Novináři po celém světě spojují síly při odhalování velkých kauz jako jsou offshorové úniky Panama Papers nebo zneužívání šifrovacího systému Pegasus. Německý reportér Bastian Obermayer se na řadě těchto společných investigací podílel. Varuje ale před tím, aby se novináři spojovali jen proto, že to přitáhne větší počet lajků a mediální pozornosti. I tady platí, že méně je někdy více.

„Ne za každou cenu nafouknout každé téma tak, abychom mohli říct, že na něm dělalo sto partnerských redakcí ve dvou stech zemích,“ upřesňuje pro HlídacíPes.org Obermayer, dlouholetý reportér německého deníku Süddeutsche Zeitung, který za kauzu Panama Papers dostal i prestižní Pullitzerovu cenu.

Sám působí v několika mezinárodních investigativních novinářských projektech. Jedním z nich je síť Forbidden Stories, která se snaží pokračovat v rešerších novinářů buď ohrožených na životě, uvězněných, nebo i těch, kteří byli zavražděni.

Digitální trezor

Bastian Obermayer. Foto: HlídacíPes.org

Nově spustila Forbidden Stories také bezpečnostní schránku, jakýsi digitální trezor, kam mohou novináři v ohrožení poslat vše, na čem pracují – a co by je potenciálně mohlo ohrozit. Kauza tam zůstane bezpečně uložená a „zapečetěná“.

„Není určená ke zveřejnění, o tom rozhoduje pouze novinář, ale může si ji bezpečně uschovat. A pak třeba napsat na sociální sítě: Právě píšu o tom a o tom, a všechno, co vím, je uloženo u Forbidden Stories. Pro případ, že se mu něco stane nebo skončí ve vězení,“ dodává Bastian Obermayer.

„Pošlete nám instrukce, podle kterých máme postupovat, kdy a jak máme ve vaší investigaci pokračovat,“ stojí přímo na webové stránce projektu. Stejně jako heslo: zabít novináře neznamená zabít jeho story.

Kauzy s globálním dopadem z posledních let byly zpravidla společným dílem mezinárodních novinářských týmů a i když to tak na první pohled nemusí vždy vypadat, měly dalekosáhlé dopady. Třeba kauza Panama Papers podle Obermayera výrazně změnila atmosféru v bankovní branži a snížila možnost „zaparkovat“ si peníze v offshorových daňových rájích.

Konec černých peněz?

Díky kauze Panama Papers se podle Obermayera vrátilo jednotlivým zemím 1,5 miliardy dolarů z peněz daňových poplatníků.

„Tabu jsou peníze, které nemají jasný původ a kde ten, kdo je chce uložit, nemá průkaz totožnosti a nevyplní aspoň papírový dotazník se všemi potřebnými údaji. Jestli banka i potom zavře oči a příjme nelegální peníze, to už je její riziko. Ale banky jsou každopádně mnohem opatrnější když je ve hře možné krácení daní, protože vědí, že když se to provalí, mediálně je to extrémně zasáhne,“ shrnuje dopady Panama Papers reportér.

S nadsázkou dodává, že teď novináři jako on mají kvůli tomu méně práce: „Takové to klasické, že si dva lidé sednou, jeden řekne ‚mám pět milionů v černých penězích‘ a ten druhý – bankéř – řekne ‚jasně, dej to sem‘, to už skončilo.“

Kromě finančních skandálů (po Panama Papers přišly kauzy Paradise Papers, Pandora Papers či Suisse Secrets) se však Obermayer podílel na řadě jiných kauz, na kterých pracovali mezinárodní novinářské týmy – například rozkrývání zneužití špionážního systému Pegasus maďarskou vládou, která systém nasadila mimo jiné na sledování některých novinářů.

Při některých textech si Bastian Obermayer „vystačil“ jen s německými kolegy, především s dalším členem redakce Süddeutsche Zeitung Frederikem Obermaierem – kvůli takřka stejnému příjmení se dvojici někdy přezdívá „bratři Obermay/ierové“, nebo s dalšími investigativními redakcemi v Německu, například z týdeníku Der Spiegel.

Neukazovat triumf

To byl i případ aféry Ibiza, která v roce 2019 prakticky do několika hodin od zveřejnění položila rakouskou vládu za účasti strany Svobodných blízké krajní pravici. Obermayer a jeho tým ověřili a zveřejnili tajně pořízené video z ostrova Ibiza, na kterém tehdejší vicekancléř za Svobodné Heinz-Christian Strache nabízel údajné příbuzné ruského oligarchy například lukrativní státní zakázky výměnou za finanční podporu jeho strany před volbami.

Právě aféře Ibiza se věnuje i dokument Hinter den Schlagzeilen (v překladu „Za titulky“, v Česku se film promítá pod názvem Zákulisí novinařiny), který oba novináři nedávno představili v Praze na festivalu Jeden svět.

V jedné ze scén filmu reportéři stojí před šéfredaktorem, který na ně apeluje, aby nedávali veřejně najevo jakýkoli náznak triumfu z toho, co se jim podařilo a jaké důsledky kauza měla.

„Říká to tak vždycky. Mezi desítkami redaktorů se vždycky najde pár, kteří by se rádi nechali oslavovat na Twitteru, takže to říká všem. Stát se to může každému, ale my to neděláme, protože se tím novinář stává napadnutelným. I když to tak člověk cítí, neměl by to pouštět ven. Tam už totiž nesahá naše odpovědnost – ta končí zveřejněním toho, co víme. Co se stane potom, už nemůžeme ovlivnit a do určité míry to ani ovlivňovat nechceme,“ doplňuje Bastian Obermayer.

Kvalitu novinářů neurčují demonstrace

„Jen to, že lidé kvůli našemu článku vyjdou na ulici a demonstrují, naši práci nedělá kvalitnější. Stejně jako ji nesnižuje to, když po zveřejnění nikdo demonstrovat nevyrazí,“ vzpomíná na aféru Ibiza, o které tehdy nejen strana Svobodných, ale i její sympatizanti v zahraničí včetně Česka tvrdili, že šlo o „převrat proti rakouské vládě vedený německými novináři“.

Pravda je zřejmě mnohem prozaičtější – autoři videa se báli poslat ho rakouským novinářům, protože v malé zemi, kde každý každého zná, bylo riziko předčasného prozrazení enormní.

„Vídeň je sice velká, ale okruh těch, co rozhodují, je malý. Všichni se znají, mluví spolu, potkávají se. Všichni vědí, kdo je čí přítelkyně nebo kdo s kým chodil do školy,“ vysvětluje Obermayer pozadí údajného „převratu“ vedeného z ciziny.

Ze stejného důvodu si pečlivě vybírá i partnery při mezinárodních investigacích. I tady platí, že méně je někdy více.

„Třeba ve Forbidden Stories se každou takovou přeshraniční spolupráci snažíme udělat jen v takovém rozsahu, v jakém je skutečně potřeba. Přemýšlíme, jestli skutečně potřebujeme dalšího partnera jen proto, že do nějaké země vede jedna stopa. Aby ten příběh nebyl důležitý jen počtem médií, která ho zveřejnila. Druhý důvod je samozřejmě ten, že čím víc lidí, tím větší riziko, že se něco pokazí nebo provalí,“ dodává.