Hranice mezi Estonskem a Ruskem je už víc než třicet let otázkou sporu mezi oběma zeměmi. Tallinn s Moskvou se ji opakovaně pokusily ratifikovat, ale jednání nakonec vždy uvízla na mrtvém bodě. Teď se někteří Estonci obávají toho, že by se pro Rusko mohla nevyjasněná hranice stát záminkou pro napadení jejich země. O komplikovaných vztazích mezi oběma státy vypovídá nejlépe situace přímo ve městě, kudy hranice prochází, v estonské Narvě.

Je krátce před setměním. Projíždím městem, kde to vypadá, jako by lidé vůbec nevycházeli do ulic. Občas po ulici kráčí jednotlivci, atmosféra je zvláštně ponurá. Možná je to denní dobou, možná zimou, která zalézá hluboko pod kůži. Možná je to i tím, že ve městě žijí převážně starší lidé. Když se s někým zkusím pustit do řeči, reakce jsou zamítavé nebo velmi opatrné.

„Myslím, že nás odsud brzy poženou a bude to. Vlastně za nic,“ říká mi před místním obchodním domem asi padesátiletá žena, když se jí ptám, jak válka na Ukrajině ovlivňuje její život. Z našeho rozhovoru vyplyne, že je Ruska. V Narvě nic výjimečného. Rusové s ruským pasem tvoří zhruba třetinu obyvatel tohoto více než padesátitisícového pohraničního města. Ruské národnosti je 96% lidí z Narvy.

Přes řeku Narvu vedou dva hraniční přechody. Jeden pro pěší a druhý pro dopravu. Lidé s ruským občanstvím nebo tzv. šedými pasy (bez občanství), můžou bez omezení cestovat mezi oběma zeměmi. Část toho využívá k pašování zboží z Ruska do Evropy. foto: T. Engelová

Před pár týdny se na sociálních sítích objevila informace, že Estonci v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu začnou Rusy údajně trestat. Co na tom, že šlo o jasnou dezinformační kampaň. Lidé, kterých se to týká, očividně mají z vývoje v zemi obavy.

„Na sociálních sítích začaly kolovat fake news, že lidé s ruským občanstvím budou nějakým způsobem omezováni na právech, že jim nebudou prodlužovat povolení k pobytu a další nesmysly. Lidi to znepokojuje. Stává se z toho opravdu ožehavé téma,“ vysvětluje Roman Vikulov, novinář, který píše pro lokální narvské noviny. Podle něj je atmosféra ve městě napjatější i kvůli obavám z přílivu ukrajinských uprchlíků. Protože většina lidí žijících v Narvě mluví rusky, předpokládají, že by Ukrajinci měli tendenci hledat útočiště právě u nich kvůli jazykové blízkosti .

„Řekl bych, že obavy plynou z potenciálních konfliktů mezi, řekněme, proruskými a proukrajinskými obyvateli Narvy. Lidé si o tom povídají pouze doma, ve veřejném prostoru střety ani ostré hádky nevidíme. Ale téma uprchlíků je určitě diskutovanější než téma samotné války. Jako v každém malém městě, lidé si nepřejí radikální změnu atmosféry, ve které žijeme,“ popisuje Roman Vikulov.

Postsovětská nostalgie

Jaká atmosféra to tedy je? A co vypovídá o estonsko-ruských vztazích? K odpovědi na složitou otázku je třeba ohlédnout se i zpátky do historie. Jako v řadě pohraničních měst to ani obyvatelé Narvy neměli v minulosti jednoduché. Významné obchodní centrum na řece Narvě dobývali postupně Dánové, Rusové, Švédi a zase Rusové.

Jejich nadvlády se Narvané krátce zbavili ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století, kdy vzniklo nezávislé Estonsko. V roce 1940 ale byli na základě paktu Ribbentrop-Molotov Rusové zpátky. Boje, ve kterých se v roce 1944 střetli u Narvy s německou armádou, se významně promítly do budoucího vývoje města.

Rudá armáda Narvu počátkem března 1944 prakticky srovnala se zemí. Ruské kobercové nálety si vyžádaly mnoho obětí, navždy zmizela historická podoba města, kterou později nahradil styl socialistického realismu. V tzv. „chruščovkách“, paneláčcích z 50. let, žije velká část Narvanů dodnes. Estonci, kteří původně tvořili 75% obyvatel Narvy, se do města po válce vrátit nesměli.

„Ruské obyvatelstvo bylo v Narvě v minulosti menšinou, ale ruská osidlovací politika po válce to změnila. Sověti také v Narvě obnovili velká výrobní zařízení. Třeba slavný Kreenholm zajišťoval až deset procent celého textilního průmyslu na světě,“ říká místostarosta Narvy Vladimir Žavoronkov.

Dny, kdy firma Kreenholm zaměstnávala až 12 tisíc lidí, jsou dávno pryč a i to je podle Žavoronkova důvodem, proč část rusofonních Estonců má tendenci vzhlížet k Rusku a Vladimiru Putinovi i za současné situace. „Když se lidé cítí nejistě nebo nechtěně, je pro ně těžké najít práci a nemají jistou budoucnost, pak mají tendenci, a tak to bylo vždycky, hledat vládu pevné ruky. Hledají diktaturu, samozřejmě neřeknou ‚potřebujeme diktátora‘, ale začnou takové režimy obdivovat,“ vysvětluje Žavoronkov, proč část obyvatel Narvy trpí postsovětskou nostalgií.

„Lidé měli od pádu režimu velká očekávání, která se ale nenaplnila, Kreenholm po privatizaci zkrachoval a začít žít nanovo v kapitalistických podmínkách bylo pro mnohé emocionálně obtížné. A i když se pomalu snažíme podporovat drobné a střední podnikání, jsme svědky velkého demografického odlivu. Mladí lidé Narvu opouštějí, úmrtnost převyšuje porodnost,“ přiznává Žavoronkov.

„Když se lidé cítí nejistě nebo nemůžou najít práci, pak mají tendenci hledat vládu pevné ruky. Začnou obdivovat diktátorské režimy,“ říká Vladimir Žavoronkov, místostarosta Narvy. foto: T. Engelová

Jazyk jako problém

Z Narvy odešla i Jekatěrina Tabri. Hlavním důvodem byla touha studovat vysokou školu, která v Narvě před dvaceti lety ještě nebyla. Až při studiu biologie na univerzitě v Tartu si uvědomila, jak odlišný je život na východě od zbytku Estonska.

„V Narvě jsme se učili na ruských školách, estonštinu jsme měli jen jako druhý jazyk. Když nemáte praxi a učí vás učitelka s ruským přízvukem, zjistila jsem, jak špatně umím estonsky a učit se v tom jazyce zoologii, botaniku bylo pro mě hrozně těžké. Byla bych si přála studovat od první třídy v estonštině,“ upozorňuje Katja na jeden ze zásadních problémů rozdělení estonsko-ruského soužití.

„Bohužel i v roce 2022 je náš vzdělávací systém dvojjazyčný. Osnovy jsou stejné, ale celostátně přibližně 16 % dětí studuje v ruskojazyčných školách. V Narvě samotné máme 16 základních škol a pouze jedna je estonská,“ říká Irene Kaossarová, ředitelka narvského integračního centra. Jeho sídlo se do Narvy přesunulo z Tallinnu v roce 2019 a podle Kaossarové snaha estonské vlády o lepší integraci rusky mluvících obyvatel začíná v posledních letech přinášet ovoce.

„Naše monitorovací služby ukazují, že v Estonsku stále žije 10 % obyvatel jiné národnosti, co neumí estonsky. To je docela dobrý výsledek, protože před deseti lety to bylo mnohem víc lidí,“ říká Kaossarová a vysvětluje situaci přímo v Narvě: „Když lidé žijí v oblasti jako například tady, kde 97% obyvatel používá ruštinu, nemají vlastně důvod se estonsky učit.“ S jazykem se ale pojí i společenská a kulturní identifikace a protože většina obyvatel Narvy sledovala před vypuknutím války na Ukrajině převážně ruská média, často se identifikují spíše s Ruskem, než s Estonskem.

„Proto i naším hlavním cílem tady v centru není jen naučit dospělé mluvit estonsky. Žáky seznamujeme s estonskou kulturou, promítáme jim filmy, vedeme debaty. Zkrátka jazyk je spíše nástrojem, jak je aktivně zapojit do estonské společnosti,“ vysvětluje Kaossarová a podle vlastních slov, jsou poměrně úspěšní. Kurzy estonštiny pro dospělé jsou populární. Možná i proto, že získat práci například ve státní správě nebo u policie bez dobré znalosti estonštiny není možné. Integraci podle ní pomohla paradoxně ještě jedna věc, epidemie covidu.

Pomohl i covid

„Covid udělal pro integraci ruské menšiny v Estonsku hodně. Sledujeme, že čím dál víc rusky mluvících občanů začíná důvěřovat estonským médiím. Poprvé za 30 let,“ říká Irene Kaossarová, ředitelka Integračního centra v Narvě. Foto: T. Engelová

„Covid udělal pro integraci ruské menšiny v Estonsku hodně. Sledujeme, že čím dál víc rusky mluvících občanů začíná důvěřovat estonským médiím. Poprvé za 30 let vidíme, že rusky mluvící menšina důvěřuje více informačním zdrojům ruskojazyčného zpravodajství estonských kanálů než ruských kanálů,“ komentuje Kaossarová zásadní posun mediálních návyků rusofonních Estonců.

Většina z nich preferovala léta ruské kanály. Měly zajímavější program, profesionálně vypadající zpravodajství. Že bylo plné propagandy, řada lidí nevnímala. Právě ruské zpravodajství plné dezinformací bylo jedním z důvodů, proč se estonská veřejnoprávní média rozhodla v roce 2015 založit vlastní ruskojazyčné vysílání. A lidé si na něj postupně zvykají. Teď sledovanost stoupla i z důvodu, že kvůli válce na Ukrajině Estonsko zablokovalo vysílání šesti ruských televizních kanálů. Jakkoliv se stále dají při troše vynalézavosti pustit online, starší generace není takové improvizace schopna, a tak se zkrátka dívá na ruské zprávy estonské televize.

„Moje babička, která žije v Narvě, byla hodně nešťastná, že vláda zakázala ruské televizní kanály. Byla na ně zvyklá a prý jí chybí. Ale přiznala mi, že některé zpravodajské pořady estonské televize jí doslova otevřely oči,“ říká Katja, která už řadu let žije v Tallinnu a společně s estonským manželem vychovává své dvě děti v bilingvním estonsko-ruském duchu.

Mezi ní a některými vrstevníky, kteří zůstali žít v Narvě, ale stále zůstává velká propast. „Po napadení Ukrajiny jsem si na sociální sítě dala ukrajinskou vlaječku a plno kamarádů mě začalo napadat. Byla jsem z té reakce v šoku, s některými se o válce vůbec nemůžu bavit, protože vím, že se zásadně neshodneme,“ říká Katja.

Vidět Rusko na vlastní oči

Názorové rozdělení obyvatel Narvy ohledně ruské invaze na Ukrajinu potvrzuje i redaktor lokální redakce zmiňovaného ruskojazyčného kanálu estonské televize Juri Nikolajev. „Lidé se tu shodnou jen na tom, že na Ukrajině je válka. Kdo ji zapříčinil a jaké jsou její cíle, v tom už jsou velké rozpory napříč rodinami i pracovními kolektivy. Lidé se skutečně do krve hádají. Ti, co sledují ruské kanály, které si pořád můžou pustit přes internet, říkají, že estonská televize lže, a ti druzí, kteří sledují naše estonské zprávy v ruštině, říkají opak. Hádky slyším ze všech koutů,“ komentuje situaci Nikolajev a obává se případných nepokojů kolem 9. května, kdy Rusové slaví Den vítězství nad Německem za druhé světové války.

„Otázek je mnoho. Říkám to proto, že nevíme, jak se bude 9. květen v současných podmínkách odehrávat. Normálně lidé nosí svatojiřské stužky, pokud se ale někde například objeví písmeno Z jako symbol ruského patriotismu, může to vyvolat konflikt, to zatím nevíme.“

Citlivé atmosféry si je vědom i místostarosta Narvy Vladimir Žavoronkov: „Zatím se lidé hádají ve virtuálním prostoru, ale to neznamená, že ten problém neexistuje. Máme tu v podstatě něco jako spící sopku,“ říká Žavoronkov.

Náměstí v Narvě. Historické centrum zničilo ruské bombardování v březnu 1944. Foto: T. Engelová

Přesto se ale, podobně jako Irene Kaosaarová, nedomnívá, že by ruská menšina mohla pro Estonce představovat pověstnou pátou kolonu, které by Rusko mohlo využít. „O Rusku si tu můžou lidé myslet různé věci, ale zjevně by tam nikdo z místních žít nechtěl. Vždyť se můžou kdykoliv sebrat a během sedmi minut být z Narvy v Rusku. Ale nikdo se nestěhuje. Lidé v Narvě vidí, co obnáší život na druhé straně, vědí, že se tady mají lépe.“ říká Kaossarová.

Problém podle ní neznamená ani dosud nevyřešená otázka vzájemné rusko-estonské hranice. Irene se neobává, že by ruská menšina působila například ve prospěch posunutí hranice na úkor Estonců.

„Řekla bych, že ruskojazyčná komunita tady není jako v Luhansku nebo Doněcku. Místní Rusové se cítí být součástí estonské společnosti. A tady v Narvě jsem si tím jistá, protože, jak říkám, lidé tu jezdí do Ruska a vidí na vlastní oči, co je Rusko.“