Doktor Tomáš Honěk vyprávěl Paměti národa příběh svého otce, chirurga Aloise Hoňka, který se jako lékař na Bulovce účastnil operace Reinharda Heydricha raněného atentátníky.

Sedmadvacátého května 1942 před polednem se Prahou začala šířit zpráva o atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha na tehdejší Kirchmayerově třídě. Pražané, k nimž se zpráva dostala, prožívali mnoho protichůdných emocí: šok, radost z domnělé smrti tyrana i strach z následků.

Patřili k nim i lékaři v nemocnici na Bulovce. V týmu chirurgů tam pracoval i doktor Alois Honěk. Jeho syn MUDr. Tomáš Honěk Paměti národa v rozhovoru řekl:

„Lékaři si už na lékařském pokoji připíjeli na oslavu, ale vtom tatínka zavolali na operační sál.“

Heydrich totiž nezemřel, byl pouze raněn a Bulovka byla vzhledem k místu atentátu nejbližší nemocnicí.

Alois Honěk ve 40. letech na fotbalovém zápase. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Říšský protektor na operačním stole

Alois Honěk ve 40. letech. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

„Zavolali na ně kompletní SS tým a profesora Biermanna z německé kliniky. Ten ale znejistěl a prohlásil, že si zapomněl brýle,“ pokračuje ve vyprávění Tomáš Honěk.

Operaci tedy převzal otcův šéf Walter Dick, všemi respektovaný německý šéf nemocnice, který nad českými lékaři držel ochrannou ruku.

Alois Honěk se na operaci podílel jako anesteziolog. Zeptal se pacienta česky, jestli má vlastní zuby, a do operační knihy jeho jméno zapsal omylem foneticky s „j“, což si Tomáš Honěk později ověřil – zápis v knize byl vyškrabávaný a přepisovaný.

„Táta měl největší zkušenosti s obsluhou anesteziologického přístroje. Držel Heydrichovi na nose masku, do níž kapal nahřátý chloroform,“ pokračuje Tomáš Honěk. „Walter Dick vyjmul střepinu ze sleziny a zadrenoval hrudník.“

Ostře sledovaná operace trvala asi hodinu a dopadla zdánlivě dobře. Pacientův stav se zdál vzhledem k situaci v pořádku, jenže sedmý den Reinhard Heydrich zemřel patrně na sepsi.

Tomáš Honěk uvádí, že Němci se na českých lékařích nemstili:

„Měli úřednický přístup, hráli si na spravedlivé.“

Alois Honěk tak nadále až do konce války pracoval na Bulovce, kde ho v květnu zastihlo i Pražské povstání.

Waltera Dicka v době osvobození lékaři ukryli do jednoho z pokojů, přidělili mu ozbrojenou stráž a umožnili mu bezpečně odjet do Plzně k americké armádě. Tím oblíbeného šéfa uchránili před případným násilím ze strany Revoluční gardy, jíž padlo za oběť i mnoho nevinných Němců.

Lékaři souzeni jako za Stalina

Hana Hoňková, rozená Šmidrkalová. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Alois se na konci války oženil s lékařkou Hanou Šmidrkalovou, která pocházela ze zámožné rodiny z Bydžova. Roku 1945 se jim narodil syn pojmenovaný po otci.

Těsně po osvobození v nadšení pro budování republiky vstoupil do KSČ, a protože v pohraničí byl v té době velký nedostatek lékařů, odjel pracovat jako primář do nemocnice v Karlových Varech, kde také založil střední zdravotnickou školu.

Tomáš Honěk se narodil pět let po válce jako druhý syn. Jeho první vzpomínka pochází ze dne, kdy mu otec jako dvouletému operoval kýlu.

Jenže krátce nato se život rodiny dramaticky změnil: Alois Honěk byl zatčen a souzen ve vykonstruovaném procesu s karlovarskými lékaři. Jednalo se o jeden z procesů po vzoru Stalinovy čistky proti lékařům, které obvinil ze spiknutí a vražedných úmyslů proti své osobě.

Asi deset lékařů z karlovarské nemocnice se ocitlo ve vyšetřovací vazbě. Aloise Hoňka obvinili z toho, že v nemocnici nechal pracovat některé lékaře z řad vězňů z jáchymovských lágrů.

Druhá část obvinění spočívala v tom, že jistého člověka dovezl svým autem ke státní hranici, a dopomohl mu tak k útěku na Západ. Onen muž mu následně z Norimberka poslal pohlednici se slovy:

„Pane primáři, děkuji za Vaši pomoc.“

Tomáš Honěk se domnívá, že šlo o nastrčeného provokatéra. Další obvinění se týkalo údajné „krádeže“ zubařského křesla, které Alois Honěk ve skutečnosti používal k miniinvazivním operacím.

Alois Honěk roku 1990, zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Lékařem a houslařem

Krátce po Stalinově smrti se represe naštěstí začaly zmírňovat a roku 1954 byl Alois Honěk propuštěn. Z víry v komunismus se podle slov Tomáše Hoňka „vyléčil“, ale levicové vidění světa mu zůstalo až do konce života. Roku 1968 se dočkal plné rehabilitace.

Následky jeho věznění i vlastního „buržoazního“ původu však nesla pamětníkova matka Marie, která jako dermatoložka nemohla sehnat pracovní místo v Praze, a dojížděla za prací do vzdálených měst.

Alois Honěk kromě chirurgie ovládal také řemeslo houslaře a hudební nástroje, které před rokem 1989 prodával na Západ, znamenaly pro rodinu významný přivýdělek.

Tomáš Honěk při natáčení s Pamětí národa. Zdroj: Post Bellum, se souhlasem Paměť národa

Mladší syn Tomáš vystudoval po otcově vzoru medicínu, kterou absolvoval roku 1974. Jeho postavení syna známého chirurga bylo podle něj dvousečné: „Všichni si mysleli, že mám protekci.“

Nakonec se však prosadil vlastními schopnostmi, působil na kardiochirurgii v motolské nemocnici, kde založil i kardiocentrum pro dospělé, a dále soukromé chirurgické centrum Avicenna.

„Tatínka jsem vždy obdivoval a napodoboval,“ říká doktor Tomáš Honěk o svém otci, v jehož profesních stopách jde celý život.

Autorka Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.