KOMENTÁŘ. Zahraniční cesta tureckého ministra zahraničí Hakana Fidana vyvolala tento týden poměrně rozruch. Nejdříve se vydal do Číny a pak hned do Ruska, kde navštívil i summit států BRICS. Netajil se tureckým zájmem o případný vstup do skupiny, která vznikla před 15 lety jako „protiváha Západu“. Zároveň ale Turci plánují navštívit summit G7 a mírovou konferenci o Ukrajině ve Švýcarsku. Jak si tyto na první pohled protichůdné kroky vysvětlit? Čistě pragmaticky.

„Černý rytíř“ války na Ukrajině. Přezdívka, kterou si turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan už vloni vysloužil u některých evropských médií. Poukazují na jeho „dvojí hru“, kdy na jednu stranu podporuje územní celistvost Ukrajiny, kam také exportuje bezpilotní letouny Bayraktar, zároveň ale obchází ekonomické sankce proti Rusku, se kterým čile obchoduje a netají se zájmem o hlubší spolupráci s Ruskem a Čínou ani v dalších oblastech.

Ukázkou toho byla i aktuální cesta tureckého ministra zahraničí Hakana Fidana do Pekingu a Moskvy, včetně návštěvy summitu BRICS v Nižním Novgorodě.

Fidan už počátkem týdne při návštěvě Číny zdůraznil, že by se Turecko nebránilo vstupu do BRICS, skupiny iniciované v roce 2009 Ruskem a vedené Čínou jako proklamovaná „protiváha Západu“, která vedle těchto dvou zemí sdružuje ještě Indii, Brazílii, JAR a od tohoto roku také Arábii, Spojené arabské emiráty, Írán, Egypt a Etiopii. Turci svůj zájem zdůvodňují „zkoumáním nových možností spolupráce v rámci různých platforem“.

A i když se z jejich strany může jednat o šikovnou politickou hru, Kreml tureckou aktivitu neváhal prezentovat „strategicky“, tedy radostí z toho, že se „protizápadní blok“ může rozšířit o dalšího geopoliticky významného hráče.

Může k tomu reálně dojít? A kdo by z takové unie co vytěžil?

Karty na stole

Turecko v posledních letech přistupuje ke svým partnerstvím zcela pragmaticky. Dalo by se říct, že až chladně a vypočítavě. Ukázalo to například při hlasování o vstupu Švédska do Severoatlantické aliance, který Turci podmiňovali řadou požadavků týkajících se kurdské otázky až po modernizaci jejich vojenského letectva.

Nebylo otázkou, jestli schválí připojení Švédska k Alianci, ale kdy a za jakých podmínek. Vyčkávali, vyjednávali a částečně dosáhli svého. Hned po vyslovení jejich finálního prošvédského „ano“, schválili Američané prodej balíčku vojenských letounů v odhadované hodnotě 23 miliard dolarů.

Turci tak získají 40 nových stíhaček F-16 a zhruba 80 modernizačních sad pro svou stávající leteckou flotilu. Obchod podepsaly obě strany tento týden.

Prezident Erdogan si je vědom, že má vůči NATO, ale i dalším zemím, se kterými uzavírá politická či obchodní spojenectví, výjimečnou pozici, tedy pozici, kdy si může dovolit víc, než jiné členské země bez takového geopolitického postavení.

Po Spojených státech má druhou největší armádu v NATO. Turecká letecká základna Incirlik je stále klíčová pro vzlety západních letounů na Blízký východ a podle americké televize CNBC je v Turecku umístěno přibližně 50 amerických jaderných hlavic.

Prezident Erdoğan nehodlá na své politice „neutrálního státu“ nic měnit. Jeho cílem je to, co je výhodné pro Turecko.

Turecko hraničí se Sýrií, Irákem a Íránem a je tranzitní zemí pro energetické potrubí, které má zásadní význam pro světové trhy, zároveň přes Černé moře sousedí s Ruskem a kontroluje Bosporskou úžinu, která je klíčovou námořní trasou pro celosvětový obchod s potravinami, zemědělskými produkty, ale i vojenskou logistiku.

Proto „může“ obchodovat s Ukrajinou, ale zároveň nerespektovat ekonomické sankce uvalené na Rusko, proto může „žádat“ o členství v Evropské unii a zároveň avizovat případný vstup do BRICS. Prezident Erdoğan je hráč a ví jaké trumfy drží v rukou.

Jako určitý signál, tentokrát vůči Evropské unii, se tak dá vnímat jeho zájem o členství v BRICS. Erdoğan totiž zatím nikde neřekl, že si přeje skutečně do společenství tzv. států globálního jihu vstoupit.

Od roku 2018 projevuje „zájem“, který teď prostřednictvím svého ministra zahraničí v Rusku zopakoval, shodou okolností v období, kdy se očekává modernizace Smlouvy o celní unii mezi Tureckem a Evropskou unií, jeho dosavadním největším obchodním partnerem. Zájmem Turků je proces modernizace smlouvy, která platí od roku 1995, urychlit a smlouvu rozšířit o další druhy zboží.

Turci tedy sice pragmaticky a logicky hledají obchodní partnerství i mimo Evropskou unii, ale zároveň vědí, že si vztahy s Evropou nechtějí narušit nějakými radikálními gesty. Ať už kvůli vzájemné obchodní výměně nebo dohodě o finanční pomoci v jejímž rámci Turci na svém území zadržují uprchlíky, kteří by jinak „mohli vyrazit do Evropy“, a dostávají za to miliony eur.

Evropské výkupné

Konkrétně se Evropská unie v roce 2016 zavázala poslat Turkům na pomoc s uprchlíky 6 miliard eur, v roce 2021 přidala další 3 miliardy eur a v loňském roce podepsal eurokomisař pro rozšíření EU Olivér Várhelyi v Ankaře smlouvu na pomoc s financováním sociálních opatření pro uprchlíky ve výší 781 milionů eur.

Přitom jak ve svém dubnovém prohlášení uvedli auditoři Evropské unie, nejsou schopni zjistit, zda peníze na zvládání uprchlické krize, které Evropa Turecku poskytla, „mají skutečně nějaký dopad“.

Tedy v překladu, Evropa vlastně neví, kolik z poskytnutých financí jde reálně na uprchlíky a kolik na jinou agendu.

Turecko se už dlouho potýká s vysokou inflací a ekonomickými problémy. Podle oficiálních údajů zveřejněných tento týden překročila v květnu meziroční míra spotřebitelské inflace v Turecku 75 %, což je nejvíc za posledních 18 měsíců.

Prezident Erdoğan sice po loňských parlamentních volbách odstoupil od předchozí neortodoxní ekonomiky, kdy dlouhodobě odmítal zvyšovat úrokové sazby, ale míra inflace je pořád velmi vysoká a zároveň se Turecko potýká s odlivem západních zahraničních investorů.

I to je jistě jednou z motivací, proč se snaží zintenzivnit spolupráci s Čínou a Ruskem. Turci do Ruska vyvážejí zeleninu, ovoce a stavaře, z Ruska naopak dovážejí pšenici a plyn.

Jeho dovoz se v důsledku rostoucího tlaku ze strany Západu, zejména Spojených států, v posledním roce mírně snížil (podle Tureckého statistického institutu činil od ledna do dubna ruský vývoz plynu 15 miliard dolarů, tedy o 2 miliardy dolarů méně než ve stejném období předchozího roku), stále ale ruský plyn pokrývá 44 % turecké spotřeby.

Zatímco Spojené státy přitvrzují v kritice Turků za to, že je Rusko využívá k obcházení mezinárodních sankcí spojených s válkou na Ukrajině, kritice se nevyhnou ani z opačné strany.

Ačkoliv se teď prezident Putin setkal v Moskvě s tureckým ministrem zahraničí Fidanem v přátelském duchu, začátkem června si směrem k Ankaře neodpustil „rýpnutí“ za její „prohlubující se vazby se západními finančními institucemi“.

Neváhal použít ani drobnou výhružku. „Získávání půjček, investic a grantů od západních finančních institucí pravděpodobně není špatná věc. Pokud je ale spojeno s omezením obchodních a hospodářských vztahů s Ruskem, pak turecká ekonomika více ztratí, než získá. Myslím, že taková hrozba existuje,“ citovala Vladimira Putina turecká státní agentura Anadolu.

Navzdory těmto komentářům z americké i ruské strany se zdá, že prezident Erdoğan nehodlá na své politice „neutrálního státu“ nic měnit. Jeho cílem je to, co je výhodné pro Turecko. A tak bude obchodovat s Ruskem, ale zároveň dodávat na Ukrajinu drony. Bude se scházet s Vladimirem Putinem, kterého by měl podle tureckých médií potkat začátkem července na akci v kazašské Astaně, ale stejně tak se chystá tento měsíc do Říma na summit G7, Hakana Fidana pak posílá na mírovou konferenci o Ukrajině, která se tento víkend koná ve Švýcarsku.

Je takový postoj dlouhodobě udržitelný? Nebo se Turecko dřív nebo později přeci jen překlopí do proklamované „protizápadní“ polohy? To ukáže až další vývoj, nicméně v tuto chvíli se zdá, že Recep Tayyip Erdoğan má pocit dobře rozdaných karet, se kterými věří, že může vždycky uhrát nějakou „malou domů“.