KOMENTÁŘ. Když se před koncem roku již podvanácté připomínalo výročí úmrtí Václava Havla, opět nešlo přehlédnout záplavu jeho citátů a – bez jakékoli ironie – chytrých slov a postřehů. Mezi nejznámější patří tento: „Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“ Časy se ale mění a je nejvyšší čas, aby demokracie uměla pracovat sice v mantinelech, ale s rukama nesvázanýma.

Ne vše, co se tváří jako demokracie, demokracie skutečně je. Jak se ukáže v příštím roce, kdy bude v „demokratické volbě“ v Rusku opět zvolen Vladimir Putin a služba se tak prodlouží i skvadře jeho dvojníků.

Demokracie prostě není jen o hlasování jednou za čtyři roky a zdánlivém naplňování nějakých vnějších atributů. Ti, kdo to s demokracií myslí po havlovsku vážně, mají odpovědnost bránit ji a udržet skutečnou svobodu.

Prosperita a demokracie jdou spolu

Docela nedávno, v časech covidu, jsme se přesvědčili, že ve společnosti se najde dost těch, kdo vidinu bezpečnosti, klidu, smrádku, ale teploučka, rádi vymění za ukrojení vlastní svobody a svou osobní odpovědnost rádi delegují někam o patro výše. Ne dočasně, ne jen v době nejistoty a pocitu smrtelného ohrožení, ale i dlouho poté.

Neměli bychom vyslyšet volání po vládě pevné ruky a podléhat představě mesiáše, který nás všechny spasí, vše snadno vyřeší, je držitelem jediné pravdy a nahází nám na hlavy z vrtulníku pytle peněz.

Na strachy, pudy, emoce, nejistoty, pocity ohrožení a existenčních problémů politici hrají v poslední době rádi a čím dál častěji. A rozhodně nejen v Česku. Proto se daří populismu, přesvědčování lidí, že stát je tu od toho, aby naplňoval jejich potřeby, a tezím o neliberální demokracii.

Pocit danosti, ve stylu „inu, stalo se“, a formálního naplnění pravidel demokratické volby, poté, co si společnost řádně zvolila do svého čela diktátory a masové vrahy, jsme v poměrně nedávné historii zažili několikrát. A hlavní poučení z historie zní, že se historie může opakovat.

Demokracie se musí umět bránit snahám o své zničení – zevnitř i zvenčí – a zůstat přitom ve svých mantinelech.

Teď to třeba sledujeme v USA, kde nedávno Nejvyšší soud amerického státu Colorado zakázal exprezidentovi Donaldu Trumpovi účast v republikánských primárkách příští rok v březnu. Volby v USA příští rok v listopadu a roli Trumpa v nich bude vůbec zajímavé a kromobyčejně důležité sledovat.

Obecně bychom neměli vyslyšet volání po vládě pevné ruky a podléhat představě mesiáše, který nás všechny spasí, vše snadno vyřeší, je držitelem jediné pravdy a nahází nám na hlavy z vrtulníku pytle peněz.

Uznejme ale, že afinita k demokracii či naopak jejímu popření je úzce spojena s tím, jak prázdné či nadité jsou peněženky lidí, zda mají práci, jistoty, ekonomickou prosperitu.

Ekonomika se ovšem dlouhodobě pohybuje v cyklech, jednou jsi dole, jednou nahoře a není nutné krátkodobě podléhat panice, jakkoli se třeba v Česku životní úroveň objektivně měřeno nepříjemně propadla. Je ale jasné, že ekonomický diletantismus víře ve smysl a výhody demokracie rozhodně nenahrává.

Kdo se má blbě, a že těch lidí není málo, je náchylnější k tomu, aby naslouchal těm, kdo mu slibují, že se budou mít líp: za každou cenu, i na úkor někoho jiného. I za cenu omezení vlastních svobod, jichž si ti méně šťastní – jak to tak cítí – stejně moc neužívají…

Prosperita a růst ekonomiky je tedy zcela v zájmu demokracie. Sama se ale neudělá – prosperita, ani demokracie.

Reset vztahů jako důkaz slabosti

Žili jsme v Evropě posledních několik desítek let v časech klidu, míru, hojnosti, prosperity, pocitu, že levné energie a všeobecná pohoda jsou tu s námi na věky.

Je třeba si přiznat, že západní svět toho ve vztahu k Rusku hodně zpackal. Olivové ratolesti a knoflíky na reset vztahů Kreml pochopil jako slabost a podle toho konal a koná.

Ekonomické krize jsme nějak vybrali, s pandemií jsme si taky více méně poradili, byť za dost vysokou cenu na psychice, morálce, v ekonomice a hlavně na životech lidí.

V Evropě řešíme hromadu problémů, ale i pseudoproblémů, různých úzkostí, posouváme hranice politické korektnosti, pohoršujeme se nad kdejakým výrokem a mediálním pšoukem a pro tyhle pokřivené stromy nevidíme hořící les.

Jsou to přitom právě fungující demokracie, kde se nejrůznější menšiny těší ochraně a právům, o nichž se jim nikdy dříve nesnilo.

Přesto – jak nám ukázaly některé reakce na konflikt Izraele a Hamásu – jsou to i příslušníci menšin, kdo se staví na stranu teroristů. Je jedno, zda z nevědomosti, přesvědčení, blbosti či kvůli romantickým představám o revolucionářích à la tričko s Che Guevarou…

Stěžovat si na zhýčkanost, zpovykanost či pohodlnost nastupujících generací je tisíciletý kolorit. Kdysi na to ti starší, co zapomněli, že taky byli mladí a neklidní, reagovali výrokem „válku na vás“. To samozřejmě nechce nikdo. Přesto válka přišla. Pro nás naštěstí zatím „jen“ válka Ruska proti Ukrajině, jenže ta je tak trochu proti nám všem demokraticky smýšlejícím.

Je třeba si přiznat, že západní svět toho ve vztahu k Rusku hodně zpackal. Olivové ratolesti a knoflíky na reset vztahů Kreml pochopil jako slabost a podle toho konal a koná.

Ve své slavné řeči v americkém Kongresu v roce 1990 Havel řekl, že chcete-li pomoct nám, pomozte Rusku… Ten okamžik je pryč, Rusku už není pomoci, Rusku musíme aktivně čelit, bránit se mu. Mezi Ruskem a námi (EU) leží právě jen bojující, bránící se Ukrajina – válka je tedy za humny.

Zbrojní výroba v Evropě nestíhá a nestačí, naopak Rusko přepnulo do modu válečné ekonomiky. A do toho mnohé evropské banky setrvávají na svém dogmatu, že financovat zbrojní průmyslu je společensky nežádoucí a nezodpovědné.

Je to přitom – jak se přesvědčujeme – právě naopak. Je v zájmu demokratické společnosti mít dostatečný a odstrašující zbrojní arzenál a dostatek munice, nový výzkum a vývoj, silnou armádu – i když jsme si to nedávno ještě nemysleli. Stačí se podívat na to, jaký podíl HDP šel v posledních dvaceti letech na obranu oproti slibovaným (a až nyní znovu naplněným) minimálně dvěma procentům.

Směšná je mimochodem představa, že by vojenská auta, BVP či tanky jednou musely jezdit na baterky. Jistě – zatím to nikdo nenavrhuje, ale dá se na tom ilustrovat i to, že Evropa by měla přehodnotit tváří v tvář ohrožení demokracie i další svá dogmata.

Vzít třeba definitivně na milost jadernou energetiku, aktivně ji podporovat a bavit se realisticky o dalších možnostech. Je třeba těžko pochopitelné, že v době energetické krize významnou část cenu elektřiny tvoří cena emisní povolenky.

A dále: teroristické útoky, nárůst zločinnosti, násilné protesty, napadání lidí a zapalování aut – i to jsou průvodní jevy nezvládnuté migrace a nepovedených snah o integraci jiných kultur v rámci té evropské.

Je třeba setrvat na správném přístupu, že uprchlíkům (válečným, politickým…) se má pomáhat, ale být důslední v tom, že nelegální (obvykle ekonomická) migrace je úplně jiný příběh. Naštěstí se v tomto směru, v novém evropském paktu o migraci, už něco děje.

Aby to špatné nevyhrálo

Demokracie se musí umět bránit důsledným vyhošťováním nelegálů, ale i aktivitou v zemích původu problémů, v Africe nebo na Balkáně.

Tím spíše, když víme, jak aktivní je nyní Rusko v Africe a jak tam cíleně ovládlo klíčové migrační tahy. Problémy s nelegální migrací se budou stupňovat, cíleně, ale asi i pod tlakem klimatické změny.

Stupňovat se bude i tlak Ruska, které pomáhá z izolace i zrůdným režimům v KLDR či Íránu a jede v nastavení „čím hůře ve světě, tím lépe pro nás“. Válka trvá a Ukrajina potřebuje vytrvalou a ještě silnější pomoc.

Podceňovat nelze ani roli Číny, lokální i globální, a fakt, že ovládá řadu klíčových dodavatelských řetězců a vzácných surovin.

Je toho zkrátka dost a demokracie si nesmí sama spoutávat ruce, ale naopak čelit těm, kdo to s ní „nemyslí vážně“ doma a kdo ji chtějí zničit zvenčí.

Nevíme, co přinese rok 2024, platí že „ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká.“ Je ale správné se připravit: očekávat to dobré, ale chystat se na to špatné a jednat, když je potřeba. A snažit se, aby to špatné v nás i mimo nás nevyhrálo.