu at se venuji za sve penize ve svem volnem case.

  3. Václav Čech napsal:

    Už historicky známá hrůzná genocida Arménců Turky a zároveň i zabrání jejich území, dává tušit, že v tomto konfliktu si přihřívají svoje polínko i Turci. A nejen zde, ale koneckonců i v Sýrii. A že zde hrají svoji roli i Ruské teritoriální zájmy, zdaleka ne jen politické, ale i strategické, je také nabíledni.
    Nicméně objektivita novinářů při jejich práci by měla být samozřejmostí, jelikož to vyplývá z novinářské etiky. Stále je však úctyhodné, že jsou novináři, kteří jezdí do těchto neklidných a nebezpečných míst, aby informovali svět o událostech provázejících války. Informovanost světa je nezbytná a potřebná.

    • David Nemec napsal:

      Mozna Lenka a Marketa jsou prvni ceske novinarky, ktere pouzivaji socialni media a metody „influencing“ ve vetsi mire, nez jini cesti (valecni) novinari. Souhlasim s tim, ze v jejich praci se casto projevuje urcity aktivismus, ci osobni pohled. To ostatne citim vice ci mene z prace kazdeho novinare, ktery bere svou praci poctive, od srdce. Na druhe strane by me zajimalo, nakolik „holky“ ovlivnuji Ceske ctenare, zvlaste porovname-li to se silou vlivu mainstreamu. Vzpomenme jak se cely svet nechal ovlivnit jednostrannou medialni masazi, v primem prenosu 24/7 mainstreamu z valek v Zalivu, v Jugoslavii, v Libyi… (Podobne jako ted kolem coronavirus reporting 24/7) Asi bych mohl o tom psat dele, ale vice pismen by stejne presne nevyjadrilo, jak to vidim ja. Jen vim, ze verim celkem malo infuencerum stejne jako mainstreamu a nejradeji si nektere veci musim zazit, vyzkouset ci overit sam. Proto rovnez vim, jak je obtizne nebyt osobni a nad veci, napr. kdyz se vydate do nezname a nebezpecne oblasti nebo na vas miri zbran, ci jen o vlas uniknete smrti.

  4. nemec napsal:

    Nechápu jak zmíněné madam můžou podávat objektivní informace , když stojí jen na jedné straně konfliktu. A rozhodně je nikdo nenechá přebíhat z jedné strany na druhou v průběhu boje. Navíc je degradují jejich rozesmáté tváře, jako by byly někde na dovolené. Potom si dají pauzu, vrhnou se na ně média aby se přiživila také a udělají si reklamu.. Po napsání knížky, se za honorář vydají zase jinam kde se umírá. Proč se předně nezajímají o to , že člen našeho uskupení NATO se někde beztrestně podílí na zabíjení civilního obyvatelstva.

  5. leo napsal:

    skvělý článek, díky

  6. Daniel napsal:

    Parádně sepsáno, mluvíte mi z duše! Díky

  7. Anna napsal:

    Díky za příkladný přístup k novinařině!

  8. petrph napsal:

    Jenomže, když se nad tím zamyslíme, pro tyto reportéry je jejich /značně riziková) práce) zdrojem obživy – a pokud by měli dodržovat všechna veškerá doporučení, tak by si nejen nevydělali ani na tu slanou vodu. A vzhledem k tomu že si náklady si často hradí sami, už by dávno skončili v klepetech exekutorů.
    Tudíž určitá míra efektivnosti je nutná – ovšem nesmí přejít do fabulace. Na to totiž, s nějakým zpožděním přijdou uživatelé soc sítí taky, a reakce je pak mnohem horší…

  9. M.C. napsal:

    Influenceři či aktivisté jsou v jedné linii s bulvárem a dezinformacemi, konečnou fází je prohra v takto nastavené hybridní válce.
    Budeme se pak hodně „divit“, až zjistíme, že to co se nepodařilo s naším obyvatelstvem Putinovým trollům, zvládli podobně biasovaní „novináři“, za něž by se nemusela stydět RT či Zvezda.
    Obyvatelstvu, přednastavenému na bulvár, začne být časem jedno co je skutečnost. Hlavně když se jim bude autor trefovat do noty, oživovat středověké atavismy a názory, a podkuřovat českému dětsky naivnímu pohledu na války, formovanému nenáročnými pohádkami.
    Je tu nové čaulidi, jen pětitisícovku a jak je všechno super nahradila válka a stranický aktivismus. Jde o symptom společnosti, kde přestávají platit jakákoliv pravidla, notabene novinářská. V mentální výbavě tak těm, co si snížili laťku na minimum, zůstává pouze primitivní polarizace Dobro-Zlo, které občany udržuje v lepších případech v dětinskosti a v horších případech kryptonáboženském fanatismu.

Přidávání komentářů není povoleno